Blábolení o Ústavním soudu
Hlouposti v MF Dnes
Celou stránku věnovala MF Dnes 23. června 2009 problematice rozhodování Ústavního soudu obecně a zvlášť, pokud jde o regulované nájemné, navíc doprovázené „vtipným“ kresleným seriálem o soudci Zdeňkovi a jeho“trampotách“ s rozhodováním v souladu s nálezy Ústavního soudu. A to vše pod „nezaujatým“ a vše sdělujícím názvem: Verdikty pro smích. Bylo by asi zhola zbytečné redaktorovi příslušné stránky vysvětlovat, že Ústavní soud není podle Ústavy součástí soudní soustavy(Čl. 81 a Čl. 90 Ústavy), že soudci jsou vázáni pouze zákonem, případně právním názorem vyššího soudu, a že dokonce náš Ústavní soud není obdobou íránské Rady dohlížitelů, která rozhoduje o všech záležitostech v zemi. A pokud se na této stránce dočteme povzdech Kateřiny Šimáčkové nad tím, že „Ústavní soud pořád říká, jak ten zákon má vypadat…., ale parlament stále předkládá odlišná řešení“, vypovídá to spíše o zmatených názorech této paní, která dokonce „učí na Právnické fakultě (!) v Brně“. Opravdu si někdo vážně myslí, že Ústavní soud má zákonodárnému sboru předepisovat, jaké mají být zákony? To se učí na právnické fakultě v Brně?Opravdu by takto měla vypadat demokracie založená na dělbě (zdůrazňuji!) dělbě moci?
Pan redaktor L. Navara nám sděluje, že „majitelé činžovních domů žádají, aby jim stát doplatil náhradu za ztracené příjmy, které jim vznikly regulací nájemného. U Ústavního soudu jsou se svými nároky úspěšní.“ Opravdu? A čeho, z jakého nálezu, takový názor vyplývá? Nerozhodl náhodou Ústavní soud ve svém posledním nálezu věnovanému této problematice že: „Otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle Čl. 11, odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byla splněna výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu.“ A dále: „Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamená, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu vůči státu za nucené omezení vlastnického práva.......nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným“. Kde je ten úspěch, kde je ono vyhovění žalobám, které obecné soudy nerespektují? Právě naopak: obecné soudy (a nikoliv Ustavní soud!) mají podle Ústavního soudu rozhodnout o případných náhradách, pokud vůbec nějaká škoda vznikla, a ta rozhodně nemusí být dána rozdílem mezi regulovaným nájemným a nájemným určeným zákonem, jak se někteří stále domnívají.
Na druhou stranu nelze nepřiznat, že nálezy Ústavního soudu se příliš velké autoritě netěší, a to z celé řady příčin. Prvotní příčinou je, podle mého názoru skutečnost, že v poslední době rozhoduje Ústavní soud zásadní věci „většinou“ jednoho hlasu, 7:8, 8:7, a publikované odlišné názory těch nesouhlasících soudců mají často větší právní i morální relevanci, než názor většinový. To se týká i shora uvedeného názoru na problematiku odškodnění majitelů domů, když značný počet ústavních soudců vyslovil vážné pochybnosti nad tím, zda lze o nějakém právním nároku takto vůbec hovořit. Druhou vážnou příčinou nízké autority nálezů je skutečnost, že právní názory, resp. požadavky v nich vyslovené, jsou s ohledem na stav společnosti nerealizovatelné. Pokud Ústavní soud bez jakékoliv ekonomické rozvahy ukládá obecným soudům povinnost stanovit nájemci tzv. tržní nájemné za přiměřený byt, ve výši která přesahuje nájemcův příjem – zejména důchod - nelze se jistým rozpakům vyhnout. Zejména za situace, kdy už jednou tentýž Ústavní soud vyslovil, že "nájemné musí být zaplatitelné".
Celé léta zanedbané situaci bydlení obecně, a nájemního bydlení zvláště, napomáhá především hloupé ideologizování celého problému. Tak již zmíněná K. Šimáčková říká, že: „v bytech s regulovaným nájemným bydlí často ti, kteří si to uměli za komunistů zařídit...“ Mimořádná omezenost: v bytech s regulovaným nájmem bydlí plných 92 % všech nájemců a urážet je může jen ten, kdo o problému nic neví. I když učí na Právnické fakultě….
