Politici a Ústavní soud.
Vážíme si vůbec nabyté svobody?
Vážíme si svobodného a demokratického státu, za který mnozí bojovali a v němž máme – přes všechny problémy - možnost konečně žít? Po přečtení článku „Pohrdám těmi, kdo pohrdají Ústavním soudem“ v říjnovém vydání Věrni zůstaneme, jehož autorem je Ondřej Hausenblas, o tom velmi pochybuji. Tolik nenávistných urážek jsme si na adresu našich politiků a poslanců nepřečetli ani v bulvárních tiskovinách: hnusné „žabomyší vojny“, smečka „ješitných a sobeckých mocnářů“, bezedná stupidita, cynici, „prohnaní demagogové“, „hňupové v politice“ a další…Opravdu jsou poslanci jen „chudáci“, kteří si „nevidí na špičku usmrkaného nosu“? Nemyslím. Autor zcela zapomíná na to, že všichni poslanci a senátoři mají nepřehlédnutelnou legitimitu: byli řádně zvoleni ve svobodných a demokratických volbách! Je to málo? Snad, ale nejsou svobodné volby to, po čem jsme všichni v listopadových dnech 1989 volali?
Důvodem autorovy „kritiky“ je skutečnost, že Ústavní soud (ÚS) zrušil zákon o předčasných volbách, který byl oběma komorami Parlamentu velkou většinou přijat. Je to opravdu tak strašný zásah do ústavního pořádku republiky, jak se autor domnívá? Autor soudí, že inteligentní lidé se musí „soustavně a pozorně ozývat na podporu ústavnosti“, a že musí stále probíhat debata „o tom, co je správné“. Jistě, ale co je to ta pravá „ústavnost“ a co je skutečně správné? Ví to sám autor? ÚS soudí, že nelze v průběhu volebního období přijímat zákony o zkrácení tohoto období, jestliže volební období bylo vyhlášeno jako čtyřleté a zkrátit se může jen podle zákonů, které platily na jeho počátku. Dobře. Ale byl by autor více spokojen, kdyby – za situace, kdy se celá politické scéna i veřejnost shodla na nezbytnosti konání předčasných voleb - poslanci postupovali přesně podle současné (dokonalé?) Ústavy a tedy, podle představ ÚS, dvakrát by prezident formálně jmenoval předsedu vlády, ten by dvakrát předstoupil před Sněmovnu a dvakrát nedostal důvěru, potřetí by předsedu vlády jmenoval předseda Poslanecké sněmovny a ani ten by důvěru nedostal, a pak by se konečně podle naší platné Ústavy, a tedy představ ÚS, mohly konat předčasné volby? Nebylo by spíše toto formální jmenování „premiérů“ výsměchem skutečnému smyslu Ústavy, než přijatý, a ÚS zrušený zákon o předčasných volbách?
Nechci obtěžovat čtenáře právními úvahami o tom, že ÚS může zrušovat zákony, ale podle Ústavy je vázán zákony ústavními, a tedy je asi obtížně může měnit, úvahami o tom, že ÚS může měnit i ústavní zákony, a pak bezpochyby jen ty, které se týkají neměnných náležitostí demokratického právního státu, k nimž nároky poslance Melčáka jistě nepatří. Nechci zde složitě poukazovat na to, že např. Nejvyšší soud USA, který vykonává funkci našeho ÚS, a který zrušuje desítky obyčejných zákonů, nikdy ve své historii nezrušil ústavní zákon (Dodatky k Ústavě), i když obsahovaly takové „hrůzy“, jako je Ústavou zavedená prohibice, protože si je vědom, že jedině ústavodárce (nikoliv soud) je nadán jedinou legitimitou demokratického státu, a tou je vůle lidu projevená ve svobodných volbách. Otázky ústavnosti jsou mnohem složitější, něž se možná autor domnívá, a není rozhodně pravdou, že „poslanci zákony ohýbají, jak si je podávají z ručky do ručky“, jak se to někdy může povrchnímu pozorovateli zdát…
Pohrdání českým státem a jeho svobodně zvolenými zákonodárnými sbory rozhodně není to, co by k nápravě existujících chyb, a někdy velmi zjevných nedostatků, přispívalo.
