Václav Bělohradský se ve svém článku „Prezidentova řeč“ publikovaném v Právu 5. ledna 2013 zamýšlí nad novoročním projevem prezidenta. Chápu, že důvodů k odlišným názorům, případně i ke kritice prezidentova projevu je mnoho.

Zejména varování před „našeptávači“, o kterých se prezident zmínil, vyvolává pochybnosti o tom, zda je správně chápán stav společnosti, která se ze své velké části stala našeptávačskou, neboť její stav málokoho uspokojuje a ve slovech mnohých „našeptávačů“ je velmi racionální jádro. Stejně tak ovšem jako v mnohých není.
Rovněž prezidentův apel k návratu ke „starým hodnotám“, ač tím může být míněno cokoliv, a každý si cokoliv pod tím může a také bude představovat, může být vykládán jakkoliv. Nicméně si nemyslím, že má pravdu V. Bělohradský, pokud v článku píše: „Důvod, proč rétorika návratu je vždy jen zástěrkou nedostatku odvahy vidět rozpory společnosti v níž žijeme, je jednoduchý a všem na očích.“
Tak jednoduché to podle mého názoru není. Společnost nejen u nás je bezpochyby v období závažných a hlubokých změn. Podle mého názoru se rozhodně nedá říct, že by vyřešení našich současných problémů spočívalo jen v nalézání nových postupů a nových způsobů, jak se ve společnosti chovat. To je možná také jeden za současných problémů. Není jistě zapotřebí idealizovat si uplynulé doby, ale rétorika k návratu k dříve artikulovaným, byť možná ne vždy ideálně realizovaným hodnotám neznamená, že bychom neměli odvahu vidět současný stav ve společnosti a její současné rozpory.
Opravdu tak staré „hodnoty“, jako je volání po akcentování spíše duchovních, než konzumních hodnot, volání po odpovědném občanství, úcty k národu a k vlastnímu státu nebo reálné formě vlastenectví, jsou tím, co by nám mělo bránit ve vidění rozporů a problémů současné společnosti? Nejsem naivní. Vím, že každé použité slovo, každá „hodnota“ takto artikulovaná má svůj odpudivý a destruktivní opak, ale to samo o sobě je nedegraduje stejně tak, jako je neoslabuje málo dostatečná míra reálné existence realizace těchto hodnot v minulosti.
A tak bych rád (a kdo ne?) žil ve státě a společnosti, kde platí dané slovo, kde se smlouvy uzavírají podáním ruky, kde si lidé váží svobody a přejí ji jiným, kde ten, kdo má jiný názor, není považován za lumpa a hovado. Kde si občané váží svého státu bez korupce, vedeného odpovědnými politiky, ve kterém si občané váží demokratických institucí. Prostě ve státě samých starých hodnot…..

(Uveřejněno v Britských listech 7. 1. 2013)