O realistickém míru, který by zachránil lidské životy, vytvořil podmínky pro další jednání a pro vliv svobodného světa na budoucí změnu třeba aktuálně těžko přijatelných podmínek nechceme jednat s válečným zločincem Putinem. Ale s válečným zločincem Miloševičem, odsouzeném později v Haagu, jsme přece před několika lety, ohledně míru v bývalé Jugoslávii úspěšně jednali. Mír vždy stojí za to….


Zdá se, že letošní oslavy výročí ukončení druhé světové války a osvobození naší země od nacistického režimu bude jiné než na co jsme si zvykli v uplynulých letech. Bez ruských a natož sovětských vlajek a hymen. Podle ministryně obrany by to vyvolávalo zbytečné emoce. Je to asi pravda: veřejný prostor je zaplněn oboustranně šovinistickými projevy a přidávat další opravdu není nutné. Nicméně některé skutečnosti je užitečné si i dnes připomenout.
V r. 1945 mělo Německo a jeho spojenci za sebou nejen prohranou válku, ale miliony mrtvých, koncentrační tábory, gestapo, holokaust a obecně bylo - alespoň mezi obyčejnými lidmi – sdíleno přesvědčení o nezbytnosti jeho odpovědnosti za nevyprovokovanou agresi proti sousedním státům, ale obecně za vše co Evropa a celý svět v uplynulých letech musely prožívat. Dobře si na to pamatuji: hovořilo se nejen o zdecimování státu, jeho naprostém odzbrojení, ale i o tom že „německo“ –důsledně psáno s malým písmenem- již nikdy nebude přijato mezi slušné státy, nebo dokonce do nějakých mezinárodních organizací. Proběhly sice odsuny (dnes nazývané „vyhnání“) a mnohé soudní procesy s nacistickými válečnými zločinci, ale mnoho jich uniklo potrestání za pomoci církví a západních i východních nejrůznějších tajných služeb. A za čtyři roky jsme tu měli dva německé státy. Ideologie zvítězila nad spravedlností. Zklamání z tohoto vývoje nás provázely desítky dalších let…
Konrád Adenauer, který se postavil do čela té „svobodnější“ části tehdejšího Německa, totiž území tvořeného okupačními zónami USA, Velké Británie a Francie měl nelehkou volbu. Mohl trvat na zcela nereálném požadavku na vytvoření státu na celém území předválečného Německa, ale dal přednost realistickému řešení : vzal na vědomí, že východní část německého státu ( okupační zóna Sovětského svazu) je jaksi „okupována nepřítelem“ a vytvořil svobodný a demokratický německý stát – Spolkovou republiku Německo - tam, kde to po zničující válce bylo množné. Doufal v budoucí sjednocení Německa v lepších časech a ten čas mu dal zapravdu… Jistě to vše bylo daleko složitější, v té době hrály svoji roly i mezinárodní okolnosti, jakými byly rozpad protihitlerovské koalice a hrozba nového válečného střetnutí mezi bývalými protinacistickými spojenci, ale příklad rozumného uvažování nad reálnými možnostmi zde zůstává.
V těchto souvislostech máme přiklad i z našich dějin: slyším nyní že vývoj na Ukrajině, příklad ukrajinských bojovníků, zodpovídá i jednu z osudových otázek našich dějin: v r. 1938 jsme se prý měli bránit a neustupovat mnichovským požadavkům. Nechci posuzovat morální rozměr tohoto problému- jeho vliv na duši národa - ale bezpečně vím, že realistické uvažování presidenta E. Beneše, který věděl, že nadcházející válka vše změní, zabránilo tomu aby, se naše města v té době začala podobat těm dnešním ukrajinským. O lidských životech nemluvě…
Slyším-li kolem sebe stejná slova o Rusku, jaké jsem před lety slýchával o Německu obávám se, že ať již dnešní válka dopade jakkoliv jinak než zničením celého světa v pekle jaderného konfliktu nelze se neptat: nezvítězí tentokráte ekonomika nad čímkoliv co si dnes mnozí představují? Nevystřídá dnešní oprávněné rozhořčení nad agresorem zklamání z realit současného světa, z ekonomických skutečností, které budou budoucí svět formulovat stejně jako ty ideologické, které určily poválečné uspořádání světa před 77 lety ?
O realistickém míru, který by zachránil lidské životy, vytvořil podmínky pro další jednání a pro vliv svobodného světa na budoucí změnu třeba aktuálně těžko přijatelných podmínek nechceme jednat s válečným zločincem Putinem. Ale s válečným zločincem Miloševičem, odsouzeném později v Haagu, jsme přece před několika lety, ohledně míru v bývalé Jugoslávii úspěšně jednali. Mír vždy stojí za to….
Zkráceně v Právu 5.5