Rumová svoboda?
Nevytváříme si zde jen jakousi stínovou, „rumovou“ svobodu, jako v té reklamě na Heffron? Nejsou ta hlasitá volání po jakési svobodě, s níž si moc nevíme rady spíše prázdnými výkřiky nahrazující onu Havlovu moc bezmocných?
Několikrát denně můžeme na obrazovkách televizorů vidět průvody rozhořčených občanů s vlajkami nad hlavami, občany bránící barikády před útočícím tankem. A je slyšet vážný hlas tvrdící, že svoboda není samozřejmá a že je třeba ji často bránit. Není to ovšem připomenutí některého z významných výročí, kdy skutečně bylo zapotřebí svobodu bránit. Nejde však zde o skutečnou svobodu, nebo o připomenutí významného výročí, dne, kdy bránit svobodu bylo opravdu zapotřebí.. Jde pouze o reklamu na rum značky Heffron. Nepřipomíná nám to něco?
Lidé dnes ztrácejí základní jistoty svých dosavadních životů. Dát ráno děti do školky nebo do školy, jít do práce, nakoupit, vyzvednout děti, udělat s nimi úkoly ze školy, jít s nimi do zoo, do divadla, na pouť, navštívit kamarády a známé, jít na pivo. Obyčejný život. Kam se ale poděl a na jak dlouho?
Těmto otázkám lze snadno porozumět. Ale není to přece poprvé v lidských dějinách, kdy se lidé takto museli ptát. Před lety a staletími šli lidé do kostelů a víra jim pomáhala najít odpovědi alespoň na některé otázky. A přinášela jim snad i trochu naděje. Kam mají pro naději jít dnes? Na demonstraci?
Ale co tam? „Konečně se to hnulo a už to nikdo nezastaví“ píše na sociálních sítích nadšený účastník středeční demonstrace na pražském náměstí Republiky. Opravdu? „Vraťte nám stát“, volají zde mnozí. Komu? Těm, kteří tvrdí, že žádný koronavirus neexistuje a vše je jen výmysl těch, kteří chtějí zbohatnout? Nebo těm, kteří volají po přísnějších opatřeních, když nynější vláda prý zaspala?
Přesvědčení, že jen demokratické řešení problémů je možné a přesvědčení, že stát musí být založen jen na fungování demokraticky zvolených a ustavených státních orgánů, nikdy nebylo u nás příliš hluboké. Ale nyní jakoby se zcela vytratilo. Nevěříme vládě, která vyhlašuje nouzový stav, ale ani opozici, která to vládě sice vyčítá, ale současně schvaluje návrh na jeho prodloužení? Věříme snad svolavatelům demonstrací, kteří se zde prohlašují za „blanické rytíře“? Kde je respekt k těm druhým ?
„ Jsme ve svobodné zemi“ volá chlapík, který si v metru odmítá nasadit roušku.“? Je rouška symbolem nesvobody? Co to vlastně je ta „svoboda“?. Lze ji dnes vykládat tak, že to je, viděno prizmatem dnešního liberalismu, právo žít svůj život po svém, podle vlastní libosti? Nebo je svoboda ve skutečnosti možnost podílet se na demokratickém rozhodování celé obce s tím, že přijatá rozhodnutí neomezují moji svobodu, protože zajišťují svobodu i jiným? To se těžko vysvětluje z tribuny na náměstích…
Máme snad k dispozici jiná opatřené a jiné postupy než, která předkládá vláda? Sice nemáme, ale ta kordonem policistů, kteří bdí nad povoleným počtem demonstrujících stojí nekontrolovatelný počet „přihlížejících“, hospoda je sice zavřená, ale soudek piva si v klidu narazíme v hasičárně a nebo se příští pátek bez problémů sejdeme na domácí party? Má to smysl? Jde o onu deklarovanou občanskou neposlušnost, nebo o, v našem národě běžný a mnoha lety prověřený, způsob jak obcházet to, co nám „oni“ nařídili? Cítíme se ještě občany státu? A pokud radostně vykřikneme, že nikoliv, víme dostatečně, že bez státu žádná práva, mimo „práva“ toho silnějšího, žádný člověk nemá? A lidská práva jen ten, kdo je naživu?
Nevytváříme si zde jen jakousi stínovou, „rumovou“ svobodu, jako v té reklamě na Heffron? Nejsou ta hlasitá volání po jakési svobodě, s níž si moc nevíme rady spíše prázdnými výkřiky nahrazující onu Havlovu moc bezmocných? Najděme rychle a společně odpovědi na tyto otázky. Dříve než bude pozdě….
