Braňme své svobody a svá skutečná práva. Ale nepodléhejme představě, že vše co chceme a hodláme uskutečnit je také naším právem, v jehož realizaci nám nesmí být bráněno. Tyto představy jednotlivců mohou soužití lidské společnosti ublížit podstatně více, než jakákoliv pandemie….


Možnost a právo
Někteří národohospodáři a sociologové nám, zatím opatrně naznačují, že patrně skončila doba hojnosti, charakterizovaná způsobem života „lyžovačka v Italii a dvakrát za rok k teplému moři“, která stejně nebyla pro každého. A zdá se, že i z jiných důvodů než je současný koronavir, se budeme muset začít chovat jinak než způsobem, který antropolog M. Zelený (Atapana) nedávno nazval „přežrání se borůvkami v lednu“ („ Objevila se spíš neúcta přicházející z nadvýroby drancující půdu. Byli jsme rozcapení a přežírali jsme se borůvkami v lednu. Že to zaneřádilo oceán, vzduch, silnice s frontami kamiónů? To nikoho nezajímalo. Byt furt bohatý, víc a víc: K čemu to je?“) Snad tedy nastal i čas na zamýšlení se nad otázkou, zda opravdu vše co jsme mohli, chtěli a dělali je také naše právo.
Psychoterapeutka Věra Roubalová v rozhovoru pro Orientaci Lidových novin 4. 4 řekla, že můžeme-li se někdy v budoucnu připravit na krizi, kterou dnes prožíváme pak „jednou z cest je skromný život“. Ale nepatří pak k neskromnému životu také představa, že vše co si můžeme dovolit je také naše vynutitelné právo? Není snad dnes příležitost zvážit, co jsou ta skutečná základní lidská práva, která nesmí být v žádných časech a žádným způsobem omezena, máme-li zůstat civilizovaným lidským pokolením, a co jsou ale možná spíše jen možnosti, které jsou nám dány v dobrých časech? A kterých se, bude-li to nezbytné, můžeme třeba dočasně zříct? Při vědomí toho, že lidé zde tisíce let přežívají nikoliv proto, že by ctily subjektivní práva jednotlivců, ale jedině proto, že respektovali společná a nezbytná práva všech, celého lidského rodu.
Když jsem v aktuální debatě o „právu“ otce být přítomen u porodu svého dítěte napsal, že to je spíše možnost, než za všech okolností vynutitelné právo, možnost, která jistě přispívá ke kvalitě rodinných vztahů, posiluje otcovství i mateřství, tedy hodnoty, které jsou pro soužití lidí užitečné, ale kterých je snad možné se z tak naléhavého důvodu, jakým je, v domě pandemie, ochrana zdraví nejen rodičů, dětí, i zdravotního personálu dočasně vzdát, aniž by byla práva občanů významněji dotčena, byl jsem konfrontován s celou řadou odlišných názorů, které právě na tomto příkladu odhalili povážlivý stav toho, jak jsou v naší společnosti lidská práva chápána.
Odhlédnu-li od názorů hysterických aktivistek, které se mne snažili přesvědčit, že nikdo dosud nebyl potrestán za to, co se v nemocnicích děje, totiž že se lékaři v porodnicích běžně na rodičkách dopouštějí „porodního násilí“ a proto je přítomnost otce u porodu nutná, neboť jeho úkolem je zde bránit matku a dítě (!!!), byl jsem zde poučen i o právním nedostatku mého pojetí. Takové právo prý „ spadá pod ochranu základního práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny nebo čl. 8 Úmluvy. Proporcionalita omezení tohoto práva je věc druhá.“ Proporcionalita omezení práva? Nechci se zde pouštět do úvah nad principem proporcionality a nad testy vhodnosti, potřebnosti a poměřování, kterými mají být naše lidská práva, i podle našeho Ústavního soud podrobována. Ani nad tím, zda se tím naše práva nestávají nesrozumitelnou kabalou, přístupnou jen zasvěceným, v níž
se obyčejní lidé nemohou vyznat. Jde mně spíše o to, zda toto přeširoké pojímání lidských práv, z nichž téměř všechna jsou považováni za práva základní, nevede při praktickém fungování státu a při efektivní správě věcí veřejných k tomu, že různé části veřejnosti májí občas dojem, že to co oni považují za své „základní lidské právo“ je jím upíráno. A že tak dochází k diskriminaci a obecnému porušování lidských práv. V debatách o tak marginálním problému jakým je účast u porodu dítěte se to projevilo zcela zřetelně. Ale není tomu tak. Braňme své svobody a svá skutečná práva. Ale nepodléhejme představě, že vše co chceme a hodláme uskutečnit je také naším právem, v jehož realizaci nám nesmí být bráněno. Tyto představy jednotlivců mohou soužití lidské společnosti ublížit podstatně více, než jakákoliv pandemie….
LN 7.4