Pověšená babička pana prezidenta
Rozhodně se nemíním zabývat virtuální tragédií v rodině pana prezidenta, ale rád bych se šířeji zamyslel nad jeho nedávným výrokem o tom, že „mediální poprask“ ohledně bydlení obyčejných lidí vypukne, „až se pověsí první babička, kterou majitel bytu vyhodil na ulici“.
Mnohé mediální „poprasky“ ohledně bydlení již máme za sebou od devadesátých let a tragédií lidí, kterým se zhroutil svět, když přišli bez jakéhokoliv svého zavinění o bydlení, je bezpočet. Mezi množstvím sebevražd v minulých letech by se jistě našly i ty, kde ztráta životních jistot, k nimž bydlení určitě patří, byla rozhodující příčinou. Nedávno jsem někde četl, že i známý spisovatel a bývalý politický vězeň Karel Pecka, který přežil jáchymovský lágr, nepřežil setkání s novým panem domácím, který ho hodlal vyhodit z bytu na jeho milované Malé Straně…
My, kteří jsme se zasazovali o nějakou regulaci nájemného v přechodném období po změně nejen politických, ale zejména ekonomických poměrů na počátku devadesátých let, jsme na „poprasky“ (a to je ještě slušné slovo) zvyklí, ale přece jen mne trochu zarazilo, s jakým tichem a „nevšímavostí“ to přešla podstatná část nejen novinářské obce, ale zejména ta velká skupina všelijakých analytiků a ekonomických expertů, kteří nás po celá devadesátá léta zesměšňovali a uráželi pro naše představy o řešení bydlení obyčejných lidí a vyslovovali chmurné představy o tom, kolik bude muset náš stát platit pronajímatelům jako ušlý zisk po té, co tito podali několik tisíc žalob na stát ohledně „zločinné“ deregulace nájmů, když Evropský soud pro lidská práva nám dal zapravdu a všechny tyto stížnosti zamítl. Jistě nebylo třeba si sypat popel na hlavu, ale nějaké slovíčko by se hodilo…
Pan prezident svůj drsný bonmot však použil v souvislosti s přípravou zákona o sociálním bydlení a vyslovil názor, že by „bylo dobré, kdyby se ta babička nepověsila a kdyby ten zákon o sociálním bydlení byl co nejdříve proto, že by to zlikvidovalo ubytovny“.
Obávám se, že to je vše trochu jinak. Problém pověšené či nepověšené babičky se zákonem o sociálním bydlení vůbec nesouvisí. Babička a tisíce dalších seniorů (i mladých lidí) nepotřebují úpravu nějakého „sociálního“ bydlení, protože bydlí v bytech často již mnoho let, a o žádné sociální případy se nejedná. Jenom ze mzdy, kterou pobírají, a z důchodů po celoživotní práci, už ho ale nedokážou zaplatit, protože nájmy bytů jsou zcela nesmyslně a hlavně bezdůvodně vysoké. Domnívali jsme se (jako zákonodárci), že věc se vyřeší tím, že nový občanský zákoník stanoví povinnost soudů rozhodovat o obvyklém nájemném podle zákonem stanovených kritérií. Ale jestliže např. Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodne tak, že za byt o velikosti 55 metrů čtverečních bez jakéhokoliv vylepšení ze strany pronajímatele je přiměřené nájemné 10.000,- Kč (důchodce v bytě bydlící nabízel 8.500,- Kč, což by s pomocí příbuzných mohl z nízkého důchodu platit) a ještě navíc soud rozhodne, že tento důchodce má zaplatit náklady soudního řízení (!!!) ve výši 120.000,- Kč, pak naše naděje byla zklamána. Ale s tím zákon o sociálním bydlení nic nenadělá a není
třeba na něj čekat. Stačí změnit zákon o hmotné nouzi a stanovit výši příspěvku na bydlení těm, kteří to nezbytně a odůvodněně potřebují. Pokud se ovšem nejen u nás, ale v celé Evropě (6 milionů bezdomovců a 11 milionů prázdných bytů), chceme i nadále držet „osvědčeného“ postupu, že majitel stanoví nájem bytu a stát ho bude stále znovu a znovu lidem doplácet… Poté, co jsem byl v nedávných dnech podroben „mediálnímu poprasku“, když jsem se zmínil o tom, že by snad nebylo zcela od věci, kdyby obec nebo stát mohl převzít do správy (nikoliv do vlastnictví!) nemovitost, o kterou se vlastník nestará, a využívat ji včetně obsazení volných bytů, nebudu se zde nyní pouštět do navrhování, jak toto řešit...
O tom, že by nový zákon o sociálním bydlení mohl vyřešit mediálně „vděčný“ problém ubytoven, mám ještě větší pochybnosti. Nevím, zda si opravdu všichni přejí jejich zlikvidování: není to tak dávno, co paní ministryni Jourovou navštívila delegace Romů, majitelů ubytoven, jejíž členové tvrdili, že v jejich ubytovnách je vše v pořádku a žádného zásahu ze strany státu není nezbytně zapotřebí. Jistě nemravný „obchod s chudobou“ a kořistění sociálních dávek za nekvalitní a předražené bydlení můžeme odsuzovat, ale bude to mnohem věrohodnější, až navrhneme alternativu bydlení pro tyto lidi. Zde nám zákon, ať se již bude nazývat jakkoli, nijak nepomůže, žádné nové byty nám neopatří. Kam by ti lidé z těch likvidovaných ubytoven šli? Obce, jejichž konání je odvislé od mínění občanů, tento problém reálně řešit nemohou.
