Rozhovor pro Aktuálně.cz

V září minulého roku jste v blogu na Aktuálně.cz napsal, že světová ekonomická krize není u konce a očekáváte rozsáhlou inflaci a devalvace měn. Řada ekonomů v posledních měsících mluvila o dalším vývoji s optimismem, některá čísla optimismu napomáhají. Nezměnil jste názor?

Jako analytik bych se rád opět trefil, ale jako člověk bych se velmi rád mýlil. Průběh událostí bohužel nasvědčuje tomu, že inflační scénář se dříve či později naplní. Když jsem v roce 2004 předpověděl krizi, nikdo tomu nevěřil a trvalo 4 roky, než se scénář naplnil. Nyní v ekonomice stále převládají deflační tlaky, které jsou vzhledem k velikosti dluhů enormní. Inflace zatím není problém a mnoho lidí to může zmást. Domnívají se, že je problém vyřešen, podobně jako v roce 2003 a dalších několika letech. Bohužel fakta ukazují, že množství dluhů se nezmenšilo, ale je naopak ještě větší než před krizí. A dluhy jsou tou pravou příčinou krize.

Problém nebyl vyřešen, jen se jeho řešení opět odsunulo do budoucnosti, kde bude ještě hrozivější, než jeho minulá verze. V roce 2002 zkolabovaly technologické akcie a stáhly s sebou ostatní akciové trhy, ekonomika se dostala do recese v několika zemích. V roce 2008 už zkolabovaly nemovitosti, akcie i komodity a do hluboké recese se dostala většina světa. Další inkarnace krize už bude o kolapsu státních dluhopisů a o ještě větších problémech. V roce 2008 byly soukromé firmy zachráněny státy. Bohužel jsem zatím nepřišel na to, kdo bude zachraňovat státy, až se dostanou do podobných problémů samy.

Proč má právě inflace být podle Vás vyústěním krize?

Množství dluhů je opravdu extrémní. A dále roste. Teoreticky existuje řada možností, jak dluhy zlikvidovat. První, co každého napadne, je přirozeně je splatit, jak to dělá většina lidí. Tato možnost je nejméně pravděpodobná. Znamenalo by to se uskromnit, vrátit se ve svém životním standardu výrazně zpátky a naopak začít více pracovat. Tuto možnost si většina lidí nepřeje. Podívejme se na Řecko. Je řešením jeho dluhů jejich splacení? Nikoliv. Splatí je ostatní obyvatelé eurozóny, kteří se chovali zodpovědněji a nežili si nad poměry. Ani tím se však nic neřeší, problém se jen odsunuje do budoucna, kdy budou Řekové muset splatit překlenovací financování.

Jaké jsou tedy další možnosti?

Další možností je odmítnout dluhy splatit, vyhlásit bankrot. I tato volba se však zřejmě nestane. Současný finanční a ekonomický systém je natolik provázán, přeúvěrován a podkapitalizován, že nesplacení dluhů by spustilo lavinu dalších bankrotů podobně jako pád Lehman Brothers. To nikdo nepřipustí. Respektive nemusí připustit, protože existuje geniální řešení: chybějící peníze vytvořit. Musíme si uvědomit, že současné peníze nejsou podloženy ničím reálným, například zlatem jako téměř celou historii lidstva. Se zanedbatelnými náklady je možné jich vytvořit neomezené množství. Tuto možnost mají centrální banky a na ně navazující komerční banky. A tuto možnost hojně využívají.

Z čeho jsou pak financovány státní dluhopisy?

Víte jaký je rozdíl mezi Řeckem a Spojenými státy? Že Američané si mohou peníze vytvořit. Za ty pak kupují svoje státní dluhopisy. Už dnes by bez tohoto triku nebyli schopni své dluhopisy prodat, podobně jako Řekové. Málo se o tom mluví, ale fakta to potvrzují. Když si prostudujete oficiální vládní statistiky, kdo kupoval americké státní dluhopisy v roce 2009, zjistíte, že něco nehraje. Kromě obvyklých kupujících a zvýšených nákupů centrální bankou v rámci přiznaného tištění peněz nazvaného „quantitative easing" zbývá jeden kupec, který výrazně zvýšil nákupy státních bondů: „ostatní investoři". Ti zvýšili nákupy z 90 miliard na 510 miliard dolarů - za 3 kvartály 2009. Tato skupina je bezpochyby tím, kdo umožnil financovat americký deficit roku 2009.

