Náklady na bydlení jsou evropským problémem.

Ekonom a analytik Pavel Kohout, kterého, s ohledem na jím již dříve publikované názory a stanoviska, rozhodně nikdo nemůže podezírat z levicového pojetí světa a ekonomických procesů, si v článku „Inflace, byty a porodnost„(Lidové noviny 3.11. 2007) povšiml velmi nebezpečné situace, na kterou je již delší dobu z mnoha míst v Evropě poukazováno a na kterou ti, kteří se zabývají problematikou bydlení s ohledem na širší společenské souvislosti i u nás, upozorňují již delší dobu: náklady na bydlení se stávají stále více nedostupnými a ohrožují harmonický vývoj společnosti. P. Kohout v článku poukazuje na skutečnost, kterou si málokdo uvědomuje. Inflace je u nás, ale i v celé řadě evropských zemí posuzována na základě indexu spotřebitelských cen, který však nezahrnuje kategorie, které Český statistický úřad – a statistické úřady řady evropských zemí – nepovažují za spotřební, ač jimi bezpochyby jsou, což výsledné hodnoty inflace zkresluje. Píše: „…inflace měřená indexem spotřebitelských cen zahrnuje pouze tzv. výdaje na konečnou spotřebu, kdežto pořízení domu nebo bytu je klasifikováno jako investice, nikoliv spotřeba….Ceny nemovitostí by tedy měly s inflací „cvičit“ mnohem více, než cena benzinu, ale necvičí, neboť ze statického hlediska neexistují.“

Tyto náklady však ve skutečnosti existují a důsledek tohoto je zřejmý: přes neutuchající nářky majitelů domů nad tím, jak jsou „vykořisťováni“ nízkými výnosy z nemovitostí, je situace zcela jiná: „Nárůstem cen bydlení byli zvláště postiženi mladí lidé ve větších městech. Mnozí z nich se určitě divili, jak je možné, že ceny stále rostou, když inflace je podle oficiálních zdrojů nízká.“, píše P. Kohout ve zmíněném článku a sděluje i důsledky tohoto stavu: „V mnoha evropských zemích měla oficiálně nízká inflace za následek volnou měnovou politiku, která nafoukla ceny nemovitostí tak, že se vlastnické i nájemní bydlení stalo pro velkou část populace prohibitivně drahým. To se týká např. Británie, Španělska, Itálie, ale také Česka“. Zlatá slova. Když na tuto zcela zjevnou skutečnost léta upozorňuji, přiznávám ovšem, že bez znalosti ekonomických kořenů tohoto jevu, na které P. Kohout upozorňuje, jsem obviňován ze všech smrtelných hříchů, levičáctvím počínaje a upíráním „spravedlivého“ zisku majitelům domů konče.

Důsledky těchto popsaných skutečností jsou, podle P. Kohouta, pro společnost ovšem fatální: „Lze dokonce formulovat hypotézu, že chronické podcenění inflace, které způsobilo inflaci cen nemovitostí, bylo jednou z příčin poklesu porodnosti v některých evropských zemích. Např. v Itálii je masovým jevem, že mladí muži nezakládají rodiny, ale žijí u rodičů. Podobný trend se projevuje i ve Španělsku. Může za to cenová nedostupnost bydlení. Systematické podceňování inflace a příliš volná měnová politika může vyústit v demografickou katastrofu“, varuje ekonom P. Kohout .

K tomu je ovšem třeba dodat alarmující skutečnost, která vychází z konkrétního stavu české společnosti a české ekonomické a právní situace. Zatímco „mladí muži“ v Itálii a ve Španělsku mohou zůstávat u svých rodičů, kteří již bydlí, kteří již mají uzavřené nájemní smlouvy, do kterých pronajímatel nemůže destrukčním způsobem, např. stanovením nepřiměřeného nájemného zasahovat, u nás tomu tak není a oni „mladí muži“ bydlením u svých rodičů nikterak ochráněni nejsou. Jsou totiž ohrožení i ti rodiče. Podle zák. č. 107/2006 Sb. jsou i současným nájemcům zvyšovány nájmy nad úroveň procenta odvozeného od oněch „nafouklých“, tedy zcela nereálných cen nemovitostí, z oněch cen, které způsobují že bydlení, jak je v článku shora konstatováno, je „…pro velkou část populace prohibitivně drahým“, tedy neodpovídající příjmové situaci podstatné části společnosti. S takovýmto vývojem cen nemovitostí zákonodárce při schvalování zák. č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájmů ovšem nepočítal…

O ekonomickou argumentaci, v evropském tisku ovšem nikterak novou, objevnou nebo překvapivou, bude třeba doplnit i stanovisko České republiky k žalobě majitelů domů u Evropského soudu pro lidská práva, aby bylo zřejmé, že ochrana práva na bydlení nevychází z nějakého úmyslu poškozovat pronajímatele nebo je krátit o přiměřený zisk, ale vychází z ekonomické situace, kterou je stát nejen oprávněn, ale i povinen řešit .

Z tohoto hlediska je pak třeba determinovat závěr článku ekonoma P. Kohouta, který zde píše: „Dobrá zpráva pro majitele nemovitostí, špatná pro mladé lidi nepocházející z bohatých vrstev“. V Čechách totiž nejde jen o mladé lidi nepocházející z bohatých vrstev, ale o velkou část dalších občanů, především pak důchodců. Stát se bude muset začít v bytové politice chovat tak, aby se dobrých zpráv dostalo nejen věčně nespokojeným majitelům nemovitostí, ale i většině občanů.