Uplynulý týden přinesl mírné zčeření parlamentní i mimoparlamentní politické scény ve věci deregulace nájmů.

Ve čtvrtek proběhla v TV další část pořadu M. Jílkové „Máte slovo“, tentokráte velmi seriozně a kultivovaně věnovaná problematice nájemního bydlení (mimochodem: v sobotních Lidových novinách byl pořad ostře odsouzen s tím, že v podstatě nikdo z účinkujících ničemu nerozuměl a za nejkompetentnějšího diskutujícího byl (mimo ministra Svobodu) označen Pavel Rakouš. Ten ovšem v tomto pořadu vůbec nevystupoval (!), což dostatečně vypovídá o hodnotě soudů tohoto deníku), kde se ukázala bezvýchodnost situace, do které se v důsledku zcela nepřiměřeného růstu nájemného nájemníci bytů dostávají a omezená pomoc, kterou jim mohou poskytnout obce, byť se o to velmi upřímně snaží. V pátek zveřejnilo Občanské sdružení majitelů domů svoji představu o sociálním bydlení a o státním příspěvku na takové bydlení. Tentýž den pak vláda projednala poslanecký návrh předložený poslanci, jak se v politické hantýrce říká, napříč politickým spektrem, na změnu zák. č. 107/2006 Sb., směřující k tomu, aby pozvolný růst nájemného, jehož výše je určována zákonem, neskončila, jak tento zákon původně předpokládal, v r. 2010, ale o dva roky později. K této problematice se pak v několika mediích vyjádřili jak představitelé majitelů nájemních domů, tak nájemníků, ale také představitel Ministerstva pro místní rozvoj.

Na celá problematice bydlení je zajímavé především to, že nechává v podstatě celou politickou scénu v klidu, a to i v souvislosti s nastupující (vrcholící, očekávanou, ustupující – doplň si každý podle svého) krizí. Nářky propuštěných sklářů, že nebudou mít na nájemné, zoufalství představitelů obcí, kteří vidí, že lidé již náklady na bydlení nemohou zvládnout, zcela zjevný rozpor mezi výší důchodů a výší i regulovaného, natož pak „tržního“ nájemného, nesmyslně vysoké částky, které jsou od mladých rodin požadovány za tak samozřejmou věc, jako je přiměřené bydlení, nenalézá dosud na politické scéně adekvátní odezvu. Jen ČSSD ve zveřejněných protikrizových opatření navrhuje posun regulace nájemného sice obdobně, jak to činí shora zmíněný poslanecký návrh, ale mnohem praktičtějším způsobem. Divit se tomu malému zájmu ovšem nelze: celá problematika je tak zanedbaná a dlouhá léta ponechaná nejen svému zcela živelnému vývoji (jakékoliv nájemné u nově uzavíraných smluv po r. 1995), ale i bezprecedentnímu zasahování moci soudní, že jakákoliv náprava směrem k „evropským“ poměrům bude obtížná, pro mnohé bolestná a bude vyžadovat mimořádnou politickou odvahu a kvalifikovanost.

Návrh na posunutí doby, do které je nájemné zákonem regulováno, je podle některých poslanců ODS „nikoliv dramaticky špatný, ale není ani dobrý“, neboť to není „řešení systémové a pro všechny“. To jistě, ale máme po ruce nějaké řešení systémové a pro všechny? Existuje totiž jen jediná věta, na které se všechny strany sporu shodnou. A ta věta zní: o ty, kteří nemohou své přiměřené bydlení zaplatit, by se měl postarat stát a obec. O všem ostatním je, až komicky antagonistický, rozpor. Komický proto, že na řešení všech těchto otázek máme k dispozici použitelné vzory ze sousedních srovnatelných zemí, kalkulačku a dokonce snad i zdravý rozum. To však někteří nechtějí vzít na vědomí. S použitím těchto pomůcek se např. zdá být zcela zřejmým, že stát a obce mohou přispívat jen na přiměřené nájemné, tedy přiměřené jak z hlediska velikosti bytu, tedy rozumných potřeb občana, tak z hlediska požadované částky. V tomto smyslu tedy návrhy majitelů domů, vyjádřené zásadou: my stanovíme nájemné, stát to nájemcům doplatí, je zcela zjevně nejen mimo realitu, ale i mimo zdravý rozum. Státní příspěvek na bydlení, má-li být účinný a adresný, tedy vyžaduje nejen stanovení parametrů „sociálního bytu“ a možnosti lidí se do takového bytu přestěhovat, ale i určitou regulaci nájemného, což někteří nechtějí brát na vědomí.

