Jsem velmi rád, že letošní Prague Pride byl snad i oficiálně nazýván „festivalem“ a nikoliv pochodem hrdosti nebo pochodem na podporu práv.

Jako jeden z výsledků před několika dny skončené další mimořádné schůze Poslanecké sněmovny se dozvídám, že „poslanci odmítli posílit práva homosexuálních párů“. Chyběly prý jen tři hlasy k tomu, aby do společné pěstounské péče bylo moci být svěřeno dítě i dvěma jiným osobám, než jsou manželé, tedy stejnopohlavním párům. Nechci se vůbec vyjadřovat k problematice pěstounské péče a tím méně pak k tomu, zda by výchova dítěte stejnopohlavním párem byla či nebyla vhodná. Zarážejí mne v této souvislosti dvě jiné věci.

Především to, jak snadno hovoříme o právu někoho na něco. Opravdu si myslíme, že vychovávat nějaké dítě v pěstounské péči je nějaké právo? Když právem obecně rozumíme to, co je vymahatelné státní mocí? Není snad možnost výchovy dětí nikoliv v dětských domovech, ale v rodinách pěstounů je jen jedna z možností, která se nabízí a tedy nikoliv právem kohokoliv? Tato záměna možností a práv nás prování v řešení celé řady otázek a problémů. Aktuálně třeba v posuzování snad nezbytných zdravotních opatření k překonání coronavirové krize. Aniž bychom si více všímali toho, že všichni máme sice stejná práva, ale nikoliv stejné možnosti.

A pak je tu druhý problém: v minulém týdnu jsem se účastnil diskusního panelu s názvem „Máte na to data?“ který byl pořádán jako jedna z akcí v souvislosti s konáním festivalu Prague Pride a představili jsme zde výzkum předchozí ombudsmanky s názvem „Být LGBT v Česku“. Jedna z otázek tohoto výzkumu se týkala toho jaké předsudky a stereotypy se v české společnosti v souvislosti s touto problematikou vyskytují. A jedním z takových předsudků bylo i to, že „dítě vychované párem stejného pohlaví bude šikanováno v kolektivu vrstevníků“. Není podstatné, zda to je pravda či nikoliv, zda to je jen předsudek, nebo popis reálného stavu společnosti. Důležité je, že o existenci takového stavu je přesvědčeno (podle našeho výzkumu) 50% běžné populace, ale 64% příslušníků komunity LGBT+. Pak ovšem jistou opatrnost poslanců při shora uvedeném hlasování lze do jisté míry pochopit.

Jsem velmi rád, že letošní Prague Pride byl snad i oficiálně nazýván „festivalem“ a nikoliv pochodem hrdosti nebo pochodem na podporu práv. Tím totiž tato akce opravdu není a nikdy nebyla. I když velká část příslušníků této komunity je přesvědčena o tom, že je v Česku diskriminována (podle našeho výzkumu plných 77%), v běžné populaci to připouští jen 36%. Nepovažuji Prague Pride za záležitost týkající se práv menšin nebo dokonce za akci k jejich ochraně, protože této skupině lidí nikdo žádná práva neupírá. To, že část občanů vyjadřuje svůj nesouhlas, je jen zcela přirozené a týká se to ostatně každé lidské

činnosti. A samotný nesouhlas není ani upřením práva, ale ani výrazem nenávisti, jak se příliš často tento termín pro odlišný názor nebo postoj používá. Příliš často hledáme nenávistné projevy na internetu, předsudečnou nenávist a kdo ví kde všude ještě. Ke škodě věci a k obecnému nepochopení toho co to nenávist ve skutečnosti je…
Právo 9.8