Zbytečný útok na justici.

V pondělním pořadu Reportéři ČT (dne 22. 6. 2009) byl publikován případ nešťastných manželů z Prahy 10, kdy jejich právní předchůdkyně (matka jednoho z nich) těsně před listopadem 1989 - bezpochyby po obvyklém nátlaku vytvořeném nepříznivou situací soukromých vlastníků domů, „darovala“ svůj dům ve Francouzské ulici státu, resp. tehdejší mládežnické organizaci Socialistického svazu mladých. Po změně politických právních poměrů se manželé žalobou u obvodního soudu domáhali vrácení domu v restituci. Výsledek tohoto sporu byl interpretován v pořadu způsobem, který mohl zmást veřejnost. Žaloba na vrácení domu v restituci totiž byla soudem zamítnuta, a zamítnutí potvrdil, jak bylo v pořadu uvedeno, i odvolací Městský soud v Praze. Vůbec není rozhodné, a obávám se, že tato skutečnost nebyla v pořadu náležitě objasněna, z jakého důvodu žaloba na vrácení domu byla zamítnuta: podle postižených manželů mělo být v rozsudku uvedeno, že vlastně dům nikdy na stát nepřešel, a že tedy k restituci není žádný důvod. Avšak, a to se mi zdá na celé věci podstatné, odůvodnění rozsudku nemá žádnou právní závažnost(dokonce ani odůvodnění nálezu Ústavního soudu, přestože se mnozí domnívají opak) a nemá žádný vliv na právní postavení účastníků sporu. V celé věci bylo podstatné, že restituční nárok byl soudem zamítnut.

Z pořadu nebylo patrné, zda již v této době byli manželé zastoupeni advokátem. Pokud ano, dopustil se jejich advokát zásadní chyby, která se bohužel negativně projevila v jejich vztahu k předmětné nemovitosti. Po zamítnutí restitučních nároků měli, a bezpochyby by to zkušený advokát okamžitě udělal, podat žalobu na určení, že jsou vlastníky předmětného domu, neboť jen takovýto rozsudek byl mohl vést k tomu, že by v katastru nemovitostí byli znovu zapsáni jako vlastníci, na místo dosud tam zapsaného českého státu. Zápis v katastru nemovitostí je totiž určující pro určení toho, kdo je ve skutečnosti vlastníkem, a je-li v katastru nemovitostí zapsán někdo jiný, než ten, kdo se považuje za vlastníka nemovitosti, musí o tom, právě na základě žaloby na určení vlastnictví nemovitosti, rozhodnout soud. Jestliže taková určovací žaloba nebyla podána, není celý problém, který později nastal, vinou české justice, ale obávám se, že z pořadu mohl divák seznati pravý opak.

To však uvedení manželé neudělali, přestože v katastru nemovitostí nebyli zapsáni jako vlastníci, stále tam byl uveden jako vlastník český stát, a spokojili se jen se zcela právně bezvýznamným odůvodněním restitučního rozsudku. Když potom žalobu na určení vlastnictví podal český stát, a soudy zaujaly jiný právní názor, než který byl uveden v odůvodnění zamítavého rozsudku v restitučním sporu, bylo na vážné problémy jaksi „zaděláno“. Soudy samozřejmě mohou zaujmout jiný názor, jak se v této věci stalo, a není na tom nic neobvyklého, nebo dokonce něco, co by diskvalifikovala českou justici, jak podle mého názoru z pořadu Reportéři ČT vyplývalo. Prakticky každodenně se účastníci domáhají svými podáními, aby soud vyslovil jiný názor, než soud předchozí, a prakticky denně se to tak děje. Ani Ústavní soud, jak z pořadu vyplynulo, nezaujal v této věci jednoznačné stanovisko, ale zrušil rozsudek Městského soudu v Praze na základě procesních pochybení. Navíc: Ústavní soud není „vrcholným orgánem českých soudů “, jak bylo v pořadu uvedeno, Ústavní soud totiž vůbec není součástí soustavy českých soudů, a jeho funkce je poněkud odlišná.

Poučení z celé věci je zřejmé: hodnotíme-li rozsudek soudu, zabývejme se tím, o čem soud ve skutečnosti rozhodl, nikoliv, jak své rozhodnutí odůvodnil. To má jen zcela nepatrný význam, pokud jde o směr uvažování konkrétního soudce, ale zcela nulový význam pro právní postavení účastníků.