Možná, že ona práva, která nám, podle americké Deklarace nezávislosti, dal Stvořitel jsou ona, která nám zbydou, až už si s tou lavinou dnešního lidskoprávního panoptika nebudeme vědět rady.

Každoročně si 10. prosince připomínáme den, ve kterém tehdejší Valné shromáždění OSN v r. 1948 přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Je co si připomínat, ale ještě více je nad čím se zamyslet.
S lidskými právy to bylo vždy složité a nejinak je tomu i dnes. Zdá se, že lidé z počátku formulace lidských práv chtěli tato práva oddělit od běžných práv, těch, která podléhají, nebo alespoň jsou zásadně ovlivněna momentálními držiteli mocí. A chtěli vyjádřit, že tato práva jsou něco jiného, co lidé nemohou měnit jen tak. Tak autoři americké Deklarace nezávislosti z r. 1776 prohlašují, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní a že je jejich Stvořitel obdařil jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a usilování o své štěstí“. Francouzská deklarace z roku 1789 se v preambuli zmiňuje o „Nejvyšší bytosti“ jako „zákonodárci“ těchto práv. Později tomu však by a je – ke škodě lidských práv - jinak .
Václav Žák v článku „Může mít svět jednoho hegemona“ (Právo 6.12) tvrdí, že v době přijetí Všeobecné deklarace lidských práv „nikdo nepřemýšlel, jestli je (západní) koncept lidských práv kulturně podmíněn, nebo má universální platnost“. O tom lze však úspěšné pochybovat. Zástupci několika zemí, kteří tuto Všeobecnou deklaraci podepisovali, např. Afghánistán, Írán nebo Pákistán si o některých ustanovení Deklarace již tehdy jistě mysleli své, což dali později najevo tím, že tytéž státy (spolu s více než 60 dalšími) podepsali Káhirskou deklaraci lidských práv muslimů (1990), která takové „pilíře“ Všeobecné deklarace jako je rovnost mužů a žen, svoboda vyznání a slova zásadně zpochybňuje. Nadšení zastánců Všeobecné deklarace nad migrací muslimů do Evropy jsem, a nejsem asi sám, nikdy nepochopil. Dnes již o zásadním podmínění lidských práv kulturním a civilizačním okruhem tvůrců i jejich vyznavačů, zejména po migračních událostech poslední doby, snad již nikdo nepochybuje.
Není to však jediný problém, který současné pojetí lidských práv přináší. Především jde o takové pojetí lidských práv, které zaměňuje vlastní způsob života za lidská práva. A nejen z toho důvodu se katalog lidských práv natolik rozkošatěl, že, ať se nám co líbí nebo ne, jdou všeobecně uznávaná lidská práva proti sobě. Tak pokud ona již zmínění Deklarace nezávislosti hovoří o právu na „usilování o své štěstí“ lze se jistě ptát co jiného o než hledání štěstí usilují nejen ony tisíce lidí, kteří z jihu míří k hranicím USA, ale i ti, kteří denně přistávají na evropských plážích? A z kterých deklarovaných práv plyne míra účasti jiných lidí se takovém hledání štěstí podílet ? Otázka pro moderní svět…
Ale nejde jen o aktuální migrační problém světa. Je Panna Maria zobrazená v adorovaném francouzském časopise v gynekologické pozici vyjádřením svobody slova nebo nepřijatelnou, hrubou urážkou náboženského cítění? A nemusí jít je o extrémní případy. Jak je neomezené pojetí vlastnického práva v souladu s právy třeba na bydlení, nebo právem na ochranu životního prostředí ?
Pokud V. Žák se ve zmíněném článku ptá:“ Má přednost státní suverenita, nebo lidská práva“ uhodil onen příslovečný hřebík na hlavičku. A doplníme –li státní suverenitu o její nezbytnou součást, totiž o právo občanů uspořádat si život ve svém státě podle svého, možná by si tuto otázku měli položit ti aktivisté, kteří každou odjíždějící vládní delegaci častují výzvami aby hostitele nezapomněla poučit o lidských právech. Ale i ti, kteří nám zpochybňují Mikuláše a Vánoce, křesťanské symboly, českou maskulinní gramatiku, etiketu v chování k ženám, anatomické konstanty mužů a žen, a konečně i aktuální zkušenosti našich občanů o tom, muslima lze urazit čímkoliv.
Možná, že ona práva, která nám, podle americké Deklarace nezávislosti, dal Stvořitel jsou ona, která nám zbudou, až už si s tou lavinou dnešního lidskoprávního panoptika nebudeme vědět rady.
Právo 10.12