Kdo jsou tito „ostatní investoři"?

Při podrobnější analýze dalších dat lze zjistit, že výrazně zvýšila nákupy podskupina „household sector" (domácnosti). V roce 2008 koupila státní dluhopisy za 15 miliard dolarů, o rok později za 3 kvartály za 528 miliard dolarů. Že by domácnosti, tedy lidé přicházející o práci a mající problémy splatit vlastní hypotéku, šáhli do kapsy a vytáhli 500 miliard? Při dalším zkoumání vyjde najevo, že do kategorie „household sector" spadá vše, co nebylo rozčleněno do jiných, tedy identifikovaných kategorií. Americký státní dluh tedy skupuje nějaký neidentifikovaný investor a nyní vlastní více státních dluhopisů než sama centrální banka. Pan Eric Sprott, který s výše uvedeným odhalením přišel, přirovnává americké státní finance k letadlu.

Nedělejme si iluze, až Evropě začnou docházet peníze, také se vždy zázračně objeví deus ex machina a pojede se dál. Není to nic překvapivého. Vždy když panovníkovi v historii došly peníze, začaly se tisknout - pokud už byly papírové - nebo snižovat podíl drahých kovů v penězích obsažených. Příkladů je mnoho a bez výjimky skončily špatně. Bude to tentokrát jinak?

Řada komentátorů přesto je, nebo alespoň do současných problémů Řecka a eurozóny byla přesvědčena, že krize končí. Není přeci jen možné, že by se vládám podařilo krizi státními zásahy porazit?

Odpověď záleží na období, ve kterém otázku posuzujeme. Je to stejné, jako kdybychom se ptali v hokeji po první třetině, zda mužstvo, které vede, je lepší. Z krátkodobého pohledu jsou opravdu znát projevy ústupu krize. Tím nejdůležitějším je vytváření pracovních míst v USA, odkud krize přišla. Také na burzách je veselo a i indexy důvěry podnikatelů ukazují na vzestup. Pokud se vrátíme k hokejové terminologii, domnívám se, že máme za sebou dvě třetiny. Zápas začal v roce 2000, kdy praskla internetová bublina a USA se dostaly do recese. Centrální banky však tuto třetinu dokázaly vyhrát a v roce 2003 se obnovil růst burz a ekonomik, podobně jako teď. Avšak stejný problém se vrátil v roce 2008. I napodruhé se státními zásahy podařilo oživit ekonomiku a burzy.

Ale starý problém přetrvává. Ten stručně řečeno spočívá v příliš velké spotřebě vyspělého světa, které neodpovídá jeho konkurenceschopnost. Důsledkem jsou dluhy. Bohužel poslední akce států problém neřeší, pouze soukromé dluhy nahrazuje ještě většími dluhy státními. Nesuďme tedy zápas po dvou třetinách, ještě pokračuje.

A jaký vlastně může být vliv státu na řešení krize?

Státy se nás snaží přesvědčit, že krizi vyřešily. To je ale omyl. Je třeba si uvědomit dvě skutečnosti. Zaprvé, státy žádné bohatství nevytvářejí. Jediné, co stát dokáže, je přesouvat bohatství v prostoru nebo v čase. V prostoru prostřednictvím daní sebere peníze panu Novákovi a dá je panu Koudelkovi. Při tomto přesunu samozřejmě část tohoto bohatství zmizí kvůli neefektivitě státu. V čase bohatství stát přesunuje pomocí deficitu rozpočtu, výhradně jednosměrně, od budoucích generací k současným. Chováme se velmi sobecky, protože krademe peníze našim dětem a užíváme si je sami. Nic jiného deficit státního rozpočtu neznamená.

