Migrovat je tedy sice možnost, ale právem je jen tehdy, pokud to ten který je stát ochoten jako právo komukoliv garantovat.


Názor vyslovený předsedou vlády Babišem v sobotním Právu („Babiš: Migrace není lidské právo“ Právo 3.11), totiž, že migrovat, tj. volně se pohybovat z jedné oblasti do jiné, není lidským právem, vyvolal živou polemiku. Jak by ne: k hranicím nejen Evropy ale i nyní aktuálně i k hranicím USA se blíží snad tisíce lidí, kteří z oblastí ve kterých jakž takž žili se chtějí přemístit do oblasti jiné, kde se jim, podle jejich představ, bude žít lépe. A mnozí z občanů to považují za akceptovatelné chování.
Ale je na takové chování právo? A co to je vlastně právo? Mám „právo“ činit vše pro co se rozhodnu? Především: není žádného práva mimo stát, neboť právem je jen to, co je vynutitelné státní mocí. Uprostřed přírody, mimo dosah státní moci, žádné sebekrásnější, dokonce ani to nejzákladnější právo na život, lidská bytost nemá. Není totiž nikdo, kdo by ho zajistil nebo alespoň respektoval.
Příkladů klíčové roli státu pro existenci práva je kolem nás mnoho. Lidé, kteří jsou občany Italie mají mnoho práv (a jistě i povinnosti), ale lidé, kteří z gumových člunů vystoupí na italské území žádná taková povinnosti a práva - mimo těch zcela základních na život a osobní integritu - nemají. Základním lidským právem bezpochyby je usilovat o své štěstí, ale míra účasti dalších osob podílet se na tomto usilování již závisí na mnoha dalších skutečnostech, především na podobě a charakteru státu, ve kterém hodláte své štěstí nalézti. Povinnost k takové účasti však neexistuje. Uvědomění si snesitelné míry takové účasti je, zdá se, jedním z hlavních morálních a etických problémů současného světa. Migrovat je tedy sice možnost, ale právem je jen tehdy, pokud to ten který je stát ochoten jako právo komukoliv garantovat.
S tím souvisí druhý vážný problém a tím je nepřijatelně se rozšiřující katalog tzv. lidských práv, který souvisí se záměnou práva a možnosti. Jen proto, že mám možnost něco učinit, zdaleka neznamená, že mám na to právo, tedy že to je vynutitelné státní mocí. A dokonce, že to musí nezbytně být ostatními respektováno nebo tolerováno. Nejrůznější soukromé představy o skupinových, genderových, sociálních, národnostních, menšinových, většinových lidských právech souvisejících s věkem, pohlavím, zdravotním stavem, národností, náboženským a politickým přesvědčením, atd. atd. činí dnes z problematiky lidských práv neakceptovatelné „eldorádo“ pro všechny, kteří netuší, že občanská rovnost a snad i zdravý rozum jsou nezbytné pro fungování lidská společnosti.
Navíc: tvrzená práva se často vzájemně vylučují. Příklad máme aktuálně před sebou: požadované právo na státem (manželstvím) garantované fiktivní rodičovství osob stejného pohlaví se dostává do zjevného rozporu s právy podle čl. 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte, podle kterých má dítě právo na sdělení totožnosti svých skutečných, tedy biologických rodičů. Jakoby právo záleželo jen na hlasitosti jeho prosazovatelů…
Právo 6.11