Odklad ukončení zákonné regulace nájemného, které v té či oné podobě bude patrně Sněmovou přijat, ovšem situaci neřeší, resp. neodpovídá na otázku, jak se bude nájemné vyvíjet po té. A stejně tak pozornost, která je oprávněně věnována „regulovanému“ nájmu, vůbec neřeší situaci lidí, kteří musí platit jiný, než zákonem určený, zjevně nepřiměřeně vysoký, nájem. Představa, že po té již žádná omezení, pokud jde o výši nájemného existovat nebudou – jak tím nájemcům někteří majitelé domů stále vyhrožují - je říše neevropských pohádek. Stejně tak jako představa, že všichni nájemci – staronájemci i ti, kteří nově uzavírají nájemní smlouvu – budou muset platit stejné nájemné. Nikde v Evropě tomu tak není a nebude tomu ani u nás. Bude muset být novým zákonem definován způsob stanovení nikoliv „tržního“, jak s tímto pojmem majitelé a, žel, i soudy nezodpovědně zacházejí, ale místně obvyklého nájemného, které bude možné zvyšovat jen ze zákonných důvodů, jako je tomu v Německu nebo Rakousku, a jak s tím konec konců i vládní návrh nového občanského zákoníku počítá.

Diskuse o těchto problémech ovšem není prosta nehorázností. V minulém týdnu publikované návrhy Občanského sdružení majitelů domů o tom, že důchodci se musí „vést k migraci do levnějších lokalit“, kde jim bude poskytnut příspěvek zajišťující „minimální standart na dobu určitou“ (!) resp. „charitativní nájemné na dožití“, musí každý slušný člověk, z důvodů o kterých jistě není třeba se více rozepisovat, zásadně odmítnout.

A konečně musí být bráno vážně, že požadováním nepřiměřené ceny může v běžném podnikání být jen kuriozitou, kterou trh uvede na pravou míru, ale v bydlení, kde tržní mechanismy působí jen velmi, ale opravdu jen velmi omezeně, to snadno může naplnit – jak to ukazují zkušenosti např. z Německa - skutkovou podstatu trestného činu lichvy.

Otázky vzbuzuje právní úprava nájemního bydlení. Zatímco na straně jedné se vládní koalice chystá do legislativního procesu předložit návrh zcela nového občanského zákoníku, kde se zcela nově – v mnoha směrech přijatelně – bytové právo upravuje, vedoucí bytové politiky na ministerstvu pro místní rozvoj Rakouš žádal v Radiožurnálu 19. 2. 2009 majitele domů, aby pomohli ministerstvu v nové úpravě bytového práva. Asi by se vládní koalice měla shodnout, myslí-li návrh novely občanského zákoník vážně s tím, že je možné o této zákonné předloze začít vážně diskutovat, nebo zda to vše ještě není hotové a MMR chystá další změny. Pak by ovšem diskuse nad občanským zákoníkem postrádala smyslu….

A to zatím vůbec neuvažujeme o důsledcích krize, která může požadavky na přiměřené bydlení a nepřiměřené požadavky některých domácích významně determinovat. Troufám si prorokovat, že problematika bydlení bude v příštích volbách, v r. 2010, ve velkých městech otázkou stejně ovlivňující volební výsledky, jako tomu bylo u zdravotnických poplatků ve volbách v roce minulém. Výše nájemného vycházející nikoliv z přání některých, ale z reálné možnosti lidí, zakotvené právní postavení nájemců nikoliv jako obtížného hmyzu, pokud neplatí za bydlení desetitisíce, pochopení toho, že rodina chce žít řádně v bytě, který není jako hotelový pokoj pronajímám jen na měsíc. To jsou dlouhodobé požadavky zcela odpovídající evropským poměrům. A pokud jde o krizi? Bude zapotřebí rychle, byť třeba jen dočasně, suspendovat možnost výpovědi z bytu, pokud nájemce z vážných a nezaviněných sociálních důvodů nemohl nájemné ve stanovené lhůtě zaplatit. Důsledky krize by měli nést všichni,nejen ti, kteří ji zavinili nejméně…