Podstatné náležitosti naší ústavní krize.
Zdá se, že debata politiků i právníků kolem současné situace ohledně předčasných voleb, kterou můžeme klidně nazývat ústavní krizí, ústí, mimo jiné, do nalezení odpovědi na zásadní otázku: může Ústavní soud posuzovat zákony přijaté kvalifikovanou většinou Parlamentu, a tudíž nazývané „ústavními“?
Ale ať již na takovou otázku odpovíme jakkoliv, nebude tím problém zdaleka vyřešen.
Proč vůbec vznikly ústavní soudy? Protože se zejména v prvé polovině minulého století ukázalo, že i demokraticky zvolený parlament nemusí být překážkou nástupu diktatury, že ani takovýto zákonodárný sbor nemusí být překážkou změn směřujících k totalitním uspořádání poměrů ve státě. Ukázala se potřeba jakési nadparlamentní autority schopné korigovat excesy zákonodárného sboru. Potud jistě obecný souhlas, který však rychle odezní, pokud si položíme otázku, kdo bude korigovat případné excesy Ústavního soudu, které, pokud připustíme, že by se jich mohl dopouštět zákonodárný sbor, který vyšel z demokratických voleb, nelze ani u nevolených členů ostatních soudů jistě vyloučit. Otázka je ovšem bez odpovědi…
Snad tomu má zabránit konstrukce jakýchsi nezměnitelných náležitostí toho kterého právního státu, kterým jsme si u nás v poslední době zvykli říkat „tvrdé jádro Ústavy“. Panuje patrně shoda, že to, co patří do tohoto pevného jádra ústavy, na čem spočívá demokratický právní řád, nesmí být nikým, ani zákonodárným sborem, ale ani Ústavním soudem měněno. Problém ovšem spočívá v tom, že naše Ústava, na rozdíl od jiných ústav evropských zemí, nikde nestanoví, co by se do tohoto pevného jádra mělo započítávat a co již nikoliv. Naše Ústava zná pouze v současné době mnohokráte zmiňovaný Čl. 9 odst. 2, ve kterém se pouze konstatuje, že „podstatné náležitosti demokratického právního státu“ změnitelné nejsou. Které to však jsou, se z Ústavy nedovíme.
A co více, nedovíme se to ani z procedury, kterou jsou změny Ústavy schvalovány. Problém je totiž v tom, že naše Ústava příliš neodděluje zákonodárnou a ústavodárnou roli Parlamentu. Ale právě v tom je jedna z příčin našich dnešních – řečeno korektně – rozpaků. Zatímco v jiných státech musí změny ústavy být, po schválení zákonodárným sborem, následně ještě schváleny např. referendem, nebo (USA) schváleny určitým počtem států, tvořících federaci, u nás postačí pouze kvalifikovanější hlasování v Parlamentu. A to se zřejmě zdá nedostatečným potvrzením ústavní vůle. Je zřejmé, že pokud by nějaký zákon byl jako změna ústavy schválen referendem, pak by nikdo, patrně ani Ústavní soud, nemohl takto projevenou vůli lidu (který je ostatně zdrojem veškeré moci) jednoduše korigovat.
Z řečeného zdá se být, alespoň podle mého názoru, zřejmé: Ústavní soud u nás má bezpochyby pravomoc přezkoumávat i zákony označené jako ústavní, neboť případná absolutní libovůle zákonodárců – následně nikterak nekorigované ani nepotvrzené lidovým hlasováním nebo jiným mechanismem ověřujícím skutečnou vůli občanů - musí mít nějaká omezení. Avšak – a jsme u jádra problému – může tak Ústavní soud činit jen, pokud se libovůle zákonodárců týká onoho základního, tvrdého jádra Ústavy, tedy těch „ podstatných náležitostí právního státu“. A v tom je náš dnešní problém: opravdu stížnost poslance Melčáka obsahuje materii, která by zasahovala do podstatných náležitostí právního státu? Soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn v rozhovoru pro Lidové noviny, když hovoří o ústavním zákoně o konání předčasných voleb, který má Ústavní soud nyní posuzovat, říká: „Můj problém je totiž v tom, že já si nemyslím, že dotyčný ústavní zákon narušuje tvrdé jádro ústavy. “ Přesně tak. Zatím Ústavní soud přijal jen procesní rozhodnutí, o věci nerozhodl, ale pokud by byl onen ústavní zákon zrušen, ač zcela zjevně se tvrdého jádra Ústavy nedotýká, natož pak podstatných náležitostí našeho právního státu, nebyli bychom svědky snahy Ústavního soudu posilovat svoji pravomoc i tam, kde jde o legitimní rozhodnutí zákonodárce ohledně Ústavy, které Ústavní soud z logiky věci přezkoumávat nemůže a nesmí? Jak na to někteří (např. Z. Koudelka, blog Aktuálně.cz, Z. Jičínský, Právo 7.9. 09) upozorňují? Bezpochyby ano!
