Tisková konference Sdružení nájemníků a Rady seniorů v pátek minulého týdne konečně připoutala pozornost alespoň části sdělovacích prostředků k problematice nákladů na bydlení u nemalé skupiny našich občanů.


Tisková konference Sdružení nájemníků a Rady seniorů v pátek minulého týdne konečně připoutala pozornost alespoň části sdělovacích prostředků k problematice nákladů na bydlení u nemalé skupiny našich občanů, tedy k problému vyjádřeného jednoduchou větou: důchod některých našich seniorů je nižší, než požadované nájemné za přiměřený byt. Mnozí z nás o tom hovoříme už léta a zatím bez viditelné pozornosti.

Je vyslovován požadavek, aby byl urychleně vypracován zákon o sociálním bydlení, který by zajistil, aby si občané, tedy jistě nikoliv pouze důchodci, mohli zajistit s pomocí příspěvků od státu přiměřené bydlení. O text zákona ovšem není nouze. Sám jsem ve spolupráci s Radou seniorů takový zákon vypracoval a předložil, ale v ČSSD nevznikla nad ním shoda: části našich salónních ochránců práv se zdál můj text příliš pravicový, neboť jsem vyslovil názor, že by obce asi neměly přispívat na bydlení těm občanům, kteří mají vůči obci dluhy a nehodlají je splácet, a části našich starostů se naopak zdál zákon příliš levicový, neboť nespatřují žádný důvod pro to, aby obce měly povinnost zajišťovat někomu bydlení.

Ale o to teď nejde, neboť problém je v něčem zcela jiném: pokud existuje určitá shoda na tom, že by stát měl přispívat za určitých, zákonem daných podmínek některým skupinám občanům na jejich přiměřené bydlení, vůbec tím není zodpovězena otázka, na jaké náklady by vlastně měl ten stát přispívat. Jinými slovy: příspěvek na nájem? Ale na jaký?

Nájem u nás se totiž, podle našeho současného i budoucího občanského zákoníku, sjednává dohodou mezi nájemcem a pronajímatelem. A každému je snad jasné, že na cenu, které se sjednává dohodou, stát ani nikdo jiný efektivně přispívat nemůže. Vím, že je to starý sen a cíl některých našich pronajímatelů: my stanovíme cenu nájmu, a kdo na to nebude mít, stát mu to doplatí. Ale na takové „sociální dávky“ nemá finance žádný stát na světě, ať již je nebo není krize.

Zdálo by se tedy možné, aby stát přispíval jen na nájem, jehož výše je přiměřená. Ale čemu přiměřená? Požadavkům pronajímatele? Možnostem nájemce? Tržním cenám? Ale jak stanovit tržní cenu u bydlení, když základem trhu je možnost kupujícího nepřistoupit na nepřiměřenou cenu, což nutí prodávajícího, aby cenu přizpůsobil požadavkům kupujícího, který si výrobek koupit za nepřiměřenou cenu nemusí, což ale ovšem u bydlení neplatí a platit nemůže, protože u bydlení nelze nekoupit – nelze nebydlet? Alespoň v Čechách a na Moravě.

Zdá se, že se stanovením spravedlivých cen toho, co lidé nezbytně potřebují ke svému životu, a tedy k tomu, na co mají právo, nám činí potíže. V nedělních OVM jakýsi expert na energetiku vykládal, že k úsporám této energie by nejlépe vedlo, kdyby se zvýšila její cena. Prý by pak lidé přemýšleli, zda si nemají koupit úsporné žárovky. Dokonale pak trefil hřebík na hlavičku V. Moravec, který oponoval, že lidé mají ještě jednu možnost, pokud ani na úsporné žárovky nemají peníze: vyjít do ulic jako to udělali lidé v Bulharsku.

Zdá se, že s těmi nájmy je to zrovna tak. Na cenu, která je požadována za to, co k životu nezbytně potřebují, nemají lidé peníze a stát jim nemůže efektivně přispívat na platby, které nemají žádný strop. Budeme muset (rychle) najít jiný způsob chování státu, než který fungoval dosud. A to nejen, pokud jde o bydlení, ale i v mnoha dalších skutečnostech….

(25. 2. 2013 psáno pro Britské listy)