Nedávné události ve stejný den zvláštním způsobem postavily proti sobě otázku tolerance a netolerance.

Mám na mysli jednak podporu „levice“ pochodu Prague Pride za současného odporu „pravice“ v Praze, a odpor „levice“ proti pochodu odpůrců islamizace Evropy za současné podpory „pravice“ v sousedním Německu. K oběma událostem došlo v sobotu 18. srpna 2012. Václav Bělohradský míní („Česká(ne) tolerance“, Právo 18. 8. 2012) v souvislosti s Prague Pride, že „Většinová společnost v Česku vnímá boj za veřejný status jinak myslících a jinak žijících menšin jako zbytečné „předvádění se na veřejnosti….“ A Lukáš Jelínek (Potíže s identitou, Právo 21. 8. 2012) si stěžuje, že mu čtenář napsal nesouhlasný dopis: „Stačil k tomu, abych se postavil za oslavu hrdosti menšin, jaké jsme byli svědky u příležitosti festivalu Prague Pride“.

Zřejmě existuje představa, že boj za veřejný status menšin a „jinak myslících“ je hodnotou sám o sobě, neboť ten patrně představuje nový melting pot (tavící kotel), ve kterém se všechny názory spojí v jakési universální dobro. Zdá se, že podle těchto představ mají a musí ve veřejném prostoru vedle sebe plynout všechny menšinové názory a svobodně zde existovat vedle sebe. O jiné představě soudí V. Bělohradský, že „Protest motivovaný bojem o veřejný status nějakého životního projektu je v Česku obecně vnímám jako nelegitimní, nevkusný, ba trapný“.

Obávám se ovšem, že to, při porovnání obou shora míněných událostí, navzájem opačně podporovaných a odmítaných stejnými skupinami občanů, není tak jednoduché. Při obecném potlesku nad tolerancí se mi zdá, že jaksi uniká kvalitativní stránka věci vyjádřená zřetelnou skutečností: při určitém stupni islamizace Evropy (proti těm, kteří proti ní protestují „levice“ protestuje), by pochod Prague Pride (který „levice“ podporuje) byl zcela vyloučen, a při ještě větším stupni tohoto jevu, by jeho účastníkům šlo o život. Kdo bude pak protestovat: ti, kteří proti tomuto vývoji protestovali, nebo ti, kteří protestovali proti protestům?

Nebyl bych na českou společnost tak přísný, jako V. Bělohradský. Doporučuji spíše zamyšlení se nad tím, že jak si nejsou rovni lidé, nejsou si rovny ani pravdy a myšlenky, a tak si nejsou rovny ani „životní projekty“. Možná, že si to v Čechách jen nějak více uvědomujeme. Je pravda kata a pravda oběti. A ve veřejném prostoru asi vedle sebe příliš rovnocenně existovat nemohou….

(Psáno pro Právo dne 23. 8. 2012)