Ani půjčka, ani dar.
V probíhajícím soudním řízení s poslancem Bártou a spol. je veřejností, ale i sdělovacími prostředky, věnována prvořadá pozornost tomu, zda poslanec Bárta finanční prostředky jiným poslancům půjčil, nebo zda šlo z jeho strany o dar.
Myslím, že si opět zaděláváme na další deformaci právního vědomí společnosti: zda šlo o dar nebo půjčku vůbec není podstatné. Toto odlišení by mělo význam jen tehdy, pokud by se jednalo o občanskoprávní spor mezi žalobcem, který tvrdí, že šlo o půjčku, která má být vrácena, a žalovaným, který se brání tvrzením, že šlo o dar a nic vracet nehodlá.
V předmětné věci ale o nic takového nejde, jedná se o trestní řízení, která rozhodnou o tom, zda Bárta naplnil skutkovou podstatu trestného činu úplatkářství, tedy zda poskytl peníze v souvislosti s obstaráním věci veřejného zájmu. Důležité je jen to, zda se jednalo či nejednalo o veřejný zájem. Forma poskytnutí finančních prostředků vůbec nerozhoduje, neboť i půjčkou (třeba za neobvykle výhodných podmínek) může být (jednalo-li se o snahu ovlivnit to, co je ve veřejném zájmu) skutková podstat tohoto trestného činu naplněna. Jde o to, zda ovlivňování vnitřního života politických stran (tedy např. složení kandidátky nebo snaha některých funkcionářů o loajalitu členů) může nebo nemůže být věcí veřejného zájmu, a tedy trestního řízení. Nebo zda nějaké formy ovlivňování mohou být „jen“ neetické, pro politickou kulturu státu zcela nepřijatelné (např.poskytováním finančních prostředků), ale nikoliv trestné. To se ovšem týká i nedávného obvinění některých členů ČSSD v Praze 9.
Nemá tedy podle mého názoru pravdu Stanislav Balík, pokud v Lidových novinách („Mezi sněmovnou a soudem“ LN 5.3. 2012) tvrdí, že soud s Bártou nemá žádné dobré východisko neboť „…když vyhraje, bude se neodbytně vtírat pocit, že vládní politici jsou beztrestní. Prohraje-li, jen utvrdí názor veřejnosti, že politici jsou lumpové.“ Nemyslím, že by toto mohlo být jediné poučení. Veřejnost by se měla dozvědět, zda vnitřní poměry v politických stranách mají posuzovat pouze voliči, nebo zda k takovému posuzování je kompetentní i státní zástupce a policie.
Když jsem nedávno četl údajný výrok státní zástupkyně, že „ovlivňování poslance je vždy trestné“, nezbývalo mi, než pozdvihnou obočí a pevně doufat, že takový výrok nikdy nepadl….
(Vyšlo v LN 8.3. 2012)
Myslím, že si opět zaděláváme na další deformaci právního vědomí společnosti: zda šlo o dar nebo půjčku vůbec není podstatné. Toto odlišení by mělo význam jen tehdy, pokud by se jednalo o občanskoprávní spor mezi žalobcem, který tvrdí, že šlo o půjčku, která má být vrácena, a žalovaným, který se brání tvrzením, že šlo o dar a nic vracet nehodlá.
V předmětné věci ale o nic takového nejde, jedná se o trestní řízení, která rozhodnou o tom, zda Bárta naplnil skutkovou podstatu trestného činu úplatkářství, tedy zda poskytl peníze v souvislosti s obstaráním věci veřejného zájmu. Důležité je jen to, zda se jednalo či nejednalo o veřejný zájem. Forma poskytnutí finančních prostředků vůbec nerozhoduje, neboť i půjčkou (třeba za neobvykle výhodných podmínek) může být (jednalo-li se o snahu ovlivnit to, co je ve veřejném zájmu) skutková podstat tohoto trestného činu naplněna. Jde o to, zda ovlivňování vnitřního života politických stran (tedy např. složení kandidátky nebo snaha některých funkcionářů o loajalitu členů) může nebo nemůže být věcí veřejného zájmu, a tedy trestního řízení. Nebo zda nějaké formy ovlivňování mohou být „jen“ neetické, pro politickou kulturu státu zcela nepřijatelné (např.poskytováním finančních prostředků), ale nikoliv trestné. To se ovšem týká i nedávného obvinění některých členů ČSSD v Praze 9.
Nemá tedy podle mého názoru pravdu Stanislav Balík, pokud v Lidových novinách („Mezi sněmovnou a soudem“ LN 5.3. 2012) tvrdí, že soud s Bártou nemá žádné dobré východisko neboť „…když vyhraje, bude se neodbytně vtírat pocit, že vládní politici jsou beztrestní. Prohraje-li, jen utvrdí názor veřejnosti, že politici jsou lumpové.“ Nemyslím, že by toto mohlo být jediné poučení. Veřejnost by se měla dozvědět, zda vnitřní poměry v politických stranách mají posuzovat pouze voliči, nebo zda k takovému posuzování je kompetentní i státní zástupce a policie.
Když jsem nedávno četl údajný výrok státní zástupkyně, že „ovlivňování poslance je vždy trestné“, nezbývalo mi, než pozdvihnou obočí a pevně doufat, že takový výrok nikdy nepadl….
(Vyšlo v LN 8.3. 2012)