Parafrázuji tímto nadpisem otázku, kterou ohledně počtu divizí, které má k dispozici papež, položil svým spolupracovníkům Stalin, když poukazovali na silné postavení katolické církve v některých zemích.

Slyšíme-li kolem sebe názory, že rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS) musí být respektována, jistě je na místě otázka, zda opravdu tomu tak musí být a jakou má Ústavní soud možnost svá rozhodnutí vynutit. Odpověď je velmi jednoduchá: nemá žádnou takovou možnost! Existuje ovšem čl. 89 Ústavy, podle kterého „vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“, ovšem skutečný výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu (exekuce) ohledně vykonatelnosti nálezů Ústavního soudu, myslitelný není.

ÚS není, jak mnozí v uplynulých dnech řekli a napsali, ochráncem a garantem svobody a demokracie. K tomu nemá žádné prostředky. Ani v r. 1933 v Německu ani v r. 1948 v tehdejším Československu, by žádný ústavní soud nemohl ubránit demokracii. Ale nechoďme daleko: jak by asi Ústavní soud mohl zabránit nedemokratickém vývoji u nás, pokud by například Dělnická strana, která dnes má v Ústeckém kraji podporu již 4,5% obyvatel, vyhrála volby? Zrušil by výsledky voleb?

Jediná možnost ÚS jak dostát své skutečné ústavní funkci, totiž být „orgánem ochrany ústavnosti“ (čl. 83 Ústavy), je, že jeho rozhodnutí budou mít autoritu obecné akceptace, že budou obecně přijímány. Tak tomu již delší dobu, nejen ohledně posledního nálezu, týkajícího se předčasných voleb, ovšem není. ÚS často o zásadních otázkách rozhoduje nejtěsnější většinou 7:8, když odlišná stanoviska soudců nesouhlasících s většinou, jsou často mnohem přesvědčující, než schválený nález, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o přesvědčivosti takového nálezu. Rozhoduje často bez ohledu na sociální a ekonomickou situaci občanů i státu nebo dokonce bez ohledu k jejich historické paměti a zkušenosti (restituce). Bylo by možné pokračovat.

Nelze ovšem přehlédnout, že poslední nález Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 podporu získal. Ovšem nikoliv u odborné právnické veřejnosti, ta jej ve své naprosté většině považuje za chybný, a někteří dokonce za protiústavní, ale pod jeho „praporem“ se shromáždili všichni odpůrci zastupitelské demokracie, politických stran a praktické politiky, ve které dílem sami neuspěli nebo jí považují, jak řekl případně L. Zaorálek, za „špinavou“. Všem těm žlučovitým pisálkům v nejrůznějších tiskovinách, permanentně zpochybňujících praktiky všech institucí státu, přes soudy a policii, k zákonodárným sborům, vládě a prezidentovi, se konečně dostalo zadostiučinění: někdo to pěkně politikům nandal! Je prostě neuvěřitelné, co všechno se v této souvislosti napsalo.

Ústava v čl. 88 odst,. 2 stanoví, že soudci jsou vázáni jen „ústavními zákony a mezinárodními smlouvami“. Zdálo by se proto jen logické, že nemohou měnit to, čím jsou vázáni, tedy ústavní zákony, ale přesto si myslím, že nelze zde brát Ústavu tak zcela doslovně a podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl.12 Ústavy) musí pod kontrolou ÚS zůstat. Svévole zákonodárce může ale ohrožovat demokracii stejně, jako svévole ústavního soudu. Ale je –li za porušení oněch náležitostí považováno vyhlášení voleb, té esenciální náležitosti demokracie, byť zvláštním, ale ústavním zákonem, pak otázka, kdo ohlídá hlídače, se v českém ústavním právu stává stále naléhavější…