Odhodláni změnit osobní i duchovní život mnohých je u nás opravdu zapotřebí. A tak snad tato návštěva nakonec nebyla tak docela promarněná příležitost….


Romská otázka patří k těm, které atomizují společnost, a která má, ať se nám to líbí nebo ne, má i svoji lidskou a sociální stránku. Když president republiky při zahájení nového školního roku, ve škole na pokraji vyloučené lokality, hovořil o tom, že „děti by neměli hladovět“, nevzbudila tato slova zvláštní pozornost. Hladovět a u nás? Pro někoho příliš tvrdé, ale jistě ne zcela bez kontaktu s realitou. Shodneme se asi na tom, že vůči Romům jsme nedůvěřivý a podezřívaví, nechceme vedle nich bydlet myslíme si, že nechtějí pracovat a že o nich zkrátka nesmýšlíme tak, jak bychom o spoluobčanech demokratického státu a svým soudům přemýšlet měli. Určitě se však neshodneme na tom, proč tomu tak je. Zda jsme skutečně rasisté a xenofobové, nebo zda nevidíme u Romů snahu změnit svůj život a překonat nárokovou kulturu, která zde byla vypěstována.
Návštěva papeže Františka nejen na Slovensku, ale především v proslulém sídlišti Luník byla proto očekávána se zájmem ale i s určitými rozpaky a to nejen kvůli koronavirovým opatřením, které mnozí pokládali za nepřiměřené. Zájem Svatého otce o romskou problematiku je dobře znám a je dlouhodobý. Před dvěma lety v Rumunsku vzbudila největší ohlas jeho omluva Romům, když tehdy řekl: „Žádám o odpuštění jménem církve – Hospodina a vás – za ty případy, kdy jsme vás v minulosti diskriminovali, špatně jsme s vámi zacházeli a pohlíželi na vás s nedůvěrou.“
Luník IX je i českým čtenářům dobře znám. Toto „sídliště“ kde mnoho rodin žije v poničených a vybydlených domech s omezeným množstvím pitné vody, bez přístupu k vodovodu a bez vytápění, s čímž souvisí i stav hygieny, kde se pod okny hromadí z okem vyhazované odpadky a kde je mateřská a základní škola, kde se učitelé „snaží zachránit děti alespoň před úplnou negramotností“, jak se píše v podkladech dodaných novinářům slovenskými biskupy, se stalo pro mnoho lidí téměř symbolem bydlení Romů u nás.
Možná jsme o Svatého otce čekali realističtější pohled na náš palčivý problém,, ale možná, že snaha slovenských orgánů neukázat mu skutečnost, ale vytvořit jakž takž přijatelnou „Potěmkinovu vesnici“, vedla nakonec k tomu, že z úst Svatého otce zda zazněla jen velmi obecná, moralizujícím slova, která nic nepřinesl a zdaleka nevzbudila takový ohlas jako jeho slova pronesená v Rumunsku. A co více: možná, že slova o vyhánění lidí do ghett, předsudcích, nemilosrdných soudech, diskriminačních stereotypech adresovaná Neromům jako výtka, nebo dokonce slova že jsme, my Neromové „shovívaví k sobě, neoblomní k ostatním“ nemohla být pochopena jako slova vyjadřující pochopení této složité situace.
Ale zaujala mne slova Jána Heroa v romské osady Medoravce, který k návštěvě svatého otce řekl: „Máme naději, že vaše mise tu mezi námi na tomto místě pomůže zapálit větší víru a pevnější odhodlání měnit náš osobní a duchovní život k lepšímu“. Odhodláni změnit osobní i duchovní život mnohých je u nás opravdu zapotřebí. A tak snad tato návštěva nakonec nebyla tak docela promarněná příležitost….
Právo 20.9