Hlavák je, jak mnozí jistě vědí, pražské hlavní nádraží, ale v poslední době také místo u nás nevídaných, téměř orientálních scén: matky s malými dětmi zde spí na nádražních chodbách, často dlouho bez jídla a vody, bez možnosti základních hygienických úkonů… Právě jsem se z tohoto „hlaváku“ a dalšího místa v pražských Vysočanech vrátil a věřte, není to příjemná nebo snad dokonce optimistická podívaná. Nádraží se vyklízí, desinfikuje, ale zítra to tu bude stejné. „Včera jich přijelo dalších 500“ říká mi zoufalý dobrovolník. Nikdo neví co si s nimi počít. Protože v dnešním světě vyřešit tento problém a přitom zachovat všechna práva všech asi možné není.

Jakoby až k našim dveřím přišli obrázky světa, na které často pobaveně hledíme tak maximálně při dovolených trávených mnohem jižněji a východněji od našich hranic.
Přijeli k nám ukrajinsko-maďarsko-zakarpatští Romové. Možná uprchlíci před absurdní válkou, ale také možná “sociální turisté“, ti, kteří si z bídných zakarpatských poměrů k nám přijeli pro velkoryse nabídnuté sociální dávky. Kdo by se divil? Policie se nenápadně dobrovolníků vyptává, zda byli svědky předávání nějakých peněz: ukrajinské mafie vydíraly ty Ukrajince, kteří k nám dříve i bez války přijížděli za prací, proč by to nezkoušeli dnes i na Romech? Pomohu ti do Česka, zkasíruješ za každého člena rodiny 5000 tisíc, pak se rozdělíme a ty se vrátíš domů. Ještě se dozvíme věci….
Další aktéři tohoto představení? Jakoby živou vodou vzkříšené romské organizace, které organizují, co se dá, vaří a rozdávají jídla hladovým a s rozpaky pak sledují, že v TV pořadech o problémech, které oni denně řeší, mluví náhle se zjevivší „představitelé romských politických stran“ i o kterých dosud nikdo neslyšel…Hejtmani a starostové v roli „otloukánků“ od kterých se chce řešení, které však ani poskytnout nemohou: jsou tu pro občany měst a obcí a o práva příchozích se musí postarat stát. Pak jsou tu politici, kteří vyvolávají jen shovívavý úsměv občanů, když moudře hovoří o integraci a zapojení do pracovního procesu negramotných členů skupin, o kterých již zítra nebudeme vědět, kde jsou. A pak je tu rozpačitá bezmocnost, se kterou na události pohlíží i orgány státu: kdyby se na chodbě nádraží utábořila skupina „bílých“ výletníků, policie by to vyřešila v několika minutách, ale pokud jde o Romy, tak to pozor….
Ale především tu máme zřetelný morální problém, ze kterého se nevymluvíme: rozdílný přístup k uprchlíkům podle barvy jejich pleti je zřejmý. A příčiny tohoto stavu jsou ve společnosti hluboce zakořeněné. K tomuto „zakořenění“ stejnou měrou přispívají jednak skuteční rasisté mezi námi, ale stejně tak i rádoby lidskoprávní aktivisté, hlasatelé stereotypů se kterými na Romy pohlížíme, například toho, že za postavení Romů může jen diskriminace a každý kdo říká něco jiného je sám xenofobní rasista (i o autorovi tohoto článku je v Senátu připraveno takové usnesení…).
Z událostí na „Hlaváku“ by mohlo vzejít poučení, budeme–li ovšem schopni jej pochopit a realizovat…
Deník 23.5