Dovolím si v této souvislosti kacířskou úvahu týkající se oněch nezměnitelných náležitostí právního státu. Nepoučuje nás snad historie o tom, že takováto prohlášení, takovéto vznešené věty, mají jen deklaratorní význam, ale v praxi neposkytují žádnou právní jistotu, a proto nemají ani žádný skutečný význam? Mám totiž obavu, že text jakékoliv ústavy a jakkoliv dokonale pracující ústavní soud podstatným změnám náležitostí státu nemohou zabránit, pokud si je budou lidé přát. P. Rychetský uvedl v nedělních OVM na Čt 1 jako příklad oněch podstatných náležitostí ústavu Itálie, kde je stanoveno, že republikánská forma vlády nesmí být měněna. Opravdu? Co když si zítra Italové budou přát změnu a nahradí republiku královstvím? Bude jim v tom ústava bránit? Co když jednou u nás budou občané masivně požadovat, aby některá osoba vykonávala úřad prezidenta doživotně (jsem si jist, že to zatím nehrozí), nebo aby u nás platilo právo šária a zlodějům se usekávaly ruce (zde už bych si tak jistý nebyl)? A Parlament, samozřejmě po patřičných změnách v jeho složení, tyto změny schválí? Pomůže Ústavní soud? Je to sci-fi? Snad, ale co je pro budoucnost zcela vyloučeno? Garance svobody a demokracie jsou totiž zcela jinde…A příklad námořníka, jmenoval se tuším Dybenko, který v lednu 1918 poslal domů, samozřejmě s puškou v ruce, zasedající členy ruského Ústavodárného shromáždění, je pro demokracii trvalým mementem…
Ale ať již na takovou otázku odpovíme jakkoliv, nebude tím problém zdaleka vyřešen.
Proč vůbec vznikly ústavní soudy? Protože se zejména v prvé polovině minulého století ukázalo, že i demokraticky zvolený parlament nemusí být překážkou nástupu diktatury, že ani takovýto zákonodárný sbor nemusí být překážkou změn směřujících k totalitním uspořádání poměrů ve státě. Ukázala se potřeba jakési nadparlamentní autority schopné korigovat excesy zákonodárného sboru. Potud jistě obecný souhlas, který však rychle odezní, pokud si položíme otázku, kdo bude korigovat případné excesy Ústavního soudu, které, pokud připustíme, že by se jich mohl dopouštět zákonodárný sbor, který vyšel z demokratických voleb, nelze ani u nevolených členů ostatních soudů jistě vyloučit. Otázka je ovšem bez odpovědi…
Snad tomu má zabránit konstrukce jakýchsi nezměnitelných náležitostí toho kterého právního státu, kterým jsme si u nás v poslední době zvykli říkat „tvrdé jádro Ústavy“. Panuje patrně shoda, že to, co patří do tohoto pevného jádra ústavy, na čem spočívá demokratický právní řád, nesmí být nikým, ani zákonodárným sborem, ale ani Ústavním soudem měněno. Problém ovšem spočívá v tom, že naše Ústava, na rozdíl od jiných ústav evropských zemí, nikde nestanoví, co by se do tohoto pevného jádra mělo započítávat a co již nikoliv. Naše Ústava zná pouze v současné době mnohokráte zmiňovaný Čl. 9 odst. 2, ve kterém se pouze konstatuje, že „podstatné náležitosti demokratického právního státu“ změnitelné nejsou. Které to však jsou, se z Ústavy nedovíme.
