Potřebujeme další zákon, který by reguloval náboženství nebo církev nad stávající zákon, totiž Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání.

Je vůbec možné, aby jedna z církví působící ve státě, měla jiné právní postavení, než církve jiné, jinými slovy musí být poměry všech církví, které s jistým oficiálním uznáním na území státu působí, upraveny stejně? Jsou úvahy o rovnosti, resp. o diskriminaci některých náboženství, církví, zde na místě?

Zdá se, že nejen aktuální události, ale i vývoj společenského vědomí přináší problémy, na které jsme dosud nebyli zvyklí a na jejichž řešení není – obávám se – právní řád adekvátně připraven. Jednoduchý příklad: je otázka postavení islámského svatostánku - mešity s typickou architekturou, tedy s minaretem, jen otázkou stavebního zákona? Jaké relevantní právní námitky by bylo možné předložit proti stavbě, o které se mnozí domnívají, že v české městské i venkovské krajině nemá místo? A je vůbec taková námitka – že něco má a něco nemá místo v krajině své místo, vůbec právně relevantní?

Není to jednoduché. Jestliže např. Evropská úmluva o krajině, která vstoupila v platnost dne 1. října 2004, stanoví, že: “cílová charakteristika krajiny” znamená respektovat „přání a požadavky obyvatel týkající se charakteristických rysů krajiny v níž žijí“, formulované pro danou krajinu kompetentními veřejnými orgány a “ochrana krajiny”, znamená „činnosti směrující k zachování a udržení význačných nebo charakteristických rysu krajiny, odůvodněné její dědičnou hodnotou, vyplývající z její přírodní konfigurace a nebo z lidské činnosti“, pak námitka, že minaret vedle barokního venkovského kostelíčka v české vesnici nemá co dělat, by asi nepostrádala i právní relevanci. Ale je tento argument srovnatelný s předpokládaným požadavkem na nediskriminaci a rovnost všech církví a náboženských společností, kterou zákon předpokládá?

Zdá se, že bude zapotřebí zvažovat, zda náboženství bude striktně a nekompromisně považováno jen a pouze za soukromou záležitost občana s tím, že jakékoliv projevy náboženského přesvědčení ve veřejném prostoru i v širším smyslu toho slova budou nepřípustné nebo zda při akceptaci radikálních změn v životě společnosti budeme preferovat zásadu rovnosti všech a všeho. V prvém případě to ovšem znamená odstranění křížů nejen z vrcholků hor (aktuální „alpský“ problém), ale také odstraněné kapliček, domovních znamení, „božích muk“ z krajiny a možná i odstranění některých soch, které by mohly urážet něčí jiné náboženské přesvědčení, chceme-li ho ovšem respektovat. A v druhém případě to pak znamená nebránit u nás stavbám, které nám sice možná připomenou dovolenou na jihovýchodě Evropy nebo Blízkém Východě, ale které, sice v extrémním, ale jistě myslitelném případě, zasadí „ladovské“ české krajině pořádnou ránu.

Pak je zde ovšem třetí možnost. Vzít v úvahu to, co již dnes platná právní úprava předpokládá v ustanovení § 27 odst. 8 zákona č. 3/2002 Sb., totiž to, že existují církve „…s dlouhou historickou tradicí“ a toto tradiční působení zvýraznit i při formulaci práv a povinností. Stejně se totiž v budoucnu patrně nevyhneme (podobně jako v Rakousku) novelizaci těch ustanovení, která upravují financování církví (§ 27 odst. 4 – patrně nebude možné, aby příjmy některých církví tvořili i „příspěvky právnických osob“ zejména zahraničních), vzdělávání duchovních (§ 6 odst. 3) a konečně zvážit, zda požadavky na některé formy soužití muže a ženy, dnes pouze opatrně formulované některými představiteli muslimských obcí u nás nenarušují veřejný pořádek, jak to má na mysli § 5 písm. d současně platného zákona.

(psáno pro E-Právo)