Přes opačná, hojně publikovaná tvrzení, Obvodní soud pro Prahu 10 v nedávném sporu, který vzbudil veliký zájem veřejnosti, o „muslimských šátcích“ v našich školách nerozhodoval a také nerozhodl.

Spor byl již od samého počátku jen o tom, zda nejprve stěžovatelka a později žalobkyně je ke stížnosti a k žalobě vůbec, jak se právně říká, „aktivně legitimována“. Jinými slovy zda se jí vůbec něco takového jako diskriminace mohlo přihodit. Od počátku tvrdím, že nikoliv.
Debata o muslimských šátcích na našich školách je, podle mého názoru, teprve před námi. Již dnes je zřejmé, že velký zájem veřejnosti o soudní spor - odmyslíme-li si „účast“ přiživujících se figurek pseudopolitického světa – dokládá, že před sebou máme další spor vedoucí k rozvratu společnosti, další důvod k jejímu štěpení, k pokusu o odlišování spravedlivých od obyčejného plebsu, strážců práva (článek č. 15 a č. 16 Listiny práv a svobod!!) od xenofobních populistů ženoucích nás z Evropy. Jednoduchými argumenty rozhodně nevystačíme, pokud se máme pokusit o nějaký společenský konsenzus.
A nejde jen o šátky. Není z hlediska postavení našich škol celý případ jen prvním z mnoha, které mohou následovat? Nebude dále požadována, jak se dnes již ojediněle děje, z týchž náboženských důvodů i změna předmětu vyučování (historie, kultura) neúčast na tělocviku, občanské výchově a kdo ví co ještě? Není dobré se „připravit“ již dnes a vyhnout se „salámovým metodám“ prosazování v budoucnu? Muslimské šátky zasévají do společnosti nesvár a i z tohoto důvodu je na místě zvážit, zda nenastal čas pro opatření podle čl. 16 odst. 4 Listiny práv a svobod, která opatření na ochranu veřejného pořádku předvídá. Tolerance, se kterou si muslimka v televizním pořadu Máte slovo, odmítla sednout vedle muže, nám tušenou budoucnost předvedla velmi názorně. A že na to připraveni nejsme, svědčí chování České školní inspekce, která v souzeném případe zdravotní školy diskriminaci nejprve vyloučila, aby později, pod vlivem jiných názorů, své rozhodnutí změnila o 18O stupňů… Muslimských migrantů u nás sice nemáme mnoho – patrně méně, než je „neziskovek“ které o ně „pečují“, - ale to se může rychle změnit.
Vezměme však především v úvahu, že jde o školy, o žáky, žákyně a studenty, kteří jistě mají svá práva, ale také věku a školní docházce odpovídající povinnosti. A z toho hlediska posuzujme tvrzené argumenty. Z tohoto hlediska posuzujme, zda důraz na rovné postavení mužů a žen a vůbec důraz na problematiku rovnosti lidí v právech a povinnostech nemá, právě v tomto jejich věku, velký a respektu hodný význam.
Zamysleme se nad argumenty, které jsou v tomto sporu veřejnosti předkládány. Nejčastěji používaným argumentem je tvrzení, že muslimský šátek je nebo výrazem náboženského přesvědčení, a proto jeho užívání požívá ústavní ochrany podle č. 15 a č. 1 6 Listiny práv a svobod. Odhlédněme od sporů o tom, zda Korán se o povinnosti žen obligatorně používat muslimský šátek zmiňuje či nezmiňuje, a vezměme za prokázané, že používání muslimského šátku je pro někoho náboženskou povinností. Vedle toho však postavme skutečnost, že i největší obránci práva nosit šátek připouštějí, že v některých případech bude zcela nezbytné a tedy možné šátek odložit: v operačních sálech, v nejrůznějších laboratořích, speciálních provozech apod. V případě, který posuzoval soud, prý mělo být dohodnuto, že dívka nebude používat šátek při nemocniční praxi a laboratorních pracích. Pak se ovšem nabízí otázka z jakých náboženských důvodů je možné někdy šátek odložit a někdy nikoliv. Jestliže mohu, bez újmy svého náboženského přesvědčení, odložit šátek při předmětu A, proč tak nemohou učinit v době, kdy probíhá vyučování předmětu B? Proč nezbytně musím mít šátek v době od 8 do 10 hodin, ale v době od 10 do 11 hodin již ho na hlavě mít nemusím? Opravdu nelze tedy požadavku školy na odložení šátku při vyučování vyhovět? Obávám se, že zde formální logika opřená o striktně náboženské důvody zcela havaruje.
