Politici nerozumí svému národu.

Přidávat další hlas a další názor k těm mnoha, které se již zabývaly neočekávaným výsledkem letošních voleb, by asi nebylo příliš produktivní, i když různých názorů z různých stran a úhlů pohledů nemusí být – právě pro naprosté překvapení z výsledku - nikdy dost. Chci se ale pokusit o několik stručných poznámek účastníka politické kampaně, ze kterých, alespoň podle mne, je zřejmé, že někteří prostě nerozumí svému národu, nevědí co se v zemi děje a nevědí, co si jejich spoluobčané ve skutečnosti přejí.

1.Rudé nebezpečí.
Zřetelně se ve volbách znovu ukázalo, že pohádky o rudém nebezpečí, o návratu komunistické diktatury, pokud ve volbách zvítězí levice, již nikoho neděsí a nejsou ničím jiným, než právě jen oněmi pohádkami. Za zamyšlení ovšem stojí to, proč přes tuto očividnou skutečnost je stále součástí některých politiků a politických stran „varování“ před tím, co naprostá většina voličů již za žádné nebezpečí nepovažuje. Jestliže se návratu komunistické diktatury obává čtenářka Lidových novin (dopis čtenářky: „ Budou v krajích vládnout ti, kteří nás mučili a zavírali do vězení“), lze to jistě vysvětlit nedostatkem orientace v základních politických souvislostech, ale pokud před budoucí potřebou nové „sametové revoluce“ varuje i předseda senátu Sobotka, jde zcela zjevně o politickou manipulaci, plynoucí ze zjevné neschopnosti výsledek voleb pochopit a analyzovat. A pokud o „oranžovorudém tunelu“ hovoří i místopředseda ODS Bém, lze jen pokrčit rameny: nic nepochopili a ničemu se nenaučili. Všichni mají totiž jedno společné: nejsou schopni vítězům voleb oponovat jinak, než varováním před důsledky jejich spojení s komunisty, které – opět paradoxně - přes jejich stálá varování již od r. 1992 nenastalo.

2. Mejstřík.
Není větší institucionálním potvrzením toho, že lidé se žádného rudého nebezpečí neobávají. než volební výsledek bývalého senátora Mejstříka, kandidujícího v obvodě, který je možno považovat za volební obvod s převahou pravicově smýšlejících voličů. Mejstřík, který nejdůsledněji (pravda, s urputností hodnou lepších věci) se nás všechny snažil přesvědčit. že rudé nebezpečí je už přímo za dveřmi, zde, u těchto voličů, utrpěl zcela zdrcující porážku. Jak pak mohla být tato jeho extremistická „varování“ vnímána jinde?

Je opravdu zvláštní, že ve státě, který je členem NATO a EU, mnozí mohou považovat za možné a snad dokonce za nutné varovat před „komunisty“ a jejich převzetím moci. Připomínají tak ze všeho nejvíce právě ony komunisty, kteří snad ještě v sedmdesátých letech minulého století nás varovali před „západoněmeckými neonacistickými revanšisty“. Politika někdy je plna pozoruhodných paradoxů….

3. Programy stran.
Podle mého názoru prezident republiky zcela správně poukázal na to, že lidé programy stran moc nečtou a výsledek voleb není asi v rozhodující míře ovlivněn jejich zněními a formulacemi. Spíše jde o jakési „tušení souvislostí“, obecné povědomí o tom, co strany sledují a chystají. Není tedy chybou ODS, jak soudí např. ve svém blogu J. Štern, že tato strana „opustila liberální koncept“, ale to, že se jí nepodařilo přesvědčit obyčejné lidi, že něco takového je k jejich prospěchu. Byl by to ostatně úkol vpravdě olbřímí… A naopak: ČSSD se ( za vydatné pomoc ODS ovšem) podařilo ve voličích vzbudit tušení, že to, co vládní koalice dělá, k jejich prospěchu není, že to prospívá jen úzké vrstvě nejbohatších občanů a že to budou nakonec jen oni, obyčejní lidé, kteří na tyto experimenty – mylně vydávané za reformy – doplatí. A to i bez studia volebních programů.

Ještě jedna skutečnost je v této souvislosti hodna pozornosti: ODS není schopna polemizovat s programovými tezemi ČSSD, a proto se její představitelé uchylují k pozoruhodnému protimluvu: na straně jedné tvrdí, že „socialisté“ žádný program ve skutečnosti nemají, ale týmiž ústy paradoxně tvrdí, že jejich program je nesplnitelný. Ač pravdivé může být jen jedno z těchto tvrzení. A to vše je završeno varováním, že vše budou „socialisté“ stejně realizovat pomocí komunistů. Zvláštní neschopnost kombinovaná s politickou bezradností….

4. Socialisté.
Všimněme si, že ve vystoupení představitelů vládní koalice se jen zřídka setkáváme s pojmenováním členů ČSSD sociálními demokraty. Téměř vždy tito nešťastníci (vedeni omylem uvedeným v bodě 1 tohoto článku) je nazývají „socialisty“. Je to hloupé a ve snaze sociální demokraty diskreditovat pak zcela neúčinné. Navíc svědčící o snaze o neseriozní podpásovost. Oni přece dobře vědí, že na politické mapě Evropy existují vedle sociálnědemokratických stran také strany socialistické, a že klást mezi nimi rovnítko by nikoho ze seriozních politiků v zemích Evropské unie nenapadlo. Žel, nejsou takovými (seriozními) politiky…

