Pokud však je již z povahy věci plynoucí např. z ohlasů svobodného tisku, průzkumů veřejného mínění, volebních preferencí dalších politických stran vyjadřující odlišný názor a z dalších mnoha skutečností zcela zřejmé, že tomu tak není, pak je potřebné zdůraznit, že politické práva demonstrujících jsou naprosto stejná jako práva těch, kteří nedemonstrují. Že účastník demonstrace není o nic aktivnější občan než ten, který jde ve stejné době s dětmi na procházku.


Prezident Beneš v knize Demokracie dnes a zítra, vydané za války po svých zkušenostech s partajnictvím prvé republiky, zde napsal: „Čím je počet stran v demokratickém zřízení větší, tím se všechny zlé vlastnosti politického stranictví zesilují. (…) Mají-li se tudíž v budoucí poválečné demokracii zlé důsledky stranictví omezit, je první cestou k tomu omezení počtu politických stran. (…). Těžké otřesy našich demokratických institucí nevyvolával jenom boj stran, také dohadování se stran, vzájemné kompromisy a koncese, vzájemné podílení se na moci, dělení se o výhody vládnutí, vzájemné si odpouštění vin a chyb - to vše se vždy dělo na útraty státu a veřejné mravnosti“.
Přesto, že tato myšlenka byla a je odmítána všemi směry demokratického uvažování když politické strany a stranictví je považováno za základ moderní (liberální) demokracie, jakoby se tato nedůvěra ve fungování politických stran nám nyní vracela v podobě zvláštního uskupení, totiž jakési „strany demonstrujících“. Část občanů zřetelně nespokojena s činností stávajících politických stran, ať již vládních nebo opozičních. totiž považuje za politickou činnost shromáždit se čas od času na nějaké demonstraci. Svolavatelé těchto demonstrací pak začínají být považování za představitele jakéhosi politického směru a v poslední době se účastní politických diskusi v hromadných sdělovacích prostředcích vedle představitelů stávajících „tradičních“ politických stran. Nikdo si samozřejmě nedovolí opakovat shora uvedené názory presidenta Beneše a tak takové počínání je odůvodňováno nikým nezpochybňovaným právem občana vyjádřit svůj názor a to i mimo dohodnuté demokratické procedury jakými jsou např. volby. Vytváří se tak představa o existenci paralelní politické struktury ve státě s tím, že „účast na demonstraci“ je zvláštním politickým činem, posunujícím demokracii žádoucím směrem podobně, jako to činí ostatní politické strany v parlamentu.
V politice ovšem platí, že stanovení cíle a stanovení cesty k dosažení tohoto cíle není jedno a totéž. Stanovení politického cíle bez uvedení cesty jak tohoto cíle v demokratické společnosti dosáhnout není plnohodnotnou realizací politického práva občana. Je-li vyslovován požadavek na výměnu předsedy vlády, ministryně spravedlnosti nebo ombudsmana za někoho jiného, je třeba odlišit legitimní osobní přání od legitimní a legální realizace tohoto politického požadavku. Zcela bez pochyby i demonstrativní vyjádření politického požadavku může mít v demokratické společnosti svůj význam a může v některých případech dokonce nahradit tradiční demokratické procedury. Ale jen za předpokladu, že vyslovené požadavky souzní s hlasem celé, nebo podstatné části společnosti a jsou projevovány i jinde, na jiných úrovních a při jiných příležitostech než je svolaná demonstrace. Pokud však je již z povahy věci plynoucí např. z ohlasů svobodného tisku, průzkumů veřejného mínění, volebních preferencí dalších politických stran vyjadřující odlišný názor a z dalších mnoha skutečností zcela zřejmé, že tomu tak není, pak je potřebné zdůraznit, že politické práva demonstrujících jsou naprosto stejná jako práva těch, kteří nedemonstrují. Že účastník demonstrace není o nic aktivnější občan než ten, který jde ve stejné době s dětmi na procházku. A že odznak příslušníka demonstrující strany na klopě občana nemá politicky žádný větší význam, než odznak oblíbeného fotbalového klubu.
Sama skutečnost, že demonstrace bývá často zaštítěna koalicí vždy ochotných umělců a často i vážených osobností přednášející slova, která jsou moudrá v každé době, na významu obsahu a důsledků věci nic nemění.
Právo 18.5