To není smiřování se se zlem, ale asi nezbytný respekt k realitě mezinárodních vztahů. Ale především ke stavu světa, který, jak si možná z mnoha důvodů náhle začíná uvědomovat stále více lidí, nesměřuje k příliš šťastné budoucnosti. Nejen těch hongkongských…

Aktuální události ve vzdálené součásti Číny, v Hongkongu, se kterými nás pravidelně seznamují sdělovací prostředky vedou k zamyšlení nad tím, zda dlouhý seznam nejrůznější syndromů, tedy různých představ a stavu mysli některých lidí, nebude muset být vbrzku rozšířen o další, který bychom mohli, po aktuálních událostech těchto dní, nezvat syndromem hongkongským.

Smlouva, kterou Čína po prohnané „opiové válce“ (1856 – 1860) musela postoupit Hongkong Velké Británii na 99 let, vypršela 30. 6. 1998. Nová dohoda mezi Velkou Británií a Čínou, která vrátila Hongkong zcela pod suverenitu Číny stanovila, že podle principu „jedna země, dva systémy“, tedy principu, který navrhl Teng Siao-pching a který uznává v celý svět kromě pražských zastupitelů, bude v Hongkongu zachován dosavadní „režim“ tj. jeho správa, kapitalistický systém, životní styl a ekonomické náležitosti dalších 50 let, tedy do r. 2047.

Dovedu se vžít do myslí demonstrujících obyvatel Hongkongu. Žijí v „britském“, kapitalistickém světě a zcela jiným způsobem života než obyvatelé kontinentální Číny. Ta sice dokázala pozvednou životní úroveň miliardě lidí způsobem, který nemá v dějinách lidstva obdoby, ale zdejší chápání práv a postavení člověka a občana se natolik liší od našeho, euroamerického pojetí, že návrat Hongkongu zcela a bez výjimek pod čínskou pravomoc musí některé jeho obyvatele upřímně děsit a odmítají bez odporu k této realitě připojit svůj souhlas. Ale může jejich „osud“ daný stavem současného světa něco změnit? Nevzniká zde, ale i jinde v současném světě něco co bych nazval „hongkongským syndromem“, tedy poznání a vědomí lidí, že ne jen oni sami, ale celá země ve které žijí, byla zařazena do státního celku, který si nevybrali?

A nebo se stala něčím, co okolní svět odmítá vzít na vědomí, jakoby se nic nestalo? A nevzniká tak v našem světě podivný stav mezinárodní pštrosí hlavy v pístu, stav právního nevědomí, který v historicky dohledné době nelze změnit bez ozbrojeného, globálního konfliktu, který si snad nepřeje vůbec nikdo? Hongkongští v tom rozhodně nejsou sami. Neboť nemají snad podobné pocity někteří občané Krymy, Kosova, Jižní Osetie, Podněstří, Donbasu nebo Abcházie?

Onen demonstrující hongkongský student, kterého jsem viděl v televizních zprávách a který tvrdil, že „svět se musí postavit za demonstranty“ neboť oni bojují za demokracii bude zklamán. Svět může jen naléhat na Čínu aby její ozbrojené jednotky nevstupovaly nyní do Hongkongu, nebo požadovat, aby policie při „řešení“ demonstrací postupovala humánně, což ovšem obojí bude problematické, pokud jsou zde zapalovány obchody a ničeno zařízení města. Ale víc reálně udělat nemůže. Nebo snad chceme další sankce „krymského“ typu?

To není smiřování se se zlem, ale asi nezbytný respekt k realitě mezinárodních vztahů. Ale především ke stavu světa, který, jak si možná z mnoha důvodů náhle začíná uvědomovat stále více lidí, nesměřuje k příliš šťastné budoucnosti. Nejen těch hongkongských…

Právo 15.10.