Zdá se mi, že tato otázka se může v dohledné době stát jedním z klíčových problémů našeho právního státu…



Ombudsman se primárně nezabývá bytovou problematikou – jde zpravidla o občanskoprávní vztahy do níž mu nepřísluší zasahovat. Tři spisy z oblasti lidských práv z ochrany před diskriminací, které nyní musím řešit, však vypovídají o situaci v našem bydlení víc než cokoliv jiného.
Rodina pana A. si stěžuje na to, že jim obec neposkytla byt jen proto, že jsou Romové. Obec šak odmítla přidělit byt této rodině s odůvodněním, že má podle § 2272 obč. zák. povinnost dohlédnout na to, aby byty nebyly přeplňovány. Stanovila, že v největším bytě, který má k dispozici, tedy v bytě o rozměrech 5+1, může bydlet nejvýše 8 osob. Rodina pana A je ovšem čtrnáctičlenná, 11 dětí, rodiče a tchýně. Ale i oni mají přece právo na základní pomoc. Kdo jím jí má poskytnout? Spis druhý: Majitelé bytů po pravomocné výpovědi bývalých nájemců ze svého bytu marně již tři roky pokoušejí je exekučně vystěhovat. Ale marně. Exekuční vystěhovaní nebylo provedeno opakovaně proto, že oba bývalí nájemci jsou těžce zdravotně postižení a odkázání vzájemnou pomocí jeden na druhého. Jak pomoci pronajímatelům k naplnění jejich práva, ale i pomoci těm postiženým lidem? Spis třetí: Družstevník se dohodl s jiným občanem, že mu dá do podnájmu část svého družstevního bytu, ale když se družstevnicí dozvěděli že má jít o Roma usnesli se, že cizince a Romy se svém domě nechtějí. Samozřejmě zjevná diskriminace, ale ani její zjištění byt nikomu neopatří. Ani těm, kteří pomoc nezbytně potřebují a kterým žádný pronajímatel, ať již z jakýchkoliv důvodů, normální byt neposkytne?
Pokud jde o bydlení tak se obávám, že se nám ani v r. 2023 neblýská na lepší časy. Náklady na bydlení představují nejvyšší výdej mnoha domácností, rostou z toho důvodu i výdaje ze státního rozpočtu a inflace tento stav rozhodně nevylepší. Ignorace ustanovení občanského zákoníku pokud jde o práva nájemců je z cela běžná a co pokud jde o zvyšování nájemného předvedlo např. i ministerstvo financi (!!) v případě nájemců bytů v Harrachově je alarmující.
Současná vláda, ostatně jako všechny vlády v uplynulých třiceti letech připravuje zákon o sociálním nebo dostupném bydlení. Zatím je však připravován jen složitý systém různých zprostředkovatelů mezi nájemci a pronajímateli, snad z drobnou pomoci státu, systém, který však problémy s bydlením, natož pak skutečné sociální problémy vyřešit nedokáže. A to hned ze dvou důvodů: i nová koncepce stále počítá s řešením sociální problematiky bydlení pouze na obcích a to přesto, že již za uplynulých třicet let bylo zřetelně prokázáno, že sociální problémy všech občanů zdržujících se v obci obec řešit nejen nemůže, ale často ani nechce. Zejména těch, kteří se s právy a zejména povinnostmi příliš nezatěžují. A pokud jde o problémy, o kterých píšu v úvodu tohoto článku obce řešit nemohou, neboť jim často chybí zákonné oprávnění.
A druhý důvod spočívá v tom, že konečně zřetelně vychází najevo, že pro mnoho občanů přestává být z hlediska finančního zajištění bydlení patrný rozdíl mezi bydlením v nájmu nebo ve vlastním. Nemohou si dovolit žádné. Není čas začít se zamýšlet nad novými způsoby, jak bydlení zajistit? Stát samozřejmě nemůže garantovat naplnění všech potřeb občanů, ale sociální mechanismus, který by v právním státě měl fungovat, zajišťuje důvěru mezi členy společnosti, mezi občanem a státem a nebrat zřetel k možnostem a schopnostem členů společnosti v tak nezbytné věci jakou je bydlení se může velmi nevyplatit... Zdá se mi, že tato otázka se může v dohledné době stát jedním z klíčových problémů našeho právního státu…
Právo 2.1