LN 2.11
Několikrát denně můžeme na obrazovkách televizorů vidět průvody rozhořčených občanů s vlajkami nad hlavami, občany bránící barikády před útočícím tankem. A je slyšet vážný hlas tvrdící, že svoboda není samozřejmá a že je třeba ji často bránit. Není to ovšem připomenutí některého z významných výročí, kdy skutečně bylo zapotřebí svobodu bránit. Nejde však zde o skutečnou svobodu, nebo o připomenutí významného výročí, dne, kdy bránit svobodu bylo opravdu zapotřebí.. Jde pouze o reklamu na rum značky Heffron. Nepřipomíná nám to něco?
Lidé dnes ztrácejí základní jistoty svých dosavadních životů. Dát ráno děti do školky nebo do školy, jít do práce, nakoupit, vyzvednout děti, udělat s nimi úkoly ze školy, jít s nimi do zoo, do divadla, na pouť, navštívit kamarády a známé, jít na pivo. Obyčejný život. Kam se ale poděl a na jak dlouho?
Těmto otázkám lze snadno porozumět. Ale není to přece poprvé v lidských dějinách, kdy se lidé takto museli ptát. Před lety a staletími šli lidé do kostelů a víra jim pomáhala najít odpovědi alespoň na některé otázky. A přinášela jim snad i trochu naděje. Kam mají pro naději jít dnes? Na demonstraci?
Ale co tam? „Konečně se to hnulo a už to nikdo nezastaví“ píše na sociálních sítích nadšený účastník středeční demonstrace na pražském náměstí Republiky. Opravdu? „Vraťte nám stát“, volají zde mnozí. Komu? Těm, kteří tvrdí, že žádný koronavirus neexistuje a vše je jen výmysl těch, kteří chtějí zbohatnout? Nebo těm, kteří volají po přísnějších opatřeních, když nynější vláda prý zaspala?
Přesvědčení, že jen demokratické řešení problémů je možné a přesvědčení, že stát musí být založen jen na fungování demokraticky zvolených a ustavených státních orgánů, nikdy nebylo u nás příliš hluboké. Ale nyní jakoby se zcela vytratilo. Nevěříme vládě, která vyhlašuje nouzový stav, ale ani opozici, která to vládě sice vyčítá, ale současně schvaluje návrh na jeho prodloužení? Věříme snad svolavatelům demonstrací, kteří se zde prohlašují za „blanické rytíře“? Kde je respekt k těm druhým ?
„ Jsme ve svobodné zemi“ volá chlapík, který si v metru odmítá nasadit roušku.“? Je rouška symbolem nesvobody? Co to vlastně je ta „svoboda“?. Lze ji dnes vykládat tak, že to je, viděno prizmatem dnešního liberalismu, právo žít svůj život po svém, podle vlastní libosti? Nebo je svoboda ve skutečnosti možnost podílet se na demokratickém rozhodování celé obce s tím, že přijatá rozhodnutí neomezují moji svobodu, protože zajišťují svobodu i jiným? To se těžko vysvětluje z tribuny na náměstích…
Máme snad k dispozici jiná opatřené a jiné postupy než, která předkládá vláda? Sice nemáme, ale ta kordonem policistů, kteří bdí nad povoleným počtem demonstrujících stojí nekontrolovatelný počet „přihlížejících“, hospoda je sice zavřená, ale soudek piva si v klidu narazíme v hasičárně a nebo se příští pátek bez problémů sejdeme na domácí party? Má to smysl? Jde o onu deklarovanou občanskou neposlušnost, nebo o, v našem národě běžný a mnoha lety prověřený, způsob jak obcházet to, co nám „oni“ nařídili? Cítíme se ještě občany státu? A pokud radostně vykřikneme, že nikoliv, víme dostatečně, že bez státu žádná práva, mimo „práva“ toho silnějšího, žádný člověk nemá? A lidská práva jen ten, kdo je naživu?
Nevytváříme si zde jen jakousi stínovou, „rumovou“ svobodu, jako v té reklamě na Heffron? Nejsou ta hlasitá volání po jakési svobodě, s níž si moc nevíme rady spíše prázdnými výkřiky nahrazující onu Havlovu moc bezmocných? Najděme rychle a společně odpovědi na tyto otázky. Dříve než bude pozdě….
LN 2.11