Svobodné volby byly a jsou jedním ze základních požadavků každého demokratického snažení, každé demokratické revoluce.

I základním požadavkem našich Listopadových událostí v r. 1989. Řekněte někomu, že si přejete, aby se již nikdy žádné volby nekonaly, a obviní vás z útoků na základní náležitosti našeho právního státu. A výsledek: volební účast nízká, někdy mizivá(Senát), důvěryhodnost zvolených zákonodárných sborů je povážlivě nízká a poslanci sami žádné vážnosti nepožívají ( „Chlapečku,čímpak je tatínek?“ „Pornoherec.“ „Pornoherec?“ „No on je vlastně poslanec, ale my se to stydíme říkat…“). Jak je to možné? Jak je možné, že realizujeme jeden ze základních institutů demokracie - volby, ale jeho prostřednictvím zvolíme opovrženíhodný spolek jen o své kapsy se starajících vyžírků? Jak došlo k tomu, že milujeme svobodné volby, ale nenávidíme zvolené? A myslí si někdo, že slovo „nenávidíme“ je přehnané? Přečtěte si diskuse na kterémkoliv blogu: ti lidé by byli schopni věšet…

Budu jistě obviňován z kdečeho, ale vidím hlavní příčinu v práci novinářů. Jedním z charakteristických rysů našeho života je skutečnost, že naprostá většina lidí nemá osobní zkušenosti s politikou, jako tomu bylo u nás naposledy za 1. republiky, a nebo i krátce po válce. Nejsou členy politických stran, neúčastní se osobně řešení základních politických otázek (snad jen někdy, spíše výjimečně nějaké občanské sdružení usiluje o řešení bezprostředně se jich dotýkajícího se problému, ale po jeho vyřešení jejich aktivita končí), neúčastní se masověji žádných „táborů lidu“ nebo jiných shromáždění, účast na předvolebních schůzích je mizivá. Ústavou zaručeného shromažďovacího práva využívají jen extremističtí radikálové. Co lidé vědí o politice nebo činnosti zákonodárných sborů, to se dozvídají téměř výlučně ze sdělovacích prostředků.

A co se dozvídají? Poslanci zásadně neberou odměnu za svoji práci, ale získávají pouze „prebendy“, kterých se navíc odmítají vzdát a využijí každou příležitost k jejich zachování. Tvrzení někdy na hranici logiky: dokonce i v příjemně intelektuální A2 v č. 19 rozebírá L. Rychetský poslední nález Ústavního soudu a dospívá k závěru, že poslanci by sice mohli přijmout zákon o rozpuštění Poslanecké sněmovny tak, jak je tato možnost upravena v dosavadním znění Ústavy, ..“ale to by znamenalo, že páni poslanci by na dobu zbývající do nových voleb přišli o několik platů a výhod s nimi spojené…“ Tvrzení, že poslanci nešli cestou trojího jmenování předsedů vlád, trojího jmenování vlády, trojího sestavování programového prohlášení a trojího vyslovení nedůvěry vládě (což je přesně ten postup, který dosavadní Ústava vyžaduje), a namísto toho přijali zákon, který měl zkrátit volební období a okamžitě uskutečnit předčasné volby, jen proto, aby si zachovali své platy, je názorem skutečně kuriózním…

Poslanecké platy jsou vůbec stabilní a velmi oblíbenou součástí mediální devastace zákonodárných sborů. Jsou prý nehorázné a ostudné. Přesto, že patří ve srovnání s obdobnými k nejnižším v Evropě, přesto, že příjmy poslanců jsou jen zlomkem platů ředitelů státních i polostátních podniků, že větší platy dnes již mají i starostové a primátoři velkých měst, o krajských hejtmanech nemluvě. A bez ohledu na to, že platy poslanců jsou na úrovni platů velké části státních úředníků…Nevím, zda by český bulvár a zbulvarizovný denní tisk a jejich čtenáře uspokojilo, kdyby poslanci vykonávali svoji funkci bezplatně, jako čestnou funkci při svém normálním zaměstnání. Tedy jako za komunistů s tím, že by se dvakrát za rok sešli a odhlasovali vše, co vláda předloží...

Má smysl rozebírat donekonečna omílaná tvrzení o neúčasti poslanců na práci Sněmovny (nesedí v lavicích jako v základní škole), neschopnost se na něčem rychle dohodnout (jakoby onen příslovečný stav 100 : 100 byl výmyslem poslanců a ne dokladem o rozdělení celé společnosti), nesmysly o statisícových příjmech poslanců (jsou vždy zde započítány i náklady na asistenty a provozy kanceláří, což ovšem s příjmem poslance nijak nesouvisí), atd.atd. Neoprávněnými stížnostmi na činnost poslanců, resp. nadáváním na ně, nahrazují svá marná programová bloudění i tzv. malé politické strany. Tak se dozvídáme, že poslanecké náhrady by měly být přísně zúčtovatelné ( „jako u nás ve firmě“), aniž by byl brán vcelku logický zřetel na to, že je jistý a snadno kontrolovatelný rozdíl mezi cestou pracovníka z fy A do fy B, za předem jasným úkolem, a cestou poslance za svými voliči nebo státními orgány. Dočítáme se o snaze některých stran zažalovat poslance o náhradu škody na volební kampaň pro zmařené předčasné volby, jako by předčasné volby zrušili poslanci a nikoliv Ústavní soud, a jakoby tentýž Ústavní soud již několikrát nerozhodl, že odpovědnost Poslanecké sněmovny je politická a nikoliv činnost zakládající odpovědnost za náhradu škody podle zákona o nesprávném úředním rozhodnutí.

Vezměme jen publicisticky velmi frekventované každoroční tzv. „porcování medvěda“. Vděčné téma našich sdělovacích prostředků, kdy předmětem nejen kritiky, ale i zesměšňování, je poslanci veřejné, adresné a jmenovité stanovení konkrétního způsobu využití nepatrné části státního rozpočtu. Že dvaceti, třiceti násobek stejné částky následně naprosto anonymně pro stejné účely (hřiště, kostely, sportovní organizace, vodovody…) rozdělují anonymní státní úředníci bez jakékoliv veřejné kontroly, nikoho z našich novinářů pak již nezajímá. Hlavně že jsme mohli zesměšňovat poslance…

Nechci říci, že chování poslanců, efektivita jejich práce a celkové ústavní zakotvení a postavení zákonodárných sborů by bylo bez chyb a nedostatků. Ale bezpochyby je jedním z pozoruhodných atributů naší demokracie, že býti zvolen ve svobodných demokratických volbách nejen osobnost zvoleného nepovznáší, ale dokonce degraduje. Do včerejška kamarád a dobrý brach, zítra, po volbách, už jen pražská lehkoživka, která na nás kašle. Kdo by si, čte-li české noviny, mohl myslet něco jiného? Zrušme tedy ty volby, když opakovaně vedou k tak mizerným výsledkům!


Psáno 1. 10. 2009 pro A2 kulturní týdeník