Musím se ohledně zákona o sociálním bydlení vlády zastat: spěchat s jeho přijetím, když dnes nikdo pořádně neví, co by v něm mělo být a naopak ti, kteří to vědí naprosto jasně, jsou mimo realitu, opravdu není snadné…
(psáno pro Britské listy 3. 6. 2014)
Mnohé mediální „poprasky“ ohledně bydlení již máme za sebou od devadesátých let a tragédií lidí, kterým se zhroutil svět, když přišli bez jakéhokoliv svého zavinění o bydlení, je bezpočet. Mezi množstvím sebevražd v minulých letech by se jistě našly i ty, kde ztráta životních jistot, k nimž bydlení určitě patří, byla rozhodující příčinou. Nedávno jsem někde četl, že i známý spisovatel a bývalý politický vězeň Karel Pecka, který přežil jáchymovský lágr, nepřežil setkání s novým panem domácím, který ho hodlal vyhodit z bytu na jeho milované Malé Straně…
My, kteří jsme se zasazovali o nějakou regulaci nájemného v přechodném období po změně nejen politických, ale zejména ekonomických poměrů na počátku devadesátých let, jsme na „poprasky“ (a to je ještě slušné slovo) zvyklí, ale přece jen mne trochu zarazilo, s jakým tichem a „nevšímavostí“ to přešla podstatná část nejen novinářské obce, ale zejména ta velká skupina všelijakých analytiků a ekonomických expertů, kteří nás po celá devadesátá léta zesměšňovali a uráželi pro naše představy o řešení bydlení obyčejných lidí a vyslovovali chmurné představy o tom, kolik bude muset náš stát platit pronajímatelům jako ušlý zisk po té, co tito podali několik tisíc žalob na stát ohledně „zločinné“ deregulace nájmů, když Evropský soud pro lidská práva nám dal zapravdu a všechny tyto stížnosti zamítl. Jistě nebylo třeba si sypat popel na hlavu, ale nějaké slovíčko by se hodilo…
Pan prezident svůj drsný bonmot však použil v souvislosti s přípravou zákona o sociálním bydlení a vyslovil názor, že by „bylo dobré, kdyby se ta babička nepověsila a kdyby ten zákon o sociálním bydlení byl co nejdříve proto, že by to zlikvidovalo ubytovny“.
Obávám se, že to je vše trochu jinak. Problém pověšené či nepověšené babičky se zákonem o sociálním bydlení vůbec nesouvisí. Babička a tisíce dalších seniorů (i mladých lidí) nepotřebují úpravu nějakého „sociálního“ bydlení, protože bydlí v bytech často již mnoho let, a o žádné sociální případy se nejedná. Jenom ze mzdy, kterou pobírají, a z důchodů po celoživotní práci, už ho ale nedokážou zaplatit, protože nájmy bytů jsou zcela nesmyslně a hlavně bezdůvodně vysoké. Domnívali jsme se (jako zákonodárci), že věc se vyřeší tím, že nový občanský zákoník stanoví povinnost soudů rozhodovat o obvyklém nájemném podle zákonem stanovených kritérií. Ale jestliže např. Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodne tak, že za byt o velikosti 55 metrů čtverečních bez jakéhokoliv vylepšení ze strany pronajímatele je přiměřené nájemné 10.000,- Kč (důchodce v bytě bydlící nabízel 8.500,- Kč, což by s pomocí příbuzných mohl z nízkého důchodu platit) a ještě navíc soud rozhodne, že tento důchodce má zaplatit náklady soudního řízení (!!!) ve výši 120.000,- Kč, pak naše naděje byla zklamána. Ale s tím zákon o sociálním bydlení nic nenadělá a není
třeba na něj čekat. Stačí změnit zákon o hmotné nouzi a stanovit výši příspěvku na bydlení těm, kteří to nezbytně a odůvodněně potřebují. Pokud se ovšem nejen u nás, ale v celé Evropě (6 milionů bezdomovců a 11 milionů prázdných bytů), chceme i nadále držet „osvědčeného“ postupu, že majitel stanoví nájem bytu a stát ho bude stále znovu a znovu lidem doplácet… Poté, co jsem byl v nedávných dnech podroben „mediálnímu poprasku“, když jsem se zmínil o tom, že by snad nebylo zcela od věci, kdyby obec nebo stát mohl převzít do správy (nikoliv do vlastnictví!) nemovitost, o kterou se vlastník nestará, a využívat ji včetně obsazení volných bytů, nebudu se zde nyní pouštět do navrhování, jak toto řešit...
O tom, že by nový zákon o sociálním bydlení mohl vyřešit mediálně „vděčný“ problém ubytoven, mám ještě větší pochybnosti. Nevím, zda si opravdu všichni přejí jejich zlikvidování: není to tak dávno, co paní ministryni Jourovou navštívila delegace Romů, majitelů ubytoven, jejíž členové tvrdili, že v jejich ubytovnách je vše v pořádku a žádného zásahu ze strany státu není nezbytně zapotřebí. Jistě nemravný „obchod s chudobou“ a kořistění sociálních dávek za nekvalitní a předražené bydlení můžeme odsuzovat, ale bude to mnohem věrohodnější, až navrhneme alternativu bydlení pro tyto lidi. Zde nám zákon, ať se již bude nazývat jakkoli, nijak nepomůže, žádné nové byty nám neopatří. Kam by ti lidé z těch likvidovaných ubytoven šli? Obce, jejichž konání je odvislé od mínění občanů, tento problém reálně řešit nemohou.
Musím se ohledně zákona o sociálním bydlení vlády zastat: spěchat s jeho přijetím, když dnes nikdo pořádně neví, co by v něm mělo být a naopak ti, kteří to vědí naprosto jasně, jsou mimo realitu, opravdu není snadné…
(psáno pro Britské listy 3. 6. 2014)