V Právu byl 26. 2. 2013 publikován článek advokátky Soni Sedláčkové s optimistickým názvem: „Exekuce 2013: našlápnuto na zklidnění“.

K tomuto optimismu není však žádný důvod.. Na jeden z důvodů k takové opatrnosti upozornila ve svém článku advokátka Ludmila Krátká („Výzva dlužníkovi: sedm dní je málo“, Právo 28. 2. 2013), ve kterém poukázala na příliš krátkou lhůtu mezi nově stanovenou povinností věřitele před podáním žaloby vyzvat dlužníka k dobrovolnému plnění závazku, ale zásadních problémů je mnohem více.
Jedním z důvodů je to, že stále přibývá počet osob, které se, i při své pečlivosti, vůbec nedovědí o soudním jednání, které je proti nim vedeno. To je způsobeno dvěma skutečnostmi: jednak zcela vyprázdněnému právnímu institutu „přihlášení k trvalému pobytu“ podle zákona o evidenci obyvatel a zcela formálnímu pojetí domněnky doručení poštovní zásilky podle pojmu „náhradního doručení“.
Tím, že zákonodárce připustil, že se někdo může přihlásit k trvalému pobytu na adrese místního úřadu, kde se zcela zjevně bydlet nedá, učinil krok k odtržení místa skutečného bydlení občana od místa, kam je mu formálně doručována pošta, aniž by měl občan reálnou možnost (zdržuje se často v místě velmi vzdáleném od „trvalého pobytu“) se s doručenými zásilkami seznámit. Navíc se mnoho pronajímatelů domnívá, že má právo zakázat svým nájemcům, aby se v bytě, který mají v nájmu, přihlásili k trvalému pobytu (dávají si tuto podmínku dokonce do nájemní smlouvy) a někteří nájemci se (mylně) domnívají, že k přihlášení souhlas pronajímatel opravdu potřebují. Pak už jen stačí, aby došlo k „domněnce doručení“, tedy ke zcela formálnímu doručení žaloby na adresu, kterou sice občan uvedl, ale kde nebydlí a (v případě adresy sídla MÚ) ani bydlet nemůže, a o problém je postaráno.
Mnohem závažnější je však podle mého názoru skutečnost, že nepanuje obecné povědomí o tom, že i půjčování peněz je podnikání, které má svá rizika, se kterými takový podnikatel musí počítat. Naše současná situace je taková, že kdekdo půjčuje peníze kdekomu, ale přece musí být zřejmé, že pokud někdo půjčí velké peníze někomu, kdo zjevně nemá žádnou reálnou možnost splácet, a navíc ještě splácet často lichvářské „úroky“, dopouští se jednání, ze kterého pro něho musí plynout důsledky v podobě nedobytnosti takové pohledávky, kterou si sám způsobil. A nikoliv péči o své podnikání přenést na stát. Neboť stát musí vyhledat dlužníka (náhradní doručení), odsoudit jej, a pokud dlužník peníze nemá, musí mu ještě stát dokonce poskytnout sociální dávky, aby mohl dluh splácet.
Samozřejmě, že jde i o odpovědnost budoucích dlužníků, ale ta musí být spravedlivě požadována na obou stranách. Jinak se přívalu exekucí a všech problémů s tím spojených nezbavíme.

(Psáno pro Právo, 8. 3. 2013)