Přijde finanční kolaps Evropy a USA? A projeví se deflací nebo inflací? Má cenu držet peníze, nebo se jich naopak zbavit?

Aktuální vývoj dluhové krize států na jihu Evropy značně připomíná začátek krize v roce 2008. Tehdy na jaře zkrachovala investiční banka Bear Stearns a kritika se snesla na hlavu managementu, který špatně hospodařil. To, že jde o systémový problém celého finančního sektoru, se naplno odhalilo až o půl roku později, když vyhlásila úpadek banka Lehman Brothers a naplno propukla finanční krize. Nyní je vlásek od bankrotu Řecko a zřejmě i Portugalsko a Irsko. Opět se snažíme pojmenovat jejich chyby, které je dostaly do současné situace. Rozmařilý stát a korupce v Řecku nebo neuvěřitelně velké převzetí dluhů soukromých bank v případě Irska těmto zemím zlomilo vaz. Nicméně i tentokrát se postupem času odhalí skutečnost, že jde o problém systémový, který se postupně dotkne i těch, o kterých ještě před časem nikdo neuvažoval. Zmíněné země jsou pouze nejslabším článkem řetězu a padají jako první, podobně jako Bear Stearns.

Místo kolapsu finančního systému v roce 2008 přišla záchranná opatření ze státních pokladen. Tenkrát se ještě zdály bezedné a neotřesitelné. Čas však pokročil a dnes už je zřejmé, že i stát má své limity. Spojené státy a většina zemí v Evropě mohou být brzy ve velmi podobné situaci, ve které byl celý finanční systém v roce 2008. Dřívější záchranáři se sami začínají topit. Divadlo se posouvá o úroveň výše, do hry vstupují nadnárodní organizace, protože nesplatitelné dluhy je nutné opět posunout dál, do míst, která investoři považují za důvěryhodná. Zatím.

Bohužel, tzv. záchranné operace prostřednictvím narychlo spíchnutých nadnárodních subjektů typu EFSF skutečný problém nijak neřeší. Spíše až příliš připomínají takřka podvodné praktiky finančních institucí, které stály za předchozí krizí. Základní princip je velmi podobný. Vezmeme špatné dluhy, smícháme je s trochou lepších a jako třešničku na dortu přidáme pohledávku za skutečně bonitním dlužníkem. Takto se před první krizí zabalily prašivé hypotéky od lidí bez práce spolu s jinými kvalitními dluhy a produkt vyfasoval nálepku AAA. Brzy se však ukázalo, že jde pouze o kamufláž. Nyní se spojí méně kvalitní dlužníci jako je Španělsko nebo Itálie, přidají se trochu důvěryhodnější v podobě Francie a ozdobí se kredibilním Německem. Takovýto nový subjekt má samozřejmě důvěryhodnost jako Německo a jde zachránit Řecko, Irsko nebo Portugalsko a časem například Španělsko. To pak bude fakticky půjčovat samo sobě. Do tohoto koktejlu se navíc vloží peníze centrálních bank, které v případě potřeby půjčují takovému subjektu peníze vytvořené stisknutím klávesy na počítači. Mění se tímto opatřením reálně něco, co způsobilo enormní zadlužení? Léčí se příčiny nemoci, nebo se jen podávají sedativa?

Základním důvodem obrovských dluhů západního světa je neschopnost obstát v globální konkurenci. Západní svět si zvykl na velké příjmy a tomu přizpůsobil výdaje. Svět se však změnil a část práce jim sebrali Číňané, Indové, Brazilci nebo třeba Češi. Omezit výdaje se však nikomu nechce. Příkladů známe každý kolem nás tisíce, jednoduše řečeno, boty se už nešijí v Itálii, ale v Asii, auta se kromě Turína vyrábějí také v Nošovicích. Přesouváním dluhů jako škatulat se na výše uvedeném