Zadruhé, peníze žádné bohatství nevytvářejí. Krizi tedy není možné takzvaně „vyřešit" vytvářením peněz. Vytváření peněz je pouze dalším mechanismem, jak se skutečné bohatství přesouvá od jedněch k druhým. Tištěním peněz se rozmělňuje hodnota již existujících peněz, proto se skutečné bohatství přesouvá od pana Střádala k panu Zadluženému. Jediné, jak vzniká bohatství, je práce lidí, podnikání, výroba, poskytování služeb. S tím nám stát nepomůže, spíše naopak.

Další velký omyl států je snaha stimulovat poptávku a takzvaně „nastartovat ekonomiku". To je holý nesmysl. Vždyť příčinou krize je příliš vysoká poptávka, která vedla k dluhům. Pro léčení krize se tak používají prostředky, které ji způsobily. Poptávka byla na vrcholu ekonomického cyklu na neudržitelné úrovni a nyní se ji stát pokouší na tuto úroveň navrátit. Skutečným řešením problému je přitom snížení poptávky. Tím se začnou vytvářet úspory, které podpoří investice a to je skutečný zdroj další prosperity. Nikoliv konzum na dluh.

V jednom ze svých textů píšete: „Státními zásahy dochází k socializaci dopadů krize, tedy k jejich rozložení do celé společnosti. Místo aby výrazně trpěla pouze postižená část společnosti, trpí všichni, ale ti postižení o něco méně." A dodáváte, že se díky státním zásahům dostáváme do mírnějšího, ale mnohem delšího útlumu. Není právě v tom pozitivum státních zásahů? Tedy že díky státním zásahům není náraz tak tvrdý a snižuje se tím riziko vypuknutí například občanských nepokojů?

Může se to tak zdát, ale domnívám se, že tyto zásahy v konečném důsledku dopady zhorší a do určité míry krizi také způsobily. Státní zásahy vyvolávají chování lidí, které ekonomové pojmenovali „morální hazard". Posledních 20 let se státní úředníci stále snaží každého zachránit. Náznak recese? Zavedeme výdajové programy a zlevníme peníze. Padá burza? Natiskneme peníze a zakážeme spekulace na pokles. Finanční krize? Dáme státní záruky a peníze zadarmo. Centrální bankéři a politici se neustále snaží o vyhlazení ekonomického cyklu a zamezení propadů cen aktiv. Přitom právě období občasného neúspěchu je tím, co nám má připomínat, že nejsme neomylní, máme šetřit na horší časy, investovat s rozumem a podnikat obezřetně.

Politici uměle vytvořili extrémně dlouhé období prosperity a lidé ztratili přirozený pud sebezáchovy. Neustálý růst bez pádů vytvořil prostředí jako stvořené pro chamtivost, spekulace a rozmařilost. Místo mnoha menších poklesů si nyní prožijeme jeden velký. Zatímco menší propady a recese by bývaly byly provázeny nespokojeností a občasnými demonstracemi, současný pád z mnohem vyšší výšky může právě vést k občanským nepokojům. Zvláště proto, že lidé zapomněli, že pády vůbec existují.

Co by tedy český volič v nadcházejících volbách měl chtít po politicích?

Vyrovnat státní rozpočet pomocí reforem jak na výdajové, tak i příjmové straně, zlevnit práci přesunutím zdanění jinam a zvýšit tak konkurenceschopnost, podporovat inovace a vzdělání, soustředit se na dodržování zákonů a potírat korupci. Zbytek zařídí trh. Prosperitu nikdy nezařídí stát, ale pouze pracující lidé a podnikatelé. Čím méně se bude stát snažit, tím lépe všem bude.

Čili podle Vás by k zvýšení prosperity například pomohlo snížení sociálních a zdravotnických výdajů nejen české, ale i západních vlád?

To pomůže každopádně, jak v krizi, tak i kdykoliv jindy. Snížení sociálních výhod přinutí pracovat některé lidi, pro které je inkasování dávek a současné fungování v šedé ekonomice lepší volbou, než legální zaměstnání. Pomohlo by také snížení zdanění práce, které nás často diskvalifikuje v globální konkurenci. Pomohlo by zařadit zpátečku v neustále se zvyšující regulaci, která podnikatele dusí a v konečném důsledku také bere lidem práci. Jak jsem již zmiňoval, čím méně státních zásahů do ekonomiky, tím se všichni jako celek budeme mít lépe, i když ne ihned a ne bez práce.

