Není, alespoň podle mého názoru, nadbytečné anebo dokonce zbytečné se zamýšlet stále znovu nad životem a činy bratří Mašínů.

Přes mediální vichřici, která nás v minulých dnech postihla. V životě a činech Mašínů se totiž jako v oné příslovečné kapce vody odráží často deformovaná historická paměť našeho národa, omyly, i to, co někteří nazývají „vyrovnání se s minulostí“, jakoby něco takového bylo bezezbytku možné…
Obdivoval jsem jako kluk ve své době činy Mašínů, o kterých jsem se dozvídal z vysílání Svobodné Evropy (nebo BBC, Hlasu Ameriky, už si nevzpomínám) ke kterému mě moje maminka, dbajíc o moji řádnou výchovu, pravidelně volala. Můj tehdejší vztah k režimu byl formován odposlouchanými názory lidí z mého tehdejšího okolí, už znárodněných drobných živnostníků, ale i dělníků, kteří dosud nezapomněli na poměry masarykovské demokracie.
Jako mé tehdejší názory mi připadají stejně nepoučeně naivní nedávné ankety typu „Byli Mašínové hrdinové nebo vrazi?“. Jako by jedno nebo druhé o něčem vypovídalo. Mašínové byli bezpochyby stateční lidé. Ale to byli např. mnozí vojáci Waffen SS (odpusťte nevhodný příklad) také. Mašínové bezpochyby stáli na správné straně. Ale to Češi ubíjející v květnu 1945, po skončení války, německé civilisty také. O čem to vypovídá?
Život a činy Mašínů jsou dokladem omylů od samého počátku až do dnešních dnů. Omylů, které s nimi sice sdílela a sdílí jistá část společnosti, ale které jsou současně dokladem, že svému národu Mašínové i jejich dnešní obdivovatelé nikdy neporozuměli.
Mašínové se především domnívali, že komunismus ( říkejme tak pro zjednodušení tehdejšímu režimu) nám byl z venku vnucen a národ jej odmítá. První z velkých omylů. Komunisté nejen, že zvítězili v jakžtakž svobodných volbách, ale i tehdy měli velkou podporu velké části obyvatel. Znárodnění, milionářská daň, zestátňování majetku bohatých, to byly obecně oceňované a velkou většinou podporované kroky. A i když značná část společnosti později odmítla praktiky režimu „reálného socialismu“, myšlenka rovnosti a sociální spravedlnosti není naprostou většinou lidí odmítána do dnešních dnů. To je ona mez „vyrovnání s minulostí“, na kterou mnozí stále (marně) čekají.
Mašínové se domnívali, že je možné zabíjet komunisty. Nedávno to jeden z nich znovu potvrdil („Na co bychom měli zbraně?“). Ale není tomu tak: žijeme v civilizačním okruhu, ve kterém nelze zabíjet někoho jen pro příslušnost k nějaké skupině. Ani ve druhé světové válce nebylo možné zabíjet Němce jen proto, že jsou Němci, a pokud se tak dělo, pozdější rozpaky nad takovým jednáním toto pravidlo jen potvrzuje.
Mylně se Mašínové domnívali, že kdo pracoval pro tehdejší stát byl zločinec, neboť pracoval pro zločinný režim. To nikdy a nikde neplatí, jde o různé kategorie. Zabít venkovského policistu, hasiče a pokladníka s tímto odůvodněním, je totéž, jako zabít železničáře, který obsluhuje vlak vezoucí vězně do Osvětimi. Žádná diktatura, žádný zločinný režim by nemohl existovat, pokud by obyčejní lidé nekonali svoji práci (pekaři nepekli, prodavači neprodávali, policajti nehonili zloděje, dělníci nevyráběli, železničáři nejezdili s vlaky, úředníci neúřadovali, oddávající neoddávali….). Ale dělat svoji práci pro stát z pravidla a v naprosté většině případů neznamená ztotožnit se s režimem, nebo jej dokonce vědomě podpořit. V tom se mýlí i předsedkyně Sněmovny M. Němcová, která podporuje činy Mašínů s ohledem na zákonem stanovenou existenci „zločinného komunistického režimu“. Žádná souvislost zde není.
Zásadní omyl Mašínů spočíval v představě, že vstoupí do americké armády a budou bojovat za osvobození Československa. Ale USA a západní Evropa by šly do války proti SSSR jen pokud by je ohrožoval. Osud, resp. svoboda ČR a dalších satelitních států jim nikterak na srdci neležela, o jejich osudu rozhodly ostatně už v poválečných jednáních se SSSR. Omyl sice velký, ale u dospívajících mladíku omluvitelný, když jej sdíleli i relativně zkušení politikové sdružení v Radě svobodného Československa, a když její předseda a bývalý místopředseda vlády a předseda ČSNS P. Zenkl snil o tom, že přijede na Pražský hrad na bílém koni…
Mašíni ničím komunismu neuškodili. Jejich usilování o cíl, bojovat ve válce proti komunistům, kterého nemohli dosáhnout, z nich bojovníky proti režimu nedělá. Jen zcela výjimečně cíl posvěcuje prostředky, a v tomto případě se jednalo o krvavé prostředky k naplnění zcela nereálného cíle. Nic víc a nic míň.
Chápu jejich zklamání. Nic nepochopili a nic se nenaučili, což se projevilo po té, co komunismus skutečně padl, bez jejich přičinění a za podmínek zcela jiných, než si představovali. Jejich myšlení se od padesátých let nezměnilo, všichni jsou pro ně stále komunisté, nepřátelé a všechny je třeba zabíjet. I prezident Havel, kterého nám v určitých dějinných okamžicích záviděl celý svět, není pro ně nic jiného, než „pohůnek komunistů“. Marné takovým naslouchat a mimořádně hloupé je glorifikovat…
Účast zástupce vlády na pohřbu toho, kdo zabil dva bezbranné policisty, jednoho pokladníka a pokusil se zabít jednoho hasiče, více vypovídá o morálním stavu vlády, než cokoliv jiného. A vyznamenat je za tyto činy vysokým vojenským vyznamenáním, které ostatně vypadá jako pouťová tretka v porovnání s vojenskými řády 1. republiky, je urážlivé.
Ne pro samotné Mašíny, ale pro tisíce lidí, kteří se skutečně pokoušeli proti komunismu něco udělat, nebo pro tisíce lidí, kteří byli komunismem krutě postiženi. Mučeni, dlouhá léta vězněni a zabíjeni. Komu z nich šel ministr obrany na pohřeb?

(Ve zkrácené verzi vyšlo v LN 25. 8. 2011)