Je pozoruhodné, s jakým klidem nyní evropští politici oznamují konec dluhové krize. Ve skutečnosti se vůbec nic nezměnilo, naopak se situace dále zhoršuje tím, jak státní dluhy dále narůstají každoročními deficity státních rozpočtů. (Vyšlo v LN)

V posledních několika měsících vytvořila Evropská centrální banka téměř bilión EUR, když půjčila bankám peníze na 3 roky za 1 procento. Určitý obrázek o tom, jak zodpovědná je současná politika ECB, komu prospívá a k čemu povede, naznačí i personální změny v této instituci. Z postu prezidenta odešel v roce 2011 Jean-Claude Trichet, který byl kritizován za to, že preferoval cenovou stabilitu před nejrůznějšími záchrannými aktivitami. Na jeho pozici byl dosazen v listopadu Mario Draghi, Ital, který dříve řídil Goldman Sachs. V září 2011 odešel z vysokého postu v ECB Jurgen Stark, Němec, který nesouhlasil se zachraňováním předlužených Evropských států tištěním peněz. O pár měsíců dříve opustil ECB z podobných důvodů Axel Weber, Němec, se kterým se počítalo na post prezidenta centrální banky.

Od prosincového okamžiku „otevření stavidel“ ECB vzrostly ceny evropských akcií zhruba o 15 procent, úroky z italských státních dluhopisů klesly ze sedmi procent na pět a cena ropy vyjádřená v eurech vrostla o více než 10 procent na nové historické maximum. Bankéři, investoři a spekulanti jsou šťastní. Svého nového hrdinu přezdívají Super Mario.

Nemusíme chodit daleko do historie, abychom našli podobné hrdiny. Alan Greenspan, šéf americké centrální banky Federal Reserve, byl podobně oslavován v devadesátých letech. Jeho velmi uvolněná měnová politika přispěla k nafouknutí akciové bubliny. Vrcholným kouskem mistra pak bylo preventivní vytvoření obrovské sumy peněz na konci roku 1999, když se obával přechodu počítačových systémů na rok 2000. Akcie tehdy letěly vzhůru o desítky procent a lidé opouštěli zaměstnání, aby se věnovali mnohem zajímavějšímu „podnikání“, krátkodobým spekulacím s akciemi. Konec všichni známe, splasknutí bubliny a zruinování miliónů naivních lidí po celém světě. Podobně byl vyzdvihován i Greenspanův nástupce Ben Bernanke. Jeho levné peníze nastartovaly tzv. ekonomický růst po recesi způsobené jeho předchůdcem. S odstupem času se však ukázalo, že růst byl uměle tažen dvěma sektory – stavebnictvím a finančními službami, dvěma produkty realitní bubliny, kterou uvolněná měnová politika způsobila. Po kolapsu cen nemovitostí opět zbyly zástupy ožebračených lidí, avšak v tomto případě v řádově větším počtu, protože do realitních spekulací se vrhlo ještě více lidí.

Jakou bublinu nafukuje nyní Super Mario? Je jasné, že podobně jako v minulosti budou na čerstvé peníze příznivě reagovat ceny komodit, akcií nebo nemovitostí. Současní investoři však mají ještě v příliš živých vzpomínkách, jak si na těchto investicích spálili prsty, proto je opakování bezmyšlenkovité mánie méně pravděpodobné. Poslední bublina, která ještě nesplaskla, je trh se státními dluhopisy. Ceny státních dluhopisů jsou v dlouhodobém růstovém trendu od osmdesátých let 20. století. Je to tak dlouhá doba, že v myslích většiny lidí je pevně zakořeněna představa, že jejich ceny mohou pouze růst a jsou bezpečné. Do učebnic ekonomie se dokonce dostal pojem bezriziková úroková míra, což je výnos právě ze státních dluhopisů.

O bezrizikovosti státních dluhopisů se nyní přesvědčili ti, kdo nakoupili ty řecké. Ztráta 75 procent je větší, než o kolik přišli investoři po kolapsu akcií v roce 2000, realit v roce 2007 nebo komodit v roce 2008. Ekonomové ihned namítnou, že mezi Řeckem a dalšími zeměmi je velký rozdíl v tom, že Řecko si nemohlo natisknout peníze jako Spojené státy, Velká Británie, Japonsko nebo konec konců Evropa jako celek. Nicméně tato úvaha pokulhává ve světle historické zkušenosti. Studie mnoha minulých krizí od autorů Rainhartové a Rogoffa ukazuje, že v historii je řada příkladů, kdy nastal kolaps cen dluhopisů i u států, které si mohly svoji měnu libovolně vytvářet. Varující je, že podle jejich výzkumů tímto scénářem končí snaha sanovat státní dluhy nově vytvářenými penězi prakticky pokaždé. Princip spočívá v tom, že investoři budou nakonec požadovat vyšší výnos, který jim bude kompenzovat očekávané znehodnocení měny dané země, popř. očekávanou inflaci v případě domácích investorů.

V prostředí nízké inflace a relativně stabilních měnových kurzů se léčba dluhů tištěním peněz jeví zpočátku jako účinná. Jde však o tanec na velmi tenkém ledě, kde rozhodujícím faktorem je důvěra investorů a jejich očekávání. Investoři jsou v klidu a pohodě a pak přijde náhlá změna, která většinou nemusí mít ani nějakou velkou zjevnou příčinu a spustí se události jako lavina. Důležitá je velikost nakumulovaných problémů, podobně jako množství sněhu v lavině. K jejímu spuštění nakonec přispěje jediná bezvýznamná vločka. V tomto světle je pozoruhodné, s jakým klidem nyní evropští politici oznamují konec dluhové krize. Ve skutečnosti se vůbec nic nezměnilo, naopak se situace dále zhoršuje tím, jak státní dluhy dále narůstají každoročními deficity státních rozpočtů.

Z tohoto důvodu je obezřetné své úspory na důchod rozložit i do takových investic, které nejsou závazkem někoho jiného nebo do investic, na které si můžete fyzicky sáhnout.