Jak by se měl na další pravděpodobné dopady krize připravit obyčejný člověk s průměrným českým platem?

Orientovat se na duchovní rozměr života, nikoliv hmotný. To je jediné, o co přijít nemůžete v jakékoliv krizi nebo režimu.


Pomoc Řecku jen posune problém do budoucna


Je podle Vás správná případná pomoc ostatních států EU Řecku?

Není. Pomoc Řecku pouze dále prohlubuje již zmíněný morální hazard. Jaký je to příklad pro ostatní, když ten, kdo si roky žil nad poměry, bude zachráněn z kapes toho, který se choval rozumně? Je to stále stejná písnička dokola, ať již se jednalo o záchranu finančních institucí v roce 2008 nebo záchranu států nyní. V období prosperity si bankéři místo tvorby rezerv dlouhou dobu vypláceli bonusy a akcionáři dividendy. Pak přišlo špatné období, kapitál a rezervy chyběly a ztráty zaplatili daňoví poplatníci. Jak se bankéři poučili? Ještě více spekulují a dále zvětšují své firmy, aby byli zachráněni i příště.

Nepředejte se ale pomocí Řecku, dominovému efektu a problémům dalších států a další, rozsáhlejší krizi?

Pouze se řešení odsune do budoucna, kdy bude více bolet.

Mělo by Česko za současné situace podle Vás usilovat o vstup do eurozóny?

Podle mého názoru krize ukázala, jak je prospěšná samostatná měna. Koruna prudce oslabila jak proti dolaru, tak proti euru a naše exportně orientovaná ekonomika dostala impuls, který ji pomohl rychleji postavit na nohy. Pokud bychom měli euro, naše výrobky by již dnes byly cenově méně konkurenceschopné. Na příkladu Řecka, Portugalska, Itálie či Španělska vidíme, co může způsobit přijetí měny, která je pro danou úroveň produktivity v zemi příliš silná. Kdyby měly uvedené země své vlastní měny, ty by znehodnotily o několik desítek procent a ekonomiky by obnovily svoji konkurenceschopnost. Takto je silné euro zbytečně dusí.

Americký ekonom Nouriel Roubini, který předpověděl současnou krizi a také vidí další vývoj poměrně černě, tvrdí, že problémy Řecka jsou jen špičkou ledovce dluhů v mnoha ekonomikách a že může dojít k neschopnosti členských států eurozóny splácet veřejný a zahraniční dluh a také k odchodu křehkých ekonomik, které se nedokážou dostatečně rychle přizpůsobit a reformovat, z měnové unie. Co na to říkáte?

Souhlasím s tím, že Řecko je pouze špičkou ledovce. Někdo přirovnává Řecko k Lehman Brothers, exemplárnímu kolapsu. Já bych Řecko přirovnal k Northern Rock. To byla britská banka, která zkolabovala na podzim roku 2007, tedy celý rok předtím, než krize naplno propukla. V té době se o Northern Rock hovořilo jako o problému špatného řízení banky či nezodpovědném riskování, nikoliv jako o systémovém problému mnohem většího rozsahu. Podobně se nyní mluví o Řecku a několika dalších zemích, které jsou na pranýři. Jde ale o systémový problém. Dluhy jsou enormní, demografický vývoj je velmi nepříznivý, konkurenceschopnost špatná a nadvláda státních a nadnárodních úředníků neustále rostoucí. Toto je smrtící koktejl, který nemá žádné rozumné řešení bez výrazného poklesu životní úrovně obyvatel v některých regionech.

Je tedy reálné riziko například bankrotu některých západních velmocí, drastického snížení životní úrovně na Západě a vzniku vážných občanských konfliktů?

