Řekl bych, že nájemci bytů bývalých OKD chtějí slušně bydlet za rozumnou cenu, podobně jako naprostá většina nájemníků v České republice.

O tom asi nebude sporu. Mnohem více stojí za pozornost, zda kroky, které již několik let jejich Sdružení BYTYOKD.cz za značné mediální i politické pozornosti činí, k tomuto cíly vedou. A v tom si již tak jist nejsem.

Historie celá záležitosti je jednak v celku obecně známá, a jednak alespoň v něčem totožná s osudem podobných bytů po celé republice. Byty OKD nebyly ničím jiným, než tím, čemu se za minulé právní úpravy (a za minulého režimu) říkalo „podnikové byty“. Postavily je různé tehdejší „firmy“ s různou podporou státu a jejich osud – a osud jejich nájemníků - byl v celku všude stejný: Na počátku devadesátých let se podnikové byty staly součástí privatizačních projektů. Sdružení nájemníků ČR-SON proti tomu vždy (marně, samozřejmě) protestovalo, protože bylo možné důvodně předpokládat, že ten, kdo umí více či méně dobře řídit fabriku, elektrárnu nebo doly, nemusí již tak dobře umět spravovat bytový fond. Zdálo se nám tehdy vhodnější, aby byly převedeny na obce, jako ostatně většina bytů dříve patřících státu, neboť v případě privatizovaného majetku o nic jiného, než o majetek státu, nešlo.

Nestalo se, podnikové byty se staly nájemními byty, jako všechny ostatní byty, jen jejich pronajímatelem nebyl stát, ani obec, ani restituent, ale firma, která si je koupila spolu s privatizovaným podnikem. Tak tomu bylo u bytů Škody, Českých drah, Aero, Setuzy, hutí, strojírenských závodů atd. atd. A konečně i u bytů OKD. Na všechny nájemce bytů se od r. 1992 vztahovaly stejné právní předpisy, všichni na tom byli stejně bez ohledu na to, co jim kdy nějaký „kádrovák“ slíbil. Ještě dnes do mé advokátní kanceláře občas přijde občan, kterému bylo, jak se domnívá, slíbeno, že když bude v podniku 10 let pracovat, tak dostane byt do vlastnictví….Nedostal a nedostane.

Někteří publicisté (J. Lorencová) právníci (dr. Marvanová) tvrdí, že u bytů OKD k pochybení došlo již na počátku devadesátých let, kdy do privatizačních projektů byly zařazeny „protiprávně“ i podnikové byty. To je možné, ale žádný praktický význam tato námitka nemá. Netýká se to jen bytů OKD – jak to někteří stále připomínají – ale všech podnikových bytů všech bývalých podniků zařazených v celé republice do privatizace. Taková náprava již není možná. Také já, jak jsem již řekl, si myslím, že by bylo bývalo správnější byty vyjmout z privatizovaného majetku a prodat je nájemcům, nebo převést na obce, ale nastalo se tak nejen u bytů OKD, ale u žádného z desítek privatizačních akcí. V tom není mezi byty OKD a byty jiných podniků vůbec žádný rozdíl.

Různé firmy zacházely se získaným bytovým fondem různě. Některé privatizovaly za rozumné i nekřesťanské ceny, některé prodávaly nájemcům celé domy, některé byty, někde celý bytový fond prodaly realitní kanceláři, která se s nájemci nemazala (lidem v pražských Letňanech to nemusím připomínat) a zbavily se tak svých problémů. Někde se lidé dostávali do zoufalých situací, někde se občas i našla rozumná cesta. Jezdil jsem jako předseda SON i jako poslanec po celé republice, vím o čem mluvím…

Privatizace bývalých Ostravsko – Karvinských dolů (OKD) byla poněkud komplikovanější a náš příběh začíná v září r. 2004 kdy vláda prodala firmě Karbon Invest svůj podíl v podniku, k němuž patřily samozřejmě i byty. Ve smlouvě o tomto prodeji byl (a dodnes je) zakotven závazek kupujícího, že pokud budou byty prodávány, budou přednostně nabídnuty nájemcům těchto bytů, a to za mnohem nižší cenu, než je cena „tržní“ (ať již tím rozumíme cokoliv). Nikde v celé České republice však nikomu z nájemců desetitisíců privatizovaných podnikových bytů žádný takový příslib učiněn nebyl. Vláda ČSSD, která smlouvu uzavírala, se alespoň snažila něco pro nájemce bytů udělat. Mohlo se jistě udělat více, mohl být závazek prodeje bytů nájemcům formulován šikovněji. Závazek nabídnout byty nájemcům byl totiž asi již trochu nadbytečný, neboť již platil zákon č. 72/1994 Sb. podle kterého každý, kdo chtěl prodávat byty, musel je nejprve nabídnout nájemců (a to zatím platí dodnes!), jen příslib nižší ceny se zdál pro nájemce velmi pozitivní.

