Souhlasím s tím, že by se polemiky s otištěnými články měly publikovat především tam, kde byly články, se kterým je polemizováno, otištěny. Jistě není povinností žádné redakce polemiku tisknout. Nabídl jsem článek A2, ale bez odezvy. Jelikož však jde o aktuální problematiku, zkusím to zde: Snění o sociálním bydlení.

Je dnes velmi obtížné říct, co všechno bydlení potřebuje, ale mnohem snadnější je sdělit, co bydlení, tedy především bydlení sociální nepotřebuje: je to populistické mlácení prázdné slámy zleva i zprava. Úvahy z jedné strany o tom, že trh vše vyřeší jsou stejně nesmyslné, jako v poslední době populární tvrzení ze strany druhé o tom, že vše vyřeší zákon o sociálním bydlení. A přidáme-li k tomu ještě stesky na to, jak nový občanský zákoník zhoršuje postavení nájemníků, je názorový zmatek dovršen…

Přesně to se povedlo kulturnímu čtrnáctideníku A2 v jeho 24. čísle. Hned na druhé straně si už v Editorialu přečteme úvahu o tom, že „ od příštího roku totiž nabude účinnosti nový občanský zákoník, který omezuje práva nájemníků“ a stejným tvrzením je pak uvedena obsáhlá úvaha Lukáše Rychetského na zvaná „Ubytovny nebo byty?“ Zde se píše: že „…v lednu nebude účinnosti nový občanský zákoník, který ořezává práva nájemníků.“

Že v obou případech není uvedeno žádné tvrzení jako důkaz pravdivosti oněch tvrzení je samozřejmé. Bylo by totiž velmi obtížné prokázat, že zákon, který proti současné právní úpravě zásadně omezuje růst nájemného (jednou za rok, jen o 20% za tři roky a jen na výši nájemného místně obvyklého), povoluje přibrání podnájemníka bez souhlasu pronajímatele, což podle platné právní úpravy bylo důvodem k výpovědi z nájmu, zavadí do našeho práva institut „zakázaných ujednání“, která činí neplatnými i písemně uzavřená ujednání, která však degradují práva uvedená v zákoně, zákon, který znemožňuje vystěhování nájemníka s odůvodněním, že pronajímatel potřebuje byt „pro sebe“, jak je dosud běžné, zákon který umožňuje neplacení nájemného, pokud pronajímatel neplné své povinnosti atd.,atd. je zákonem, který ořezává“ nebo „omezuje“ práva nájemníků. Nemohu pochopit, proč se i ti, s nimiž na stránkách nejen A2 zpravidla souhlasím, se uchylují, bez jakéhokoliv vysvětlení k tvrzení podobných nehorázností. To dokonce i Lidové noviny, jistě nikterak levicová tiskovina, konstatují ve středu 4. prosince, že „Nový občanský zákoník uleví nájemníkům“…

Již shora zmíněný článek L. Rychetského („Ubytovny, nebo byty?“) pak logicky obsahuje i další tvrzení, nad kterými každý, kdo se zabývá bytovou problematikou, musí přinejmenším pozdvihnout obočí: je to především již zmíněná víra v samospasitelnost zákona o sociálním bydlení. Ale navíc i zcela zjevné nepochopení příčin, proč dosud nebyl přijat. Podstatnou část své úvahy o tomto vážném problému věnuje autor tvrzení, že to jsou starostové, resp. „starostenská loby“, která brání přijetí zákona o sociálním bydlení. Ta totiž působí uvnitř politických stran, projevuje nechuť k výstavbě nových bytů, nechtějí prý nic slyšet o tom, že by se obce podílely na sociálním bydlení „byť by je financoval stát“ a činí tak i prostřednictvím Svazu měst a obcí, který je připomínkovým místem, přes které procházejí a jsou zde zmařeny „všechny legislativní návrhy a koncepční materiály projednávané vládou. “

Nechci s těmito tvrzeními polemizovat, v mnohém jim dávám za pravdu a mám v tomto smyslu i své vlastní zkušenosti s vlastním návrhem zákona o sociálním bydlení, ale to podstatné zde chybí: totiž odpověď na otázku proč tomu tak je? Proč ti, kteří získali ve volbách a stále požívají důvěru svých spoluobčanů se brání tak záslužné věci, jakou je pomoc lidem nouzi? Obávám se, že vyhnutím se odpovědi na tuto otázku umožňuje autorovi bezstarostně se dále vznášet nad vodami problému, aniž by pochopil o co ve skutečnosti jde.

