Romské putování 2022
Opravdu se zdá, že ona vlna solidarity a nebývalé ochoty pomoci, která se u nás zvedla v souvislosti s událostmi na Ukrajině, narazila na svůj limit v okamžiku, kdy se těmi uprchlíky stali Romové
Romské putování 2022
Opravdu se zdá, že ona vlna solidarity a nebývalé ochoty pomoci, která se u nás zvedla v souvislosti s událostmi na Ukrajině, narazila na svůj limit v okamžiku, kdy se těmi uprchlíky stali Romové. Proč si to nepřiznat? A pokud tento problém se stal aktuálním a zřetelně viditelným když za tyto „uprchlíky“ měli být považování Romové, kteří k nám přicházeli z Maďarska, ukázala se hloubka a snad i naléhavost tohoto problému v plné šíři. Ale mají pravdu ti, kteří tvrdí, že občané odmítají Romy? Nebo je to spíše tak, že občané a jejich představitelé v obcích a krajích odmítají ty, kteří představují destrukci našeho občanského života způsobem svého chování, které je pro většinovou společnost nepřijatelný? To je přece podstatný rozdíl, jehož pochopení však k řešení nepřispěje.
Je totiž pravdou, že problém s přijímáním Romů byl i před aktuální „maďarsko – ukrajinskou“ situací. K řešení těchto opravdu naléhavých sociálních a morálních se – a díky za to, velmi to oceňuji - přihlásila řada romských organizací. Dokonce i politická strana Romů, o které do té doby slyšel málo kdo. Ještě více bych však uvítal, kdyby se tytéž organizace zásadněji podíleli na řešení třeba stále narůstajících problémů vyloučených lokalit, tedy problému, který především formuluje vztah většinové společnosti k Romům. Samozřejmě mají pravdu ti, kteří si stěžují na tento odtažitý a ne právě přátelský vtah panující k Romům ve většinové společnosti. Ale, málo platné, lidé se řídí svoji každodenní zkušeností a správný úsudek nebo názor se získává právě ze zkušenosti. Romské, ale i jiné aktivistické organizace dělají, podle mne, málo proto, aby úsudek a zkušenosti občanů s Romy byly jiné, než jsou. A současné události k pozitivní změně rozhodně nepřispějí…
Celá tato záležitost, jejíž aktuální projevy jako je táboření v parcích asi rychle pominou, avšak zanechá ve společnosti pachuť. A zbytečně. Opravdu se znovu muselo opakovat to, že politikové nedokázali občanům odlišit skutečné válečné uprchlíky od zřetelně ekonomických migrantů a muselo se opakovat ono hazardování s důvěrou podobně jako při muslimské migraci v letech kolem roku 2015? Opravdu bylo třeba stále občanům tvrdit, že půjde o integraci těchto osob, která zcela zjevně byla vyloučená? Opravdu se část romských představitelů a dalších aktivistů nedokáže podívat na skutečné příčiny problému a hledat skutečná řešení bez obviňování jiných? „Na vině je systém nastavený státem a Ministerstvem vnitra,“ řekla Geti Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která se starala o Romy na pražském Hlavním nádraží. Copak stát udělal málo ? Dokonce tolik, že roste počet občanů majících dojem, že to s tou „vítací politikou“ přeháníme…Na pořadu CNN Prima si představitelé některých organizací hejtmanům dokonce stěžovali, že ti Romové, kteří k nám přijeli, se tu necítí dobře. Což hejtmani odmítli. A právem: představme si, že by desetičlenná skupina „bílých“ občanů se dostavila na úřad a žádala společné ubytování s tím, že chtějí bydlet spolu. Jak by asi s takovou žádostí bylo naloženo? V případě Romů ji řešil přímo ministr vnitra. Představme si, že by padesátičlenná skupina týchž občanů se usadila v parku před brněnským nádražím a tábořili tam, Opravdu by primátorka řekla, že je „ nelze přemístit“? Bezradnost je zřejmá.
Nemohli jsme vyhovět těm, kteří požadovali, abychom se k Romům přicházejícím k nám z Maďarska přistupovali stejně, jako k ostatním ukrajinským uprchlíkům. Stejnost není totéž co rovnost a na obecně přijatelné řešení těchto léta trvajících a čas od času se takto aktuálně připomenutých problémů nejsme zřejmě připraveni. Se sociálními problémy, které nás, jak všichni informovaní předvídají, čekají, bude tento problém obtěžovat ještě zřetelněji. Např. při pří přípravě zákona o sociálním, nebo dostupném bydlení. Nepodceňujme nespokojenost občanů. A neodmítejme ty, kteří na něj upozorňují jako by vyslovovali rasistické nebo škodlivé desinformace. Nemuselo by se to vyplatit…
A ještě na jednu skutečnost bych v těchto souvislostech rád upozornil. Patrně bychom nenašli u nás, mezi českými Romy i těmi žijícími ve vyloučených lokalitách větší skupinu osob negramotných a bez obecně přijímaných hygienických návyků, jak se s tím setkáváme na ulicích dnes.. A to díky vytrvalé, ale ne vždy s nadšením přijímané snaze orgánů státu i samospráv zlepšovat romský život. Možná toto by si měli uvědomit ti, kteří tak rádi a často obviňují kde koho v Čechách z rasismu a xenofobie.
