Tak jsem si dovolil navrhnout, aby jeden z nejhanebnějších kšeftů s chudobou – tedy provozování „ubytoven“ pro lidi, kterým nikdo jinde jiné bydlení neposkytne - převzal stát a začal tak plnit svoje závazky k zajištění přiměřeného bydlení pro všechny, které převzal na základě mezinárodních dohod.

„Je pravdou, že Listina, coby ústavní zákon, neuvedla mezi vyhlášenými sociálními právy výslovně právo na ochranu přiměřené životní úrovně, včetně bydlení. Tato okolnost však nikterak nediskvalifikuje ústavní relevanci tohoto práva zakotveného v mezinárodních smlouvách“, uvádí Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu č. 231/2000. Povinnost státu se mi tedy zdá v celku jasná.
Nikdy jsem neřekl ani nenapsal, že by stávající „ubytovny“ byly trvalým řešením tohoto problému. Jen jsem, po svých zkušenostech, nabyl dojmu, že neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby peníze, které stát vydává na zajištění bydlení těchto lidí, končily jako zcela nedůvodný zisk těch, jejichž jediným „přínosem“ k řešení jistě palčivého problému je to, že vlastní polozbořenou nemovitost, kde poskytují lidem jakýsi předražený útulek, který lze jen obtížně nazvat přiměřeným bydlením.
Husy potrefené představou, že jen ony mají po ruce ta správná řešení, se ozvaly hned. Tak v článku „Koupí stát byznys s chudobou“ (LN 12. 3. 2014) mne mluvčí Platformy pro sociální bydlení Štěpán Ripka obvinil, že se vracím do 50. let (kdy prý existovala jakási dělení osob na civilizované a částečně civilizované), zatímco řešení této situace je Platformě dobře známo: „základem je kvalitní, dostupný a nesegregovaný byt“, sděluje autor. To je mi objev! Jenom jak se k těmto bytům dostat, nám dosud Platforma tajila, resp. nikdy jsem na žádném setkání, kterých jsem se účastnil, neslyšel od jejich představitelů (ale ani od jiných zachránců) nic jiného, než tyto obecné fráze. Autor článku uvádí, že členové platformy „takových bytů provozují v celé ČR před 170“. Jistě – bez ironie – záslužné a chvályhodné, ale pro řešení problému více než 100.000 lidí, kteří pomoc potřebují, to asi stačit nebude.
Snažím se najít řešení aktuálního, existujícího problému. Nic více a nic méně. Možná že lidé, kteří zde už dvacet let opakují mantry o nezbytnosti „zákona o sociálním bydlení“, o potřebě dostupných, nesegregovaných, startovacích a kdoví jakých ještě bytů, by si mohli (aby se alespoň trochu dostali do kontaktu s realitou) odpovědět na několik otázek:
1. Proč lidé, kteří zjevně nemají nedostatek finančních prostředků (platí předražené ubytovny) si nezaplatí za nižší částku normální byt a zůstávají na nevyhovující ubytovně?
2. Proč si někdo myslí, že obce, pro jejichž obyvatele je problémem připustit v obci výstavbu „Domu na půli cesty“, tedy domu pro bydlení těch, kteří se z výkonu trestu vrací do běžného života, protože považují přítomnost takových lidí za ohrožení své bezpečnosti, budou souhlasit s tím, aby obec provozovala bydlení některých osob z „ubytoven“?
3. Jakou představu mají ti, kteří běhají po ulicích našich měst s hesly „ Cikáni do práce“ o tom, co by ti „Cikáni“ v té práci dělali, když při nezaměstnanosti, která u nás existuje zjevně další pracovníky nepotřebujeme?

(13. 3. 2014 psáno pro Britské listy)