„Vládní návrh Komplexního řešení sociálního bydlení byl opakovaně kritizován ze strany mnoha odborných pracovišť, která se spojila v Platformě pro sociální bydlení. Tvoří jí zástupci 39 organizací, provozovatelů soc. služeb, či akademických pracovištˇ…“ tvrdí autor dále. Zabývám se bytovou problematikou profesně 20 let, ale žasnu a cítím se zaskočen. Plných 39 pracovišť a organizací se u nás zabývá sociálním bydlením? Jak je pak možné, že při takové síle máme ještě v tomto směru nějaké problémy? Nebo je to trochu jinak ? Není tomu tak, že odborné a poučené názory a stanoviska chceme nahradit množstvím populistických výkřiků? Podle autora článku hlasy pravých zastánců pozitivního řešení této problematiky jsou oslyšeny: „Rozložení sil u kulatého stolu je jasné- subjekty bojující za sociální bydlení (Platforma pro sociální bydlení, Agentura pro sociální začleňování) jsou v menšině a převládají zástupci sdružení, která prosazují zájmy svých členů….“ tvrdí autor. Každý má jistě právo na svůj názor, ale můj názor to není. Zcela pravidelně se účastním těchto „kulatých stolů“ pořádaných Ministerstvem pro místní rozvoj a vím, že každý by zde rád vyslechl rozumný názor. Ale, žel, na místo toho zpravidla slyšíme představy, které s realitou nemají nic společného a k reálnému řešení věci, které by respektovalo současný stav lidských práv, totiž to, že občané realizaci práv bez odpovědnosti a bez povinnosti nepřipustí, rozhodně nepřispívají.

Značnou část článku zabírá kritika fenoménu zvaného „ubytovny“. Jistě právem, ale opět bez jakékoliv schopnosti přiblížit se k podstatě problému. Případný gramotný pes by nevzal ani kůrku od náměstka ministra pro místní rozvoj Kalouse, pokud by si v článku přečetl jeho výrok, že řekl: „ V každé společnosti budou existovat skupiny lidí, pro které je bydlení na ubytovnách prostě to, co jim vyhovuje“. Ubytovny sami jsou prý nikoliv východiskem, ale problémem k řešení. To je samozřejmě pravda. Ale jejich problém je v podstatě velmi jednoduchý a spočívá v poctivé odpovědi na otázku, kterou si autor ovšem nepoložil: proč za situace, kdy ve městě existují volné byty za nájemné, které je nižší, než platí obyvatelé ubytoven (lhostejno zda ze svého nebo ze sociálních dávek – to zde nehraje žádnou roli) si takový byt nepronajmou? A odpověď je stejně jednoduchá: protože jim ho nikdo nepřenechá do nájmu. A proč jim ho nikdo (obce ani soukromník) nepronajme? To salonní ochránci všelikých práv slyšet nechtějí a tvrzení o xenofobních rasistech takovou reálnou odpovědí není. To sice autor článku nečiní, ale tyto otázky si neklade a tedy ani na ně nehledá odpovědi, ač jsou pro pochopení věci zcela zásadní…
Je snadné kritizovat ubytovny a, jak to dnes mnozí politici činí, volat po jejich zákazu nebo omezení. Ale kam půjdou bydlet ti, kteří tam dnes bydlí? Kdo a kde je ubytuje, když veřejně vystoupí starosta jisté obce a prohlásí – za potlesku občanů a voličů - že ubytovnu od soukromníků sice vykoupí, ale raději ji zboří, než by ji dál se současnými obyvateli provozoval?
Problémy s bydlením patří k té dlouhé řadě problémů, které jsou zatíženy do krajnosti vyhnanou argumentací, zatíženy netolerancí k odlišným názorům byť směřujícím ke stejnému cíli. Vyžaduje zcela racionální přístup, beroucí však v úvahu i to, že náklady na bydlení se stávají neúnosnými nejen pro ty, které bychom právem řadili k sociálně vyloučeným, ale i pro velkou část občanů. Je tedy asi mnohem jednodušší snít sen o zákonu, který by „…otevíral cestu k bydlení těm, kteří domov nemají, těm, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách, ale i těm, kteří bydlení sice zatím mají, ale krajně nejisté“, jak se píše v A2. To je jistě krásné a ušlechtilé. Ale nechceme toho od lidského (nikoliv Božího) zákona moc? Zákon, ať již bude jakýkoliv, nepostaví ani jeden byt, neuloží nikomu jinou povinnost, než takovou, jakou již nyní má. A nezmění stav společnosti, ve které žijeme. A řešit její problémy, a k těm problém bydlení jistě patří, můžeme, až tento stav budeme nejen znát, ale hlavně respektovat, když to v demokratické společnosti jinak nejde. Nebo ano?
(článek byl publikován v Britských listech)