Právo 6.5
Romské putování 2022
Opravdu se zdá, že ona vlna solidarity a nebývalé ochoty pomoci, která se u nás zvedla v souvislosti s událostmi na Ukrajině, narazila na svůj limit v okamžiku, kdy se těmi uprchlíky stali Romové. Proč si to nepřiznat? A pokud tento problém se stal aktuálním a zřetelně viditelným když za tyto „uprchlíky“ měli být považování Romové, kteří k nám přicházeli z Maďarska, ukázala se hloubka a snad i naléhavost tohoto problému v plné šíři. Ale mají pravdu ti, kteří tvrdí, že občané odmítají Romy? Nebo je to spíše tak, že občané a jejich představitelé v obcích a krajích odmítají ty, kteří představují destrukci našeho občanského života způsobem svého chování, které je pro většinovou společnost nepřijatelný? To je přece podstatný rozdíl, jehož pochopení však k řešení nepřispěje.
Je totiž pravdou, že problém s přijímáním Romů byl i před aktuální „maďarsko – ukrajinskou“ situací. K řešení těchto opravdu naléhavých sociálních a morálních se – a díky za to, velmi to oceňuji - přihlásila řada romských organizací. Dokonce i politická strana Romů, o které do té doby slyšel málo kdo. Ještě více bych však uvítal, kdyby se tytéž organizace zásadněji podíleli na řešení třeba stále narůstajících problémů vyloučených lokalit, tedy problému, který především formuluje vztah většinové společnosti k Romům. Samozřejmě mají pravdu ti, kteří si stěžují na tento odtažitý a ne právě přátelský vtah panující k Romům ve většinové společnosti. Ale, málo platné, lidé se řídí svoji každodenní zkušeností a správný úsudek nebo názor se získává právě ze zkušenosti. Romské, ale i jiné aktivistické organizace dělají, podle mne, málo proto, aby úsudek a zkušenosti občanů s Romy byly jiné, než jsou. A současné události k pozitivní změně rozhodně nepřispějí…
Celá tato záležitost, jejíž aktuální projevy jako je táboření v parcích asi rychle pominou, avšak zanechá ve společnosti pachuť. A zbytečně. Opravdu se znovu muselo opakovat to, že politikové nedokázali občanům odlišit skutečné válečné uprchlíky od zřetelně ekonomických migrantů a muselo se opakovat ono hazardování s důvěrou podobně jako při muslimské migraci v letech kolem roku 2015? Opravdu bylo třeba stále občanům tvrdit, že půjde o integraci těchto osob, která zcela zjevně byla vyloučená? Opravdu se část romských představitelů a dalších aktivistů nedokáže podívat na skutečné příčiny problému a hledat skutečná řešení bez obviňování jiných? „Na vině je systém nastavený státem a Ministerstvem vnitra,“ řekla Geti Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která se starala o Romy na pražském Hlavním nádraží. Copak stát udělal málo ? Dokonce tolik, že roste počet občanů majících dojem, že to s tou „vítací politikou“ přeháníme…Na pořadu CNN Prima si představitelé některých organizací hejtmanům dokonce stěžovali, že ti Romové, kteří k nám přijeli, se tu necítí dobře. Což hejtmani odmítli. A právem: představme si, že by desetičlenná skupina „bílých“ občanů se dostavila na úřad a žádala společné ubytování s tím, že chtějí bydlet spolu. Jak by asi s takovou žádostí bylo naloženo? V případě Romů ji řešil přímo ministr vnitra. Představme si, že by padesátičlenná skupina týchž občanů se usadila v parku před brněnským nádražím a tábořili tam, Opravdu by primátorka řekla, že je „ nelze přemístit“? Bezradnost je zřejmá.
Nemohli jsme vyhovět těm, kteří požadovali, abychom se k Romům přicházejícím k nám z Maďarska přistupovali stejně, jako k ostatním ukrajinským uprchlíkům. Stejnost není totéž co rovnost a na obecně přijatelné řešení těchto léta trvajících a čas od času se takto aktuálně připomenutých problémů nejsme zřejmě připraveni. Se sociálními problémy, které nás, jak všichni informovaní předvídají, čekají, bude tento problém obtěžovat ještě zřetelněji. Např. při pří přípravě zákona o sociálním, nebo dostupném bydlení. Nepodceňujme nespokojenost občanů. A neodmítejme ty, kteří na něj upozorňují jako by vyslovovali rasistické nebo škodlivé desinformace. Nemuselo by se to vyplatit…
A ještě na jednu skutečnost bych v těchto souvislostech rád upozornil. Patrně bychom nenašli u nás, mezi českými Romy i těmi žijícími ve vyloučených lokalitách větší skupinu osob negramotných a bez obecně přijímaných hygienických návyků, jak se s tím setkáváme na ulicích dnes.. A to díky vytrvalé, ale ne vždy s nadšením přijímané snaze orgánů státu i samospráv zlepšovat romský život. Možná toto by si měli uvědomit ti, kteří tak rádi a často obviňují kde koho v Čechách z rasismu a xenofobie.
Právo 6.5