Jiným užívaným argumentem je pak tvrzení, že např. při laboratorních pracích by šátek mohl vadit, ale např. při výuce např. matematiky nikomu nevadí, nepřekáží a tak proč jej zakazovat. To je jistě pravda, ale takový argument se pak týká všech pokrývek hlavy. Může-li mít při takovém předmětu na hlavě šátek Anička, která se před týdnem prohlásila za muslimku, proč nemůže mít Franta na hlavě čepici s odznakem Sparty? Když pokrývka hlavy při některém z předmětů nevadí? Zdá se někomu být tato argumentace pokleslá, vždyť přece náboženské přesvědčení je něco jaksi lepšího, něco „více“, než fandění třeba Spartě? Náboženské přesvědčení stojí výše než nenáboženské? Jistě, může být, ale co s těmi, kteří si to nemyslí? Jsou občany druhé kategorie? S jinými, jaksi redukovanými právy? Z Ústavy, která garantuje náboženská práva, ale nestaví je nad práva ostatních občanů, nic takového odvodit nelze.
Zvažme ještě tvrzený argument, že sine qua non náboženského přesvědčení muslimů, resp. muslimek, je zahalování. Je-li však tato náboženská povinnost zahalování uložena jen ženám, sotva se lze zbavit podezření, že jde o diskriminování, ale tuto úvahu nechme povolanějším. Jde o jinou zjevnou skutečnost: miliony muslimek přece, jak je obecná zkušenost, kterou není třeba dokazovat, žádný muslimský šátek nenosí, aniž by se považovaly za náboženský méně opravdové. V mnoha muslimských zemích není užívání šátku povinné, není nikterak obecně vyžadováno. A naopak: v některých zemích je vyžadováno zcela přísně a porušení tohoto příkazu je tvrdě trestáno. Které z těchto zemí jsou nám bližší? Ve kterých zemích panuje – aniž bychom si osvojovali právo cokoliv hodnotit – společenskopolitická situace více odpovídající našim představám o demokratickém uspořádání státu? A není tedy bezvýjimečné a striktní požadování šátku jen, nebo přinejmenším především, přihlášením se k té nejkonzervativnější části islámu, o kterém mnozí soudí, že nás - tedy náš evropský způsob života – ohrožuje? Opravdu naše novopečené muslimky se bez ostentativního používání šátků prostě nemohou, i z tohoto hlediska, obejít?
K nezbytnému používání šátku je ovšem slyšet i důvod spočívající v tom, že žena bez toho šátku se cítí „jakoby nahá“, jakoby se odložením šátku odhalovala na veřejnosti Takovýto argument, ovšem nepožívá žádné ústavní ochrany, neboť jde o determinant chování, vyžadující spíše diagnózu, než úvahu lidskoprávní.
Užívaným argumentem je také tvrzení, že šátek je „ náboženským symbolem“, a pokud bychom jej chtěli zakázat, musíme zakázat i ostatní náboženské symboly jako jsou kříže, Davidovi hvězdy, vánoční stromky, betlémy apod. Není tomu tak. Jde přece nejen o to, co je používáno a také kdy se tak děje. Ve veřejném prostoru přece k žádným problémům nedochází. Ať si zde každý nosí, co chce. Šátek může být krásným módním doplňkem oblečení, jak ostatně již v řadě zemí krásné ženy předvádějí. Totéž se týká tzv. burkin: tvar plavek a koupacích úborů přece nikdo vážně v Evropě regulovat nechce. Totéž se týká různých šperků: křížek nebo Davidova hvězda, dokonce i hákový kříž nebo cokoli jiného jako přívěsek na krku kohokoliv se veřejného pořádku významně nedotýkají. Jsou používány v prostředí, kde tak může činit kdokoliv. Ale nošení šátku tam, kde nikdo jiný pokrývku na hlavě mít nesmí, je přece něco úplně jiného. Domáhání se práva nosit šátek při školním vyučování, je domáhání se práva na pokrývku hlavy, které je jiným žákům – ať se na to díváme jakkoliv - upřeno. Hovoří-li někteří v těchto souvislostech o toleranci, je to jistě správné, ale pak je namístě tolerance k chování všech, nejen některých.
Bylo by ovšem diskriminační, kdyby někdo uvažoval o zákazu jen muslimských šátků. Zkoumat důvody, pro které si občan zvolí to nebo ono oblečení, liberálnímu státu prostě nepřísluší. To platí i v případě, kdybychom o muslimských šátcích uvažovali jako něčem co se hodí nebo nehodí do našeho kulturního okruhu, civilizace, zvyklostí apod. Nestojíme tedy před otázkou zákazu nebo povolení muslimských šátků. Jako liberální stát stojíme před otázkou, zda zakazovat nebo nezakazovat obecně pokrývku hlavy ve školách. Tedy před otázkou, zda pokrývka hlavy může být povolena jen privilegovaným menšinám, vybraným podle náboženského hlediska, nebo zda bude povolena všem a bude tedy jen o osobní, soukromou věcí žáka nebo studenta. Opravdu si to přejeme?
(Publikováno 2. 2. 2017 v Lidových novinách)