Ale znovu je třeba zdůraznit: nikde jinde žádnému z nájemců dřívějších podnikových bytů nebylo nic takového přislíbeno! Kdyby tehdy vláda ČSSD tuto podmínku do smlouvy nevložila, nesnažila se alespoň trochu zlepšit postavení nájemců bytů a postupovala by standardně jako předchozí vlády u všech předcházejících privatizací velkých podniků s podnikovými byty, nevznikl by u nájemců bytů OKD dojem, že snad mají ze zákona právo na převod bytů do vlastnictví (jako tento dojem nevznikl u žádného z privatizovaných podnikových bytů) a ČSSD by nebyla vždy, když se to hodí, vystavována obviňování, že snad nájemce bytů podvedla, zvýhodnila uhlobarona a kdoví co ještě. Prostě klasické: pro dobrotu na žebrotu!

Pak ovšem nastaly sporné události: nájemci těchto bytů dnes citací z různých medií dokládají, že krátce po té pan Bakala (privatizace se neúčastnil, přišel do firmy až v listopadu 2004) tvrdil, že si byty ponechat nechce a přislíbil, že byty ihned prodá nájemcům. Namísto toho však „Bakala“ převedl celý bytový fond na společnost RPG Byty. Ta se neúspěšně pokusila vyvázat se z povinnosti nabídnout byty, v případě jejich prodeje, nájemcům za netržní cenu. Arbitráž, která rozhodovala o požadavku „Bakaly“ na vyslovení neplatnosti předkupního práva nájemců tento požadavek zamítla a předkupní právo nájemců stále existuje (nejen proto, že je součástí smlouvy z r. 2004, ale také proto, že to stanoví zákon č. 72/1994 Sb.). Za těchto okolností bylo reálné řešení jediné: pokud se nájemci bytů, resp. představitelé jejich sdružení domnívají, že ze strany Bakaly byl učiněn závažný veřejný příslib, nebo že ze smlouvy ze září 2004 plyne přímá povinnost vlastníka privatizovat byty, nebo že převodem bytů na společnost RPG Byty byla původní smlouva porušena, měli se obrátit na soud, aby o těchto otázkách rozhodl. Nikdo jiný k tomu totiž není ani oprávněn, ani kompetentní.

To se však nestalo, je to totiž mnohem složitější. Byty podle našeho práva nelze bez dalšího prodávat. Byt není nemovitost, která může být předmětem prodeje, je jen součástí jiné nemovitosti – domu, a součást samostatně prodávat nelze. Byty totiž musí být nejprve vyčleněny jako jednotky ve smyslu zák.č. 72/1994 Sb. a teprve pak je možné, aby tyto jednotky byly předmětem prodeje. Nájemci takových bytů pak mají předkupní právo k těmto bytům, pokud se ovšem majitel domu rozhodně prodávat jednotlivé byty, resp. vyčleněné jednotky. Pokud však pronajímatel převádí vlastnictví celého domu, nikoliv jednotlivých bytů, pak nájemci bytů předkupní právo nemají.

