Pokud bude našimi zákonodárci Úmluva ratifikována, nebude to snad – jak se říká – nic proti ničemu. Jen to bude další krok do světa, v němž si nebudeme rozumět, kde už dávno neplatí universalita lidských práv, kde existuje představa, že každý z nás je členem několika vzájemně se diskriminujících skupin

Posledním a možná jediným právním předpisem, který v lidské historii do trestního práva vnášel genderové hledisko byl v 15. století sepsaný spis „Malleus maleficarum“, česky nesprávně, lež výstižně přeložený jako Kladivo na čarodějnice. Zde byla popsána skutková podstat trestného činu „obcování s ďáblem“, kterého se mohly dopouštět téměř výhradně ženy. Jako bychom se k takovému pojetí trestního práva vraceli: v současné době je zákonodárnému sboru překládán k ratifikaci spis nazvaný „Istanbulská úmluva“, který do trestného práva opět zavádí genderové hledisko, tentokráte z opačné strany: formuluje trestné činy směřující převážně proti ženám. Tak se zde dozvídáme, že násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji a že násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.
Jistě nelze vyloučit, že existují místa ve světě, kdy existují poměry takto popsané, ale je-li snahou této úmluvy „napravovat“ poměry v Evropě (Úmluva tvrdí, že jejím cílem je „ vytvořit Evropu prostou násilí vůči ženám“) pak se v žádném případě nemůže jednat o dokument, který by měl mít vliv na právní poměry u nás. Ale pouze o politickou proklamaci vycházející ze stereotypní, módního, genderového pojímání světa, bez ohledu nejen na evropské tradice, ale i na realitu práva u nás. Jen o jednu z dalších proklamací a představ, které se kolem nás množí a ve kterých je pohlaví pojímáno jak sociální konstrukt, nezávislý na biologické realitě člověka.
To, co Úmluva popisuje jako nepřijatelná jednání (domácí násilí, sexuální obtěžování, nucený sňatek, zločiny páchané ve jménu takzvané “cti” a mrzačení genitálií, masové či systematické znásilňování a sexuálního násilí) jsou, nejen podle našeho práva, ale jak je to ostatně v Evropě běžné, již dávno trestné bez ohledu na to, kdo byl pachatelem, nebo kdo byl trestným jednáním poškozen. V tomto smyslu naše právo žádnou úpravu nepotřebuje. A tím méně tak genderově podmíněnou duplicitu výčtu skutkových podstat trestných činů.
Úmluva nám dále ukládá, abychom vytvořili nezávislý úřad, který na dodržování této části trestního práva bude dohlížet. Úmluva totiž stanoví: Strany určí nebo vytvoří jeden či více oficiálních orgánů, jež budou zodpovědné za koordinaci, implementaci, monitoring a vyhodnocení strategie a opatření cílených na 7 prevenci a potírání veškerých forem násilí, spadajících pod tuto úmluvu. Bude tady vytvořen další „ombudsman“ nebo to bude opět – jak je v u nás zvykem – jen přiřazeno k úkolům současného veřejného ochránce práv? To pak budeme v Brně už potřebovat další budovu….
Pokud bude našimi zákonodárci Úmluva ratifikována, nebude to snad – jak se říká – nic proti ničemu. Jen to bude další krok do světa, v němž si nebudeme rozumět, kde už dávno neplatí universalita lidských práv, kde existuje představa, že každý z nás je členem několika vzájemně se diskriminujících skupin. Světa, ze kterého se vytratila představa o společné humanitě a lidství.
Právo 9.10