Vážíme si svobodného a demokratického státu, za který mnozí bojovali a v němž máme – přes všechny problémy - možnost konečně žít? Po přečtení článku „Pohrdám těmi, kdo pohrdají Ústavním soudem“ v říjnovém vydání Věrni zůstaneme, jehož autorem je Ondřej Hausenblas, o tom velmi pochybuji. Tolik nenávistných urážek jsme si na adresu našich politiků a poslanců nepřečetli ani v bulvárních tiskovinách: hnusné „žabomyší vojny“, smečka „ješitných a sobeckých mocnářů“, bezedná stupidita, cynici, „prohnaní demagogové“, „hňupové v politice“ a další…Opravdu jsou poslanci jen „chudáci“, kteří si „nevidí na špičku usmrkaného nosu“? Nemyslím. Autor zcela zapomíná na to, že všichni poslanci a senátoři mají nepřehlédnutelnou legitimitu: byli řádně zvoleni ve svobodných a demokratických volbách! Je to málo? Snad, ale nejsou svobodné volby to, po čem jsme všichni v listopadových dnech 1989 volali?
Důvodem autorovy „kritiky“ je skutečnost, že Ústavní soud (ÚS) zrušil zákon o předčasných volbách, který byl oběma komorami Parlamentu velkou většinou přijat. Je to opravdu tak strašný zásah do ústavního pořádku republiky, jak se autor domnívá? Autor soudí, že inteligentní lidé se musí „soustavně a pozorně ozývat na podporu ústavnosti“, a že musí stále probíhat debata „o tom, co je správné“. Jistě, ale co je to ta pravá „ústavnost“ a co je skutečně správné? Ví to sám autor? ÚS soudí, že nelze v průběhu volebního období přijímat zákony o zkrácení tohoto období, jestliže volební období bylo vyhlášeno jako čtyřleté a zkrátit se může jen podle zákonů, které platily na jeho počátku. Dobře. Ale byl by autor více spokojen, kdyby – za situace, kdy se celá politické scéna i veřejnost shodla na nezbytnosti konání předčasných voleb - poslanci postupovali přesně podle současné (dokonalé?) Ústavy a tedy, podle představ ÚS, dvakrát by prezident formálně jmenoval předsedu vlády, ten by dvakrát předstoupil před Sněmovnu a dvakrát nedostal důvěru, potřetí by předsedu vlády jmenoval předseda Poslanecké sněmovny a ani ten by důvěru nedostal, a pak by se konečně podle naší platné Ústavy, a tedy představ ÚS, mohly konat předčasné volby? Nebylo by spíše toto formální jmenování „premiérů“ výsměchem skutečnému smyslu Ústavy, než přijatý, a ÚS zrušený zákon o předčasných volbách?
Nechci obtěžovat čtenáře právními úvahami o tom, že ÚS může zrušovat zákony, ale podle Ústavy je vázán zákony ústavními, a tedy je asi obtížně může měnit, úvahami o tom, že ÚS může měnit i ústavní zákony, a pak bezpochyby jen ty, které se týkají neměnných náležitostí demokratického právního státu, k nimž nároky poslance Melčáka jistě nepatří. Nechci zde složitě poukazovat na to, že např. Nejvyšší soud USA, který vykonává funkci našeho ÚS, a který zrušuje desítky obyčejných zákonů, nikdy ve své historii nezrušil ústavní zákon (Dodatky k Ústavě), i když obsahovaly takové „hrůzy“, jako je Ústavou zavedená prohibice, protože si je vědom, že jedině ústavodárce (nikoliv soud) je nadán jedinou legitimitou demokratického státu, a tou je vůle lidu projevená ve svobodných volbách. Otázky ústavnosti jsou mnohem složitější, něž se možná autor domnívá, a není rozhodně pravdou, že „poslanci zákony ohýbají, jak si je podávají z ručky do ručky“, jak se to někdy může povrchnímu pozorovateli zdát…
Pohrdání českým státem a jeho svobodně zvolenými zákonodárnými sbory rozhodně není to, co by k nápravě existujících chyb, a někdy velmi zjevných nedostatků, přispívalo.