A co více, nedovíme se to ani z procedury, kterou jsou změny Ústavy schvalovány. Problém je totiž v tom, že naše Ústava příliš neodděluje zákonodárnou a ústavodárnou roli Parlamentu. Ale právě v tom je jedna z příčin našich dnešních – řečeno korektně – rozpaků. Zatímco v jiných státech musí změny ústavy být, po schválení zákonodárným sborem, následně ještě schváleny např. referendem, nebo (USA) schváleny určitým počtem států, tvořících federaci, u nás postačí pouze kvalifikovanější hlasování v Parlamentu. A to se zřejmě zdá nedostatečným potvrzením ústavní vůle. Je zřejmé, že pokud by nějaký zákon byl jako změna ústavy schválen referendem, pak by nikdo, patrně ani Ústavní soud, nemohl takto projevenou vůli lidu (který je ostatně zdrojem veškeré moci) jednoduše korigovat.
Z řečeného zdá se být, alespoň podle mého názoru, zřejmé: Ústavní soud u nás má bezpochyby pravomoc přezkoumávat i zákony označené jako ústavní, neboť případná absolutní libovůle zákonodárců – následně nikterak nekorigované ani nepotvrzené lidovým hlasováním nebo jiným mechanismem ověřujícím skutečnou vůli občanů - musí mít nějaká omezení. Avšak – a jsme u jádra problému – může tak Ústavní soud činit jen, pokud se libovůle zákonodárců týká onoho základního, tvrdého jádra Ústavy, tedy těch „ podstatných náležitostí právního státu“. A v tom je náš dnešní problém: opravdu stížnost poslance Melčáka obsahuje materii, která by zasahovala do podstatných náležitostí právního státu? Soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn v rozhovoru pro Lidové noviny, když hovoří o ústavním zákoně o konání předčasných voleb, který má Ústavní soud nyní posuzovat, říká: „Můj problém je totiž v tom, že já si nemyslím, že dotyčný ústavní zákon narušuje tvrdé jádro ústavy. “ Přesně tak. Zatím Ústavní soud přijal jen procesní rozhodnutí, o věci nerozhodl, ale pokud by byl onen ústavní zákon zrušen, ač zcela zjevně se tvrdého jádra Ústavy nedotýká, natož pak podstatných náležitostí našeho právního státu, nebyli bychom svědky snahy Ústavního soudu posilovat svoji pravomoc i tam, kde jde o legitimní rozhodnutí zákonodárce ohledně Ústavy, které Ústavní soud z logiky věci přezkoumávat nemůže a nesmí? Jak na to někteří (např. Z. Koudelka, blog Aktuálně.cz, Z. Jičínský, Právo 7.9. 09) upozorňují? Bezpochyby ano!
Dovolím si v této souvislosti kacířskou úvahu týkající se oněch nezměnitelných náležitostí právního státu. Nepoučuje nás snad historie o tom, že takováto prohlášení, takovéto vznešené věty, mají jen deklaratorní význam, ale v praxi neposkytují žádnou právní jistotu, a proto nemají ani žádný skutečný význam? Mám totiž obavu, že text jakékoliv ústavy a jakkoliv dokonale pracující ústavní soud podstatným změnám náležitostí státu nemohou zabránit, pokud si je budou lidé přát. P. Rychetský uvedl v nedělních OVM na Čt 1 jako příklad oněch podstatných náležitostí ústavu Itálie, kde je stanoveno, že republikánská forma vlády nesmí být měněna. Opravdu? Co když si zítra Italové budou přát změnu a nahradí republiku královstvím? Bude jim v tom ústava bránit? Co když jednou u nás budou občané masivně požadovat, aby některá osoba vykonávala úřad prezidenta doživotně (jsem si jist, že to zatím nehrozí), nebo aby u nás platilo právo šária a zlodějům se usekávaly ruce (zde už bych si tak jistý nebyl)? A Parlament, samozřejmě po patřičných změnách v jeho složení, tyto změny schválí? Pomůže Ústavní soud? Je to sci-fi? Snad, ale co je pro budoucnost zcela vyloučeno? Garance svobody a demokracie jsou totiž zcela jinde…A příklad námořníka, jmenoval se tuším Dybenko, který v lednu 1918 poslal domů, samozřejmě s puškou v ruce, zasedající členy ruského Ústavodárného shromáždění, je pro demokracii trvalým mementem…