Není zde patrna zjevná a bezúspěšná snaha občanů a jejich obcí pomocí nejrůznějších legislativních nápadů řešit problém vyloučených lokalit, snaha, které se ovšem nedostává podpory, ale spíše okřiknutí? Represe prý nepomáhá. Co tedy?

Zóny bez. Zmatky nedůvěra
O nálezu Ústavního soudu, kterým byla zrušena část zákona o pomoci v hmotné nouzi, umožňující obcím vyhlásit část obce, ve které se nebude vyplácet doplatek na bydlení, jsem řekl, že to je opožděná spravedlnost,. Je-li spravedlnost opožděná je také ovšem poloviční. Sotva pochopitelnou dobu čtyř let, která uplynula od podání návrhu do doby rozhodnutí o něm, odůvodnil soud tvrzením, že chtěl „vyčkat, jak budou obce novou zákonnou úpravu využívat“. Odhlédneme-li od skutečnosti, že souladnost s Ústavou by asi nebyla vyšší, pokud by novou zákonnou úpravu obce využívaly méně, než tak činily, je přece zřejmé, že pokud obce po několik let zcela v souladu s veřejným míněním využívaly možnosti řádně přijatého zákona, který je po letech prohlášen za protiústavní, nepřispívá to k autoritě nejen samotných obcí. Ale ve svých důsledcích to otřásá i důvěrou občanů v to, že demokratické instituce jsou schopné řešit problémy občanů pomocí zákonů a práva .
Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci je ovšem správné a vysoká důvěra, které se u občanů tento soud těší, jistě tímto nálezem nebude otřesena. I když jím Ústavní soud nikterak nepřispěl k vyřešení problému sociálního vyloučení u nás, tak nás nepochybně jen znovu utvrdil v přesvědčení, že si s vyloučenými lokalitami, s jejich nárůstem a s lidmi, kteří nerespektují žádné zákony a natož pravidla, která ve společnosti platí, prostě nevíme rady.
Ústavní soud sice zcela správně rozpoznal, že v celé věci nešlo ani tak o samotné doplatky na bydlení, ale že „mimoběžným cílem“ bylo „udržení veřejného pořádku v dané lokalitě“, k čemuž, podle názoru Ústavního soudu tento zákon přispěti nemohl. Soud má pravdu. Ale kolik takových „mimoběžných opaření“ bylo již zrušeno? Zákon o přestupcích, který umožňoval zakázat pobyt rušitelům pořádku, nařízení o zákazu posedávat na lavičkách, zákon o bezdoplatkových zónách, dnes zrušený soudem a nedávno presidentem podepsaný nový zákon, kterým se umožňuje strhávat pokuty za přestupky ze sociálních dávek? A který bude za nějaký čas bezpochyby také soudem zrušen… Není zde patrna zjevná a bezúspěšná snaha občanů a jejich obcí pomocí nejrůznějších legislativních nápadů řešit problém vyloučených lokalit, snaha, které se ovšem nedostává podpory, ale spíše okřiknutí? Represe prý nepomáhá. Co tedy?
A nejen u nás. Stačí se podívat na sousední Slovensko, kde nyní, před návštěvou papeže horečně uklízejí hromady odpadků, které bytů za mnoho let z oken svých vyházeli „sociálně vyloučení“ obyvatelé sídliště Luník. Aby svatému otci byla předvedena „potěmkinova vesnice“ sice chudých, ale jinak spořádaných občan?. To umíme i u nás. Přitom naše vyloučené lokality jsou jen stínem, ne-li předzvěstí, no-go zón, zvyšujících sociální napětí v mnoha západoevropských velkoměstech.
Má samozřejmě pravdu Ústavní soud v tom, že zrušená část zákona „vybočovala z ústavních limitů uplatňování základního sociálního práva“. Ale není tomu nakonec tak, že si ze zmatených představ o lidské svobodě a lidských právech, rasismu, xenofobie a jiných kdejakých děsů kolem sebe omotáváme pavučinou, která nám brání nejen jednat, ale dokonce snad i pochopit jak vlastně, nejen v nás, ale v celé Evropě žijeme? Když na straně jedné se mnozí oprávněně ptají zda opravdu je třeba zákony vykládat tak, že se jiní musí přičinit, aby vše bylo zajištěno i těm, kteří se nejen nikterak nepřičiňují, ale navíc nechtějí mít nic společného se zákony a pravidly života těch, kteří se přičiňují? A na straně druhé musí president v první den školního roku připomenout, že by školáci ve škole neměli hladovět…Co nám to brání spravovat dobrý stát podle skutečné vůle jeho občanů?
Právo 6.9