Kancelář veřejného ochránce práv obdržela v minulých dnech podnět právního zástupce zastupujícího Organizaci pro pomoc uprchlíkům, ve které je požadováno, aby ochránce posoudil, zda ve známé věci dvou studentek Střední Zdravotnické školy nedošlo zákazem nosit ve škole „muslimský šátek“ k diskriminaci z důvodů náboženského vyznání, víry či světového názoru ve smyslu příslušných ustanovení Listiny práv svobod a antidiskriminačního zákona.

Stanovisko ochránce si vyžádá určitý čas, neboť je třeba v aktuální situaci, ve které se nacházíme, zodpovědět řadu otázek.
Jsme si vědomi toho, že v Evropě již delší domu probíhají vzrušené soudní i politické debaty o úloze náboženských symbolů ve veřejném prostoru, kterých byla Česká republika dosud, z řady důvodů, ušetřena. Tato doba však patrně končí. Jestliže před veřejností i před orgány veřejné moci ( před veřejných ochráncem práv i před soudy) bylo dosud třeba řešit, zda se v konkrétních případech jedná jen o diskriminaci z důvodů věku, pohlaví, národnosti či etnické příslušnosti, nastává zřejmě doba, kdy bude třeba i u nás – obdobně jako v jiných evropských zemích - posoudit, kdy se jedná o diskriminaci postojů a jednání plynoucí z náboženského vyznání a víry. Při posuzování této problematiky dospěly v některých případech evropské soudy k názoru, že stát v rámci svých funkcí i přes garanci náboženské svobody a respektu k principu neutrality a odmítání jakékoliv diskriminace se nemůže zbavit kulturních a historicky zakořeněných hodnot a postojů, o které se opírá vývoj společnosti na jeho území. Jakkoliv je obecně uznáván princip rovnosti nelze se pro budoucí léta vyhnout otázce, zda lze vůbec křesťanství, židovství a islám v obecné formě v Evropě vůbec srovnávat. Resp., co jsou občané, bez narušení základní společenské soudržnosti, ochotni tolerovat. Rozhodnutí evropských soudů z minulé doby ( ESPL, Francie, Německo) jednak neposkytují vždy zcela jednoznačné odpovědi na kladené otázky, ale zejména pod vlivem aktuálních událostí se mění výklad některých právních norem, který se dosud zdál neměnný.
Nemůže být žádných pochyb o tom, že nejen naše Listina práv a svobod, ale i jiné zákony zakazují nejen v Česká republice, ale i v Evropské unii jakoukoliv diskriminaci, přímou i nepřímou, a to z jakýchkoliv důvodů. Každou právní normu je však třeba vykládat v souvislosti s ústavním pořádkem vůbec a se zřetelem k hodnotám, které tento pořádek chrání zvlášť. Výklad právních norem, ale stejně tak i činnost státních nebo veřejných institucí včetně církví, musí přispívat k soudržnosti společnosti. Bude třeba posoudit dopad, jaký nošení symbolu, který je jednotlivci vnímán jako nezbytná náboženská povinnost, může mít na ostatní s ohledem na ochranu jejich práv a svobod a na ochranu veřejného pořádku ve společnosti, kde většinová populace je silně nakloněna sekularizovanému způsobu života. Z tohoto hlediska zdá se být zřejmé, že demonstrativní používání některých symbolů by mohlo být s ohledem na řadu okolností zásadně nepřijatelné. Příkladem může být svastika (hákový kříž), který zcela bezpochyby byl a je náboženským symbolem hinduismu a buddhismu. Právo na používání určitých náboženských symbolů nemůže být proto zcela bezvýjimečné.
Bude třeba zvážit, zda případný zákaz užívání určitého symbolu v určitém místě a čase je možné současně bez dalšího považovat za zásah do náboženské svobody občana která jinak – mimo užívání tohoto určitého symbolu – není dotčena. Je nepochybné, že okázalým požadavkem na používání výrazně odlišujícího symbolu je demonstrována příslušnost ke komunitě, která u nás není většinou společnosti vnímána jako tolerantní a přijatelná z hlediska dobrých mravů např. pokud jde o postavení žen, výchovu dětí, vztah k jiným komunitám nejen náboženským, ale především k onomu pojetí chápání lidských práv, které zde společně jako většinová společnost sdílíme. Z tohoto hlediska je pak třeba zvážit, zda je na místě použití čl. 16, odst. 4 Listiny umožňující některá práva plynoucí ze svobody náboženství a víry omezit z důvodů „…veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých“, když by jinak otázka proč někomu zakazovat zakrývání vlasů byla zcela bezpředmětná……
Nelze totiž přehlédnout, že dalším problémem, který bude třeba v těchto souvislostech posoudit, je otázka předvídatelnosti dalších rozhodnutí o případných dalších stížnostech na diskriminační jednání. Nošení muslimského šátku nejen že není ani v muslimských zemích zcela bezvýjimečnou záležitostí, ale jeho nošení zdaleka není jediným požadavkem, který v souvislosti s vyznáváním tohoto náboženství je na oblečení, především žen, vznášen. Pak ovšem požadavek na nediskriminační nošení muslimského šátku z náboženských důvodů může být považován za odůvodňující a ospravedlňující požadavek na nošené burky či nikábu, tedy oděvu zahalující celý obličej nebo celé tělo. Zde by pak rozpor s platným právním pořádkem byl již zcela zřejmý.
Jakkoliv se zdá, že v moderní demokratické společnosti není asi obecně přijatelné, aby se občané na veřejnosti řídili určitými normami a soukromě pak vyznávali jiné, bude třeba, pokud jde o problematiku náboženských symbolů, posoudit, zda existuje ospravedlnitelný rozdíl mezi soukromím občana a veřejným prostorem, ve kterém jejich užívání může být z určitých důvodů omezeno. Případně zda zřizovatel určité instituce (školy, firmy, případně úřadu) může sám stanovit rozsah jejich užívání.
Zájem nejrůznějších uskupení o podnět, který byl ombudsmanovi doručen, i od těch, které jinak problémy obyčejných lidí, kterým se ochránce snaží pomoci, příliš nezajímají, svědčí o tom, že budeme konfrontování nejen s problémy politickými, ale i problematikou lidských práv způsobem, na který jsem dosud nebyli zvyklí…..

(psáno pro Lidové noviny 4.12.2013)