Třetí květnový víkend byl bohatý na události jen zdánlivě nesouvisející.

Ministr české vlády poprvé s pověřením předsedy vlády navštívil sraz Sudetských Němců v Norimberku, na terezínských slavnostech se mluvilo i o uprchlících a píseň o vyhnání Krymských Tatarů vyhrála soutěž Eurovize. Společné však přece jen něco mají: dokládají, jak moc se lišíme v představách nejen o budoucnosti, ale i o minulosti a jak málo nám stačí k ostrým odsudkům těch, kteří si myslí něco jiného.
Problém je v tom, že se stále ještě lišíme v tom, co se má a nemá zapomenout. Češi by rádi zapomněli na krutosti poválečného odsunu, a odsunutí by rádi zapomněli na původ těchto krutostí. „Krymští Tataři ve své versi historie přecházejí mlčením kolaboraci svého národa s nacisty, a němečtí vyhnanci se snaží líčit své utrpení, jakoby bylo srovnatelné s utrpením Židů“, píše britský historik Keith Lowe v knize „Zdivočelý kontinent“. Ale kolik takových nutností zapomenout/nezapomenout tu před sedmdesáti lety vzniklo? Poláci, Ukrajinci, Tataři a Rusové, Francouzi, Poláci a Němci, Poláci a Ukrajinci….. A nejen to, stále přibývají nová (Srbové a Kosovští Albánci). A nové události otevírají staré rány (Ukrajinci a Rusové na Krymu). Jak s tím chceme v Evropě žít? Není doba vhodná k tomu, abychom s ohledem na nepříliš jasnou, ale zřejmě ani nepříliš zářící budoucnost nikoliv zapomínali, ale více respektovali ten dnešní svět? Přítomnost ministra české vlády v Norimberku a projev předsedy Senátu v Terezíně nejsou žádnou zradou minulosti a již vůbec ne dokladem toho, že bychom nechápali vztah příčin a následků. Právě naopak.
Vždyť Němci shromáždění v Norimberku již dávno v naprosté většině nejsou „sudetští“, neboť se narodili jinde a „stará vlast“ je jen jejich krajanský mýtus. Podobně jako Tataři přicházející v devadesátých letech na Krym již dávno nejsou Krymští, neboť se narodili jinde a na Krym sice v devadesátých letech znovu přicházeli, ale nevraceli se. O tom ukrajinská zpěvačka Jamala, vítězící v Eurovizi s písní „ 1944“, ovšem nezpívá….
Nejsem zdaleka první, koho napadlo, zda známý aforismus G. Santayany o tom, že kdo si nepamatuje minulost je odsouzen ji znovu prožít, není pravdivý přesně obráceně. Není tomu ve skutečnosti tak, že právě proto, že si minulost stále znovu a znovu připomínáme a deformujeme ji podle svých dnešních politických představ a cílů, vytváříme dojem, že ji musíme prožít znovu? To však jen slouží k vytváření dojmu, jakoby naše dnešní problémy byly jen odleskem těch starých. Ale není tomu tak. Současná migrace milionů není srovnatelná s útěkem Židů před nacismem a nebezpečí, které dnes pro nás představuje, srovnávat se zánikem Římské říše, je zpozdilé. Narůst národnostní, etické a morální animozity, dnes tolik determinující naši společnost, není srovnatelný s třicátými léty v Evropě, jak se občas tvrdí, ale má svoji dnešní příčinu spočívající v současném zmateném stavu pojetí lidských práv, který s minulostí nemá nic společného.
Článek byl publikován 18. 5. 2016 v Právu