Potřebujeme dostupné, nejen sociální, bydlení.


Nepřátelské působení lobby majitelů nemovitostí a odmítavé stanovisko Svazu měst a obcí, majícího přístup k politickým stranám jsou, podle představitele Platformy pro sociální bydlení Štěpána Ripky ( „Sociální bydlení? Úkol vlády hned po volbách“ Lidové noviny 14.6), hlavním důvodem proč nebyl, a v tomto volebním období již nebude přijat dlouho očekávaný zákon o sociálním bydlení. Ale není tomu tak. Návrh zákona majitelům nemovitostí naopak vyhovoval, neboť jim umožňoval uzavřít s obcí smlouvu, na základě které by jim obec vyplácela z finančních prostředků poskytnutých státem obvyklý tržní nájem a sama by se o jejich byty – dané do nájmu sociálně potřebným nájemcům – starala udržovala je. Co více by si majitelé nemovitostí mohli přát ? A Svaz měst a obcí? Za situace, kdy se obyvatelem obce může stát kdokoliv kdo se zde kdykoliv přihlásí k trvalému pobytu a za situace, kdy návrh zákona vůbec neřešil základní otázku jakéhokoliv sociálního bydlení u nás, totiž kde v budoucnu budou bydlet ti, kteří z obytných částí našich měst vytvářejí ghetta a v minulosti zdevastovali byty a domy, které obce nyní musí bourat, se rozpakům obcí divit nelze. Naopak romantické představy neziskovek, nebo dojem, že v zákoně půjde o bezzásluhové rozdávání bytů, který se jim ve veřejnosti podařilo vytvořit, mají na dosavadním neúspěchu zákona a to i ve veřejném mínění podstatný podíl.
Důvodem havárie zákona je několik, ale především to, že, ač podle kompetenčního zákona má bytovou problematiku na starosti ministerstvo pro místní rozvoj , přípravy zákona se ujalo ministerstvo práce a sociálních věcí, vybavené spíše ideologickým zadáním než znalostí věci. Tak byl, právě za aktivní účasti Platformy pro sociální bydlení vytvořen návrh zákona, který však z dobrých důvodů odborná veřejnost odmítla jako v praxi nerealizovatelný, obsahující nápady („územní a residenční segregace“ a další…) nemající s realitou naších obcí nic společného.
Štěpán Ripka má pravdu v tom, že „předloha přišla na vládu se sedmiměsíčním zpožděním“ , ale jedním z důvodů tohoto zpoždění bylo i to, že i předseda vlády a tehdy ještě předseda ČSSD si po kontaktu se starosty obcí uvědomil naprostou nepřijatelnost předloženého návrhu zákona a pokusil se o nápravu. Účastnil jsem se následných jednání a spolu s dalšími představiteli odborné veřejnosti jsme usilovali o to, aby naděje spojované s touto právní úpravou nebyly marné. Nezdařilo se, předloha se ukázala být neopravitelná a novou podobu do Sněmovny předloženého zákona oprávněně kritizoval kde kdo, nakonec i veřejná ochránkyně práv.
Souhlasím s tím, že budoucí vláda a parlament se budou muset touto problematikou zabývat. Avšak za situace, kdy „drahé byty ženou lidi z velkých měst ( Lidové noviny 13.6), kdy nájem je u nás vzhledem k příjmům lidí nejvyšší v Evropě, kdy končí doby laciných hypotečních úvěrů a kdy je tedy stále obtížnější aby si rodina s průměrným příjmem - nemluvě o průměrném důchodu – mohla opatřit přiměřený byt, nebudou občané potřebovat politiky zajímající se pouze o sociální bydlení. Potřebujeme totiž zásadní změnu představ o tom co občané skutečně potřebují Nemůžeme přece podstatnou část společnosti, seniory, rodiny nebo jednočlenné domácností s malými dětmi zařadit mezi ty, kteří jsou odkázáni na sociální příspěvky od státu a tedy potřebující sociální bydlení . Potřebujeme ekonomické, ale i legislativní kroky k dosažení dostupného bydlení pro velkou část našich občanů. Chimérické představy, které provázely přípravy a realizaci zákona o sociálním bydlení, představy o vymýcení bezdomovectví (nikde na světě se to nepovedlo), nebo zrušení ubytoven, jsou jistě chválihodné, ale problém je mnohem závažnější než se apoštolům představ pouze o „sociálním bydlení“ dnes zdá.
(článek byl publikován v LN 27.6)