Snad si za rok budeme Den lidských práv připomínat v lepších časech.



Lidská práva 2022
Titulek si nemá činit nárok na komplexní rozbor této problematiky v roce, který ještě ani neskončil. Má připomenout výročí přijetí Deklarace lidských práv, snad i v souvislosti s dnes již polozapomenutým vystoupením V. Havla na tehdy první „povolené“ demonstraci v r. 1988 na Škroupově náměstí v Praze, svolané tehdy k 40. výročí jejího přijetí.
Kupodivu problematika lidských práv nepatři – alespoň mám ten dojem – mezi témata, kterým by byla na veřejnosti věnována prvořadá pozornost. Mluví a píše se o ekonomice, válce, starostech lidí, ale o jejich lidských právech – srovnáme-li to např. s devadesátými lety – nikoliv. Důvodem může být i to, že hovořit o lidském právu znamená brát na vědomí, že všichni lidé mají stejná práva, že tedy i někdo další má stejné právo na jiný názor, než mám já. A to se dnes příliš „nenosí“.
J. Přibáň kdysi v jiné souvislosti napsal: „…neumíme přijmout základní předpoklad života ve svobodné, otevřené společnosti, totiž hodnotovou a názorovou pluralitu.“ Zdá se mi, že málokdy to o současném pojetí lidských práv u nás bylo zřejmější než dnes: představa o universalitě lidských práv se zcela vytratila. Chápeme práva jednotlivců, skupin, menšin, ale tvrzení, že lidská práva jsou pro všechny je považováno bezmála za jejich popření. Není totiž dnes zcela zřejmá snaha o to, aby existoval jen jeden názor a každý kdo, použije své právo svobodně vyslovit jiný názor, odlišný od těch, které začínají být „povoleny“, je ihned zdiskreditován? Snad stačí připomenout až hysterickou reakci některých na článek O. Neffa k problému „nedotknutelných“ koncem října tohoto roku, nebo snahy o omezení nezávislosti ombudsmana. Není ve společnosti zcela zřetelná snaha některých o privatizaci „lidských práv“, o vytvoření jediného přijatelného vidění světa s tím, že právo na jiné vidění se stává jakoby nepřijatelným? A nejen to. V poslední době přibývá snah o označení nositelů jiných názorů nejen za rozvraceče státu, ale někdy dokonce za agenty cizí mocnosti. Máme-li válečný státní rozpočet a válečnou daň máme opravdu zapotřebí toto „válečné“ pojetí lidských práv? Deficit toho, s čím jsme vstupovali do devadesátých let zdá se mi dnes zcela zřejmý.
Na straně druhé příliš nerozlišujeme mezi vulgárním napadáním destruujícím demokratický právní stát a kritickým vyjadřováním názorů, které však je základem jakéhokoliv pojetí svobody slova. Jistě: tato svoboda rozhodně nemůže být považována za absolutní ničím neomezenou. Zcela zřejmě existují lži, konspirační, rasistické a
popíračská sdělení, o jejichž zhoubném vlivu na lidskou společnost nás historie poučila více než dostatečně. Ale sama existence této skutečnosti nemůže být důvodem k pokusům o omezení jednoho ze základních lidských práv v rozsahu, který dnes vidím kolem sebe. Samozřejmě všechno má a musí mít své meze, ale meze lidské svobody je třeba zvažovat mnohem pečlivěji, než to činíme dnes.
Zdá se mi, že jedním z charakteristických znaků současné doby je, že oproti mainstreamové představě, z mnoha zde těžko definovatelných důvodů počínají pociťovat omezování svých práv jiné velké skupiny lidí – heterosexuálové, muži, zastánci rodičovské rodiny, občané bydlící mimo vyloučené lokality apod. Představy o této „velké diskriminaci“ pak vedou k naprostému vyprázdnění pojmů jako je rasismus nebo xenofobie a ty se stávají pouhými „nálepkami“. Přestáváme si rozumět.
Málo si také uvědomujeme vzájemně podmíněný vztah lidských a občanských práv. Lidská práva nemohou existovat bez státu, jedině který je schopen je garantovat. Stát nemůže existovat bez občanů a demokratický právní stát bez demokratický smýšlejících, odpovědných občanů. Dnes však souvislost mezi právy a povinnosti není obecně zřejmá. Vědomí o občanských povinnostech jako by téměř zcela vytratilo. Je však současně úlevné si povšimnout, že občané dávají stále zřetelněji najevo, že již nechtějí naslouchat těm, kteří je kárají za nedostatek respektu k právům těch, kteří si myslí, že jsou nositeli pravdy jediné. Těch, kteří, na místo vážných debat o naší budoucnosti, nás straší „populismem“ nebo nezbytností „záchrany demokracie“. Jako by ta byla bez lidských práv vůbec možná…. Snad si za rok budeme Den lidských práv připomínat v lepších časech.

LN 12.12