Se zájmem jsem si přečetl článek Václava Včeličky („Neberte nám naši dobu“, Právo 15. 10.) který je polemikou s názory V. Bělohradského. Ten vyjádřil jisté rozpaky nad tím zda snahy Pirátů týkající se snahy o informace ve společnosti „již nepřekračují onu míru přiměřené informovanosti a dobrých mravů.“

Auror bagatelizuje zcela zjevný fakt, že u množství informací, kterých se nám denně dostává prostě nejsme schopni posoudit nejen jejich kvalitu, vzájemné souvislosti, ale především jejich hodnověrnost nebo prostou pravdivost.

Ale to není tak podstatné. Mnohem podstatnější je zjevná skutečnost, že autor si podle mého názoru neuvědomuje jednu zásadní věc: není ani tak důležitý ten rozsah informací, ale to jak s těmito informace naložíte. Je to zcela jasně patrné tehdy, když autor v článku píše: „Například bychom měli mít přístup k informacím o skutečném stavu hlavy státu, který je velitelem naší armády, aby nedošlo k ohrožení samotného státu pouze z důvodů toho, že president není schopen zastávat svůj úřad“. Nevím sice jaké informace má autor na mysli, patrně informace o zdravotním stavu, ale i kdybychom takové informace měli autorovi zcela uniká skutečnost, že by nám zcela reálně nebyly k ničemu. Co bychom si s nimi počali? Neboť kdo je schopen, oprávněn, zmocněn atd. atd. posoudit, zda ta neb ona informace činí presidenta neschopného zastávat svůj úřad nebo zda již dochází k ohrožení samotného státu? Každý kdo si informaci přečte? A pokud ano, k čemu je a jaký má význam takový úsudek? Podobně je to s informacemi o soudcích: v jakém vztahu by podrobné informace o osobě soudce byly k vynesenému pravomocnému rozsudku?

Rovnost v přístupu k informacím, po které autor volá může být oprávněným požadavkem, neboť jak autor píše: „Bažení po informacích není nové náboženství, jak to vnímá Bělohradský, ale pouhá lidská přirozenost“. Které se v obecné řeči říká „zvědavost“. Nic proti ní, ale ke kvalitě a předvídatelnému chování státu sama o sobě nepovede.

Právo 17.10.