Podle scénáře, který jsem popsal již v roce 2004, by k tomu bohužel mohlo dojít. Tlak na státní rozpočty ve světě, kde nejsou peníze ničím hmotným podloženy, povede k vytváření peněz. To rozpumpuje inflaci na vysoké úrovně, která způsobí velké přerozdělení majetku. Bohatí dále zbohatnou, protože se mohou mnohem lépe proti inflaci ochránit investicemi do realit, zlata nebo komodit. Chudí se stanou ještě chudší a ze střední třídy se stanou chudí. V takové situaci lidé nemají daleko k radikálním řešením, které jim některý politik samozřejmě pohotově nabídne. Označí se viník a s tím je potřeba se vypořádat. Ohraný scénář mnohokrát v dějinách.

Co by se muselo stát, aby k černému scénáři, před kterým varujete, nedošlo?

Budoucnost nemusí dopadnout černě. Je třeba si uvědomit několik souvislostí. Zaprvé, světová ekonomika není v recesi. V Austrálii či Indii se již zvyšují úrokové sazby, aby se ekonomika nepřehřála. Z podobných důvodů provádí měnovou restrikci Čína nebo například Kanada. Jižní Amerika roste.

V problémech je pouze část světa, avšak médiím více vyhovuje příběh o největší globální krizi za posledních 80 let. Svět nekolabuje, je spíše jako dvojmotorové letadlo, kde jeden motor jede na plné obrátky, ale druhý je téměř zadřený. Neznamená to, že letadlo ztroskotá. Jen nějakou chvíli poletí pomaleji. Zadruhé, je dobré si uvědomit rozsah problému podle principu akce a reakce. Pokud si vyspělý svět žil deset až dvacet let nad poměry na úkor budoucnosti, nelze čekat, že během jednoho roku bude vše v pořádku. Nyní bude nějakou dobu trvat, kdy za svoje hříchy bude pykat nižším životním standardem. Ale neznamená to konec světa. Jen se budeme mít hůře.

Nejvhodnějším nápravným mechanismem by byly měnové kurzy. Pokud budou měny předlužených zemí oslabovat, vyřeší se několik věcí najednou. Lidé zchudnou, takže nebudou spotřebovávat tolik. Naopak jejich výrobky zlevní a stanou se více konkurenceschopné. Bohužel tomuto ozdravnému mechanismu značně brání Čína, která udržuje svoji měnu uměle podhodnocenou. Tak na jednu stranu bere práci ostatním, ale na druhou stranu pomáhá udržet celosvětovou inflaci pod kontrolou. Ideální by bylo, kdyby se měnové kurzy měnily pozvolna, nikoliv skokově při finančních krizích.

Čínská vláda do ekonomiky rovněž výrazně zasáhla stimuly a země zatím pokračuje ve strmém ekonomickém růstu. Čínská vláda tedy také jedná chybně?

Vidím velký rozdíl mezi fiskální expanzí v Číně a jinde. Číňané na to mají peníze, ostatní nikoliv. Čína je jako člověk, který dlouhou dobu pracuje a žije skromně a spoří na horší časy. Nyní úspory čerpá, na čemž není nic nezdravého. Naopak takzvané vyspělé země jsou jako člověk, který 20 let žije na doraz, a když přijde o zaměstnání, tak si jde do banky pro další půjčku. Spojené státy i Evropa se svými výdajovými balíčky pouze vytvářejí ještě větší dluhy. Dále prohlubují jámu, v které se již nacházejí.

Blogerka Aktuálně.cz Hana Brixi, která pracuje ve Světové bance, v jednom ze svých textů napsala, že podle jejího názoru se krize v mnoha státech stává minulostí, a jedním z jejich důsledků bude rychlejší vzestup Asie a vliv Číny. Bude Čína v důsledku krize rychleji zvyšovat svůj vliv?

Čína se postupně stává největším hráčem světa v jedné oblasti za druhou. Tento trend bude pokračovat velmi dlouhou dobu. Hlavní příčina je zcela jiná fáze dlouhodobého ekonomického cyklu, než je v USA nebo jiných ekonomikách. Hlavní rozdíl jsou dluhy. Ve vyspělém světě jsou všichni po uši v dluzích, proto šance na další prudký růst je malá. Naopak úvěry, kreditní karty či hypotéky v Číně teprve začínají. Podobně je to se sociálním či zdravotním systémem.