5. Bendl.
Mezi členy ČSSD se zpola žertem, ale i zpola vážně hovoří o tom, že by pro budoucí příznivé volební výsledky bylo nejvhodnější, aby Topolánek co možná nejdéle zůstal ve vysoké funkci. Sotva co může pomoci opoziční straně více, než politická bezradnost a lidská malost představitele vládní koalice. Proto ty, kteří s jistými obavami sledovali, kdo z členů ODS zaujme místo předsedy, uklidnila alespoň na krátký čas představa, že by to mohl být dosavadní středočeský hejtman Bendl. Vetší neschopnost pochopit vzkaz voličů by člověk asi těžko hledal. Tento zcela zjevný Topolánkův klon, se stejnou arogancí, neschopností věcné diskuse a věcného řešení problémů bez osobních útoků a osočování, pilný účastník zbohatlických, nestoudných večírků v Památníku na Vítkově, to by se pro ODS opravdu rovnalo onomu příslovečnému kroku z deště pod okap. Kandidatura Béma to trochu kazí, ale snad není ještě vše ztraceno….

6. Urážky voličů.
Byly snad nejviditelnějším atributem povolební situace u nás. Nejdále, pokud vím, zašel předseda senátního klubu KDU-ČSL Jílek, který neváhal citovat Haškova Švejka o pádu vlády, která zdraží pivo a volební výsledek vládní koalice vysvětlil třicetikorunovým poplatkem ve zdravotních zařízeních, tedy cenou jednoho piva. Zvláštní. Všichni politici se před volbami zaklínají důvěrou v moudrost voličů, kteří jistě snadno pochopí jejich dobré úmysly, ale jak je po volbách, je vše zapomenuto. Voliči volili špatně, nechali se „zblbnout“ socialisty, nepochopili moudrost zdravotní reformy, neboť ji to vládní strany špatně „zkomunikovaly“. Ale co bylo špatně zkomunikováno? Privatizace nemocnic, tedy ohrožení dostupné zdravotní péče, poplatky u lékaře na úrovni, která prostě nemá v Evropě obdoby? Myslím naopak, že čím více se komunikovalo, tím to bylo lidem jasnější.

7. Zelení.
Po vymazání této politické strany z krajských zastupitelství a poloviny jejích senátorů, řeší tato strana politologicky pozoruhodné paradigma: je zřejmé, že bez politiků Bursíkova typu by se do Parlamentu nikdy nedostala, ale stejně tak se zdá být zřejmé, že s politiky Bursíkova typu se tam dlouho neudrží. Opravdové a seriozní zastánce ochrany životního prostředí vystřídali podivní, osobně zcela jistě sympatičtí, ale politicky zcela nečitelní a nepředvídatelní snad technokraté, hlasující i v nepodstatných otázkách zcela zásadně podle pokynů šéfa poslaneckého klubu ODS. A na straně druhé podivní chovatelé koz s názory pro běžného voliče zcela neuchopitelnými. Fenomenální úspěch před dvěma lety se mění v něco, nad čím nezbývá než povzdechnout: škoda! S předsedou, který do omrzení hovoří o potřebě „odpracovat“ a dávat „zelená razítka“, se toho asi mnoho dělat nedá.

8.Arogance a aféry.
Jistě, měly svůj vliv na výsledek voleb, ale patrně zprostředkovaněji, než si mnozí myslí a než si představovali. Stejně jako u volebních programů zde platí celkový dojem. I když se ani ČSSD nevyhnula závažná pochybení a skandální události, přeci jenom si lidé nenechali převažující částí novinářské obce vnutit její názory o zkorumpovanosti ČSSD. Až mne samotného překvapilo, jak často jsem od lidí slyšel: „Co udělal Gross, že musel odejít z vlády, a co dělají tihle…!“. Pozoruhodností této volební kampaně bylo bezpochyby to, že omezeností a nestoudnou arogancí předstihl – a to už je co říct! - politiky vládní koalice tiskový mluvčí ministra zdravotnictví. Otázka, jak je možné, že mu to bylo rozumnými politiky ODS, kteří bezpochyby viděli důsledky takového počínání, trpěno, zatím zůstává bez odpovědi…

9. Volební systém,
Nejpozoruhodnějším dokladem absolutního nepochopení toho, o co ve volbách ve skutečnosti šlo, je nedávné vystoupení europoslance za KDU-ČSL Březiny, který se chystá kandidovat na předsedu této malé regionální politické strany, ve kterou se kdysi významná celostátní strana díky politice svých představitelů zvolna mění. Mimochodem: znám dobře situaci v Praze a vím, že bytová politika KDU-ČSL, včetně neustálých požadavků na deregulaci nájmů (prosazovaných moravskými lidoveckými funkcionáři, jejichž voliči bydlí zpravidla ve svých venkovských staveních a tuto problematiku vůbec nechápou) lidovce z pražské politiky prakticky vymazala. Ale k věci: Březina přišel s myšlenkou, že příčinou volební porážky je to, že se volby v krajích konají v polovině funkčního období vlády a všechny najednou. Odvolávaje se na zkušenosti z Německa pan europoslanec požaduje, aby se volby konaly v každém kraji jindy podle rozhodnutí krajských orgánů. Což prý bude ta konečná jejich emancipace. S takovým případným předsedou se lidovci mají opravdu na co těšit: pan europoslanec snad vůbec nechápe, že Německo je spolkový stát, federace samostatných států, kde každý „kraj“ má postavení samostatné země. Zatímco Česká republika je státem unitárním, jednotným, řízeným jednou vládou a jedním zákonodárným sborem. A s voliči kteří, k překvapení některých politiků, umějí počítat alespoň do pěti….