Při vzniku Československa platilo: buď sebeurčení národů nebo historické hranice. Obojí nebylo a není možné.

Je vždy hodno jistého ocenění, pokud někdo, při všeobecném souhlasu a při všeobecné, až podezřelé jednotě názorů vyjádří stanovisko zcela opačné, byť by se to týkalo problematiky, po jednotném a nadšeném souhlasu přímo vybízející, totiž vzpomínkových oslav výročí vzniku, resp. obnovení samostatného českého státu.

Proto by článek B. Doležala v sobotních Lidovkách („Česká státní idea“, Lidové noviny 27.10. 2007), zpochybňující smysl existence samostatného Československa, snad spíše „nadzvedl“ strážce neposkvrněné minulosti našeho státu a povinné úcty k jeho představitelům(„ ..z Masaryka zbude i potom velmi mnoho…Z Beneše naopak skoro nic.“), než by vzbudil větší oprávněnou pozornost. Kdyby ovšem Doležalova, někdy až obsedantní a nekritická pozornost k problematice našeho poválečného vyrovnání se se sudetskými Němci, ho nevedla nejen ke zcela ahistorickému chápání okolností vzniku Československé republiky v r. 1918, ale zejména neotevírala onu příslovečnou Pandořinu skříňku, jejíhož obsahu a destruujícího vlivu na současné evropské poměry si B. Doležal zjevně vůbec není vědom.

Klade-li si totiž v souvislosti se vznikem Československé republiky B. Doležal otázku ….. „Je třeba vysvětlit, proč má vzniknout a trvat stát, v němž budou čtyři miliony lidí (Němců, Maďarů a Poláků) proti své vůli a jen do počtu jako trpěné menšiny, a další dva miliony (Slováci) voděni za nos fikcí „československého národa“, je to víc, než zřejmé.

Především: Slováci nebyli „voděni za nos“. Idea československého národa byla vlastní rozhodující části slovenské inteligence, představitelů Slováků v zahraničí i slovenského národa. Byla nezbytnou podmínkou vzniku republiky, neboť pro versailleská jednání bylo nepřijatelné rozbíjet mnohonárodnostní Rakousko a vytvářet na jeho místě další mnohonárodnostní stát. A že v té době nebyla akceptovaná Rádlova myšlenka o československém národě, jako politickém národě švýcarského typu, jistě nelze tehdejším představitelům Československa snad vůbec spravedlivě vytknout.

Ale to snad není podstatné. Podstatné však podle mého názoru je, že Doležal si neuvědomuje zásadní premisu politického uspořádání především střední, ale Evropy vůbec: v Evropě totiž platí buď historické hranice nebo sebeurčení národů! Obojí není, a zejména nebylo při vzniku Československa možné. Při respektování zásady o sebeurčení národů by nebylo možné obnovit Čechy v československém státě v hranicích, ve kterých mají Čechové již více než tisíc let na stejném místě (kolik evropských národů může o sobě říci totéž?) svůj stát. A tomuto hledisku musela být zcela samozřejmě dána přednost. Nebylo tomu jinde jinak.

Avšak co je na celé věci nejzávažnější? Tvrzení o národech, které jsou v jiném, existujícím státě „proti své vůli“, otevírá problém nejen kosovských, řeckých a makedonských Albánců, slovenských a rumunských Maďarů, Rusů v pobaltských státech, Němců v Itálii, Kurdů v Turecku, Iráku a Iránu, ale i Basků, Korsičanů, a kdoví koho ještě. A to je obsah oné Pandořiny skříňky, jejíhož dna zřejmě mnozí nedohlédnou….