Na Západě lze již těžko něco zlepšit, naopak v Číně je pole téměř neorané. Pokud Číňané dostanou do ruky nástroje, jak se zadlužit a zároveň větší pocit jistoty díky sociálnímu či zdravotnímu systému, budou logicky více utrácet. To zaručí ekonomický růst ještě mnoho let. Uvedu jediný příklad. Čína se stala v minulém roce největším automobilovým trhem světa, přičemž 90 % aut je nakupováno za hotové! Představme si, kolik by šlo aut koupit, pokud bychom stejné peníze použili na 20 % akontaci a zbytek vzali na leasing. Podobně to platí u nemovitostí, i tam lidé kupují většinou za hotové. Potenciál je obrovský, i když bude trvat velmi dlouho, než se naplní.

Jak závisí na vývoji v Číně nyní můj blahobyt?

To je velmi zajímavá otázka a není snadné na ní krátce odpovědět. Má totiž mnoho úhlů pohledu. Každopádně Čína ovlivňuje život každého z nás možná více, než si dokážeme uvědomit. Například dlouhodobě uměle držený podhodnocený juan je podle mého názoru tím, za co vděčíme nízké inflaci po celém světě v posledních mnoha letech. Všimněme si, kdy se vzedmula globální inflační vlna. V druhé polovině roku 2005 Číňané nechali měnu posilovat a to trvalo do léta 2008. V tomto období jsme zažili největší inflaci za 20 let.

Také pokud máte úvěr nebo hypotéku, jste závislí na Číně. Ta díky svým přebytkům skupuje americké a další státní dluhopisy a udržuje jejich výnosy na nižší úrovni. Bez Číny bychom si půjčovali asi dráž. Naopak uměle nízký kurz nám bere práci. Levným výrobkům z Číny nejsme schopni cenově konkurovat a zavírají se továrny. V poslední době se stále více projevuje nový fenomén - Čína jako motor světového růstu. To je příležitost pro mnoho podnikatelů, kteří ji dokáží využít.

Další bloger Aktuálně.cz Petr Robejšek v jednom z textů tvrdí, že stojíme, na pokraji „studené hospodářské války". Je možné, že dojde v blízké budoucnosti k vážným ekonomickým sporům mezi Západem a Čínou?

Z kroků Číny i USA v poslední době člověk opravdu může nabýt dojmu, že se něco mění. Předpokládám, že kdyby se ekonomická situace ve Spojených státech dále zhoršila, bude nutné označit viníka a nepřítele, který bere lidem práci. To by vedlo k protekcionismu, jehož zesílení je bohužel patrné již nyní. Staré rčení říká, že kam neproudí zboží, tam jdou vojáci. Nicméně to nevnímám jako akutní problém, protože USA a Čína se oboustranně vzájemně příliš potřebují.

V tomto ohledu se více obávám Ruska. To drží v rukou energetické trumfy a během posledních let nám předvádí, že je neváhá použít, často velmi zákeřně. Nebo je snad náhoda, že obvykle vypadne plyn nebo ropa poté, co teploty v Evropě klesnou pod nulu? Rusko se nevzdalo svého impéria a díky energiím a dalším komoditám postupně kumuluje ekonomickou munici, kterou stále častěji používá. Rusko posiluje ekonomické vazby s prosperující Asií a je možné, že se v budoucnu dostane do strategické pozice, kdy již nebude Evropu tolik potřebovat jako odběratele.

Pokud bychom se pokusili celý rozhovor a složitý problém shrnout… Kdy tedy podle Vás ekonomická krize skončí?

Je otázkou, co považujeme za konec ekonomické krize. V Asii žádná ekonomická krize není ani nebyla. Podobně v Austrálii nebo Jižní Americe. Problémy takzvaného vyspělého, raději jej definujme jako předluženého, světa skončí tehdy, až si dokáže vydělat na to, co spotřebovává. Řešení tedy vede dvěma cestami: méně spotřebovávat a více vytvářet. Dokážu si představit, že k tomuto stavu dojdeme během řady let cestou bez vážných konfliktů. Bohužel v historii to bývá většinou tak, že se jede na doraz a pak přijde náprava podle poněkud dramatičtějšího scénáře.

Zdeněk Mihalco