Namísto reálného řešení žalobami u českých soudů, rozhodli se představitelé Sdružení BYTYOKD.cz k jinému, řekl bych mezinárodnímu řešení: rozhodli se požádat Evropskou komisy (EK), aby znovu (činila to však předtím již několikrát) přezkoumala zákonnost postupu vlády ČSSD ze září 2004, resp. požadovali, aby EK rozhodla o tom, zda při převodu státního podílu na Karbon Invest nebyla za strany státu poskytnuta nedovolená podpora, pokud by byty byly převedeny na soukromou společnost za výrazně nižší cenu. Sdružení a někteří politikové totiž tvrdí, že byla poskytnuta nedovolená podpora ve výši asi 20 miliard Kč. Že se k tomuto připojily některé mimoparlamentní politické strany, a nad vítanou možností se trochu zviditelnit vážně mudrují na svých webových stránkách, není nic divného. Ale že takový postup podporují i někteří z ČSSD a chtějí, aby EK dohodu o předání státního podílu zrušila a tím bylo vlastně dáno najevo, že ČSSD nedokáže spravovat státní finance a tehdejší vláda s ministrem financí B. Sobotkou nezákonně předala, určitě na základě korupčního jednání, uhlobaronovi Bakalovi 20 - 50 miliard Kč (neboť co jiného by se z takového zrušujícího rozhodnutí dalo odvodit?) to prostě nechápu…

Stejně tak ovšem nechápu, v čem by případný úspěch stížnosti mohl nájemcům bytů OKD prospět. I kdyby bylo vysloveno, že vláda svým rozhodnutím ze září 2004 skutečně poskytla nedovolenou veřejnou podporu, nájemcům bytů by to bylo k ničemu: buď by „Bakala“ musel doplatit to, v čem byl údajně znevýhodněn (a postavení nájemců by zůstalo stejné), nebo by se podíl vrátil státu. Pak by bylo zcela jisté, že by jej tato vláda „rozpočtové zodpovědnosti“ opět obratem prodala. A že by při takovém prodeji již o předkupním právu nájemcům za zvýhodněné ceny nebylo řeči, na to můžeme klidně vzít jed. Nebo si snad někdo myslí, že by vláda odolala pokušení získat peníze za prodej, byty by ponechala ve vlastnictví státu, vytvořila by bytové jednotky a začala s jejich prodejem nájemcům? Svatá prostoto….

EK samozřejmě, tak jako předtím, stížnost zamítla. Představitel Sdružení R. Macháček nyní zvažuje, že se obrátí na Evropský soudní dvůr, ale, jak říká, problém je v tom, že by to stálo „…několik stovek tisíc.“ To chápu. Stejně tak chápu, že za několik stovek tisíc by se jistě našla nějaká spřátelená advokátní kancelář, která by tuto, zcela zjevně zbytečnou žalobu podala. Je jistě pohodlnější, a pro někoho asi výhodnější, exhibovat na tiskových konferencích s „evropskou“ problematikou, než se věnovat dennímu „drobnému“ úsilí při hájení práv nájemců. Vyjednat s pronajímatelem alespoň trochu přijatelnou výši nájemného od příštího roku nebo přeměnu smluv uzavřených na dobu určitou na dobu neurčitou, a tak zabránit vystěhování nájemců z bytů, muselo dohodnout a udělat jiné Sdružení nájemníků.

Upřímně přeji nájemcům bytů bývalého OKD, aby získali byty do svého vlastnictví, nebo aby jako nájemci mohli v klidu a slušně žít. Mohu se sice pozastavit nad tím, že vlastnickou odpovědnost za zdevastovaný dům hodlají převzít (a tedy veškeré náklady na opravy platit ze svého) i ti, kteří dnes nemají na nájemné, ale to je věc jejich osobního rozhodnutí. To, že nájemné u nás se vymyká sociální únosnosti a mnoho lidí už není schopno náklady na bydlení ze svého příjmu zaplatit, to není situace jen nájemců bytů na Ostravsku. Jsou na tom stejně jako všichni ostatní a nemají o nic méně práv, něž tisíce těch, kteří bydlí v dřívějších „podnikových bytech“.

Nájemcům bytů bývalého OKD by jistě prospěla úvaha nad tím, co jim kdo slibuje, zda jejich peníze budou využity k úsilí o zlepšení jejich bydlení důsledným tlakem na pronajímatele a třeba i k žalobám, kterými by se domáhali toho, aby soud uložil pronajímateli, aby plnil zákonnou povinnost, totiž zajistit nájemcům „plný a nerušený výkon práv spojený s užíváním bytu“. To by asi bylo vhodnější, než dosavadní efektní, ale zcela neúčinné kroky. A přemýšlet nad tím, kde je skutečná a reálná možnost realizace jejich skutečných práv, by se jim v budoucnu určitě vyplatilo….

(ve zkrácené verzi vyšlo v LN 2. 8. 2011)