Tak jsem se ze sobotního Práva dozvěděl, že navazuji „na trend prosazovaný státem a pravoslavnou církví v Rusku…“.

Autorovi (A. Mitrofanov: „Zvolení Šabatové: ano evropské ideji“ Právo 15. 2. 2014) se do hodnocení volby nového ombudsmana zřejmě připletla mainstreamová „olympijská“ kritika putinovského Ruska a inspirovala jej věta z mého projevu v Poslanecké sněmovně, kde jsem za jednu z příčin odcizení ve společnosti označil stav kdy „někdo, kdo si myslí, že dítě kromě tatínka má mít také maminku a je z tohoto důvodu považován ne za nositele jednoho z možných názorů, ale za hlupáka..“, jako příklad nerespektu k názorům jiných. Ponechám na čtenáři, aby posoudil, zda takováto zmínka o matce a dítěti je „trendem“ prosazovaným právě „státem a pravoslavnou církví v Rusku“. Osobně se mě takové hodnocení nijak nedotýká, mám za sebou dvacet let zcela konkrétní práce pro ochranu konkrétních práv konkrétních lidi a nikoliv pouze zvěstování obecných pravd o společnosti, která je jiná, než si někteří lidé představují.

Jde přece o něco zcela jiného. Jde mi o to, že někteří publicisté a představitelé tzv. občanské společnosti si v poslední době zvykli dělat na obyčejné lidi onen příslovečný dlouhý nos. Pohrdavě jim sdělují: nerozumíte „evropskému pojetí práva“, neumíte „žít ve svobodě“, špatně jste volili divného prezidenta a i takové podivné politické strany, nepřispíváte dostatečně k rozvoji naší demokracie. A toho kdo má jiný názor (oni, jinak hlasití dovolávači se tolerance), odkáží třeba do lůna pravoslavné církve.

Významná novinářka Irena Válková k tématu ombudsmana na portálu Česká-justice napsala: „Zaplevelen ve všech možných normách všemi druhy antidiskriminace, různými právy na rovné zacházení podle všemožných kriterií rovnosti – genderových,věkových, znevýhodněných, právy těch a oněch od environmentálních po práva na všemožnou péči a různé statuty a instituty bez odpovědnosti nikoho a ve strachu z rozhodování vytvořil ve skutečnosti sám tento stát svými zákony menšiny. V normálním státě platí obecné právo pro všechny občany stejně bez ohledu na různosti jednotlivců a speciální práva jsou udělována jen vyjímečně. Takový stav činí stát respektovaný, stát všech občanů a pro všechny občany.“ K tomu nemám co dodat.
Obavám se, že si v poslední době stále více pleteme odlišný způsob života některých lidí – proti čemuž nelze ničeho namítat – od toho, co ve skutečnosti lidským právem je a co není. A jelikož A. Mitrofanov ve svých komentářích často cituje, co mu lidé píší, rád bych na podporu tohoto tvrzení zde ocitoval to, co mi napsal na facebooku Martin J.: „ Kdyby dvě ženy nebo dva muži chtěli vychovávat cizí dítě, nemyslím, že by to bylo něco zcela nepřijatelného. To je určitě možné a někdy i užitečné, ale jakmile to někdo označí za lidské právo, mám husinu, že by se na ní daly strouhat brambory.“ Tak se mi zdá, že po té, co hlasatelé obecného dobra většině společnosti znechutili tak krásná slova jako jsou „ pravda a láska“, jsme na nejlepší cestě k tomu, aby stejný osud potkal slovo „lidskoprávní“….
(napsáno pro Právo)