Celou stránku věnovala MF Dnes 23. června 2009 problematice rozhodování Ústavního soudu obecně a zvlášť, pokud jde o regulované nájemné, navíc doprovázené „vtipným“ kresleným seriálem o soudci Zdeňkovi a jeho“trampotách“ s rozhodováním v souladu s nálezy Ústavního soudu. A to vše pod „nezaujatým“ a vše sdělujícím názvem: Verdikty pro smích. Bylo by asi zhola zbytečné redaktorovi příslušné stránky vysvětlovat, že Ústavní soud není podle Ústavy součástí soudní soustavy(Čl. 81 a Čl. 90 Ústavy), že soudci jsou vázáni pouze zákonem, případně právním názorem vyššího soudu, a že dokonce náš Ústavní soud není obdobou íránské Rady dohlížitelů, která rozhoduje o všech záležitostech v zemi. A pokud se na této stránce dočteme povzdech Kateřiny Šimáčkové nad tím, že „Ústavní soud pořád říká, jak ten zákon má vypadat…., ale parlament stále předkládá odlišná řešení“, vypovídá to spíše o zmatených názorech této paní, která dokonce „učí na Právnické fakultě (!) v Brně“. Opravdu si někdo vážně myslí, že Ústavní soud má zákonodárnému sboru předepisovat, jaké mají být zákony? To se učí na právnické fakultě v Brně?Opravdu by takto měla vypadat demokracie založená na dělbě (zdůrazňuji!) dělbě moci?
Pan redaktor L. Navara nám sděluje, že „majitelé činžovních domů žádají, aby jim stát doplatil náhradu za ztracené příjmy, které jim vznikly regulací nájemného. U Ústavního soudu jsou se svými nároky úspěšní.“ Opravdu? A čeho, z jakého nálezu, takový názor vyplývá? Nerozhodl náhodou Ústavní soud ve svém posledním nálezu věnovanému této problematice že: „Otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle Čl. 11, odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byla splněna výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu.“ A dále: „Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamená, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu vůči státu za nucené omezení vlastnického práva.......nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným“. Kde je ten úspěch, kde je ono vyhovění žalobám, které obecné soudy nerespektují? Právě naopak: obecné soudy (a nikoliv Ustavní soud!) mají podle Ústavního soudu rozhodnout o případných náhradách, pokud vůbec nějaká škoda vznikla, a ta rozhodně nemusí být dána rozdílem mezi regulovaným nájemným a nájemným určeným zákonem, jak se někteří stále domnívají.
Na druhou stranu nelze nepřiznat, že nálezy Ústavního soudu se příliš velké autoritě netěší, a to z celé řady příčin. Prvotní příčinou je, podle mého názoru skutečnost, že v poslední době rozhoduje Ústavní soud zásadní věci „většinou“ jednoho hlasu, 7:8, 8:7, a publikované odlišné názory těch nesouhlasících soudců mají často větší právní i morální relevanci, než názor většinový. To se týká i shora uvedeného názoru na problematiku odškodnění majitelů domů, když značný počet ústavních soudců vyslovil vážné pochybnosti nad tím, zda lze o nějakém právním nároku takto vůbec hovořit. Druhou vážnou příčinou nízké autority nálezů je skutečnost, že právní názory, resp. požadavky v nich vyslovené, jsou s ohledem na stav společnosti nerealizovatelné. Pokud Ústavní soud bez jakékoliv ekonomické rozvahy ukládá obecným soudům povinnost stanovit nájemci tzv. tržní nájemné za přiměřený byt, ve výši která přesahuje nájemcův příjem – zejména důchod - nelze se jistým rozpakům vyhnout. Zejména za situace, kdy už jednou tentýž Ústavní soud vyslovil, že "nájemné musí být zaplatitelné".
Celé léta zanedbané situaci bydlení obecně, a nájemního bydlení zvláště, napomáhá především hloupé ideologizování celého problému. Tak již zmíněná K. Šimáčková říká, že: „v bytech s regulovaným nájemným bydlí často ti, kteří si to uměli za komunistů zařídit...“ Mimořádná omezenost: v bytech s regulovaným nájmem bydlí plných 92 % všech nájemců a urážet je může jen ten, kdo o problému nic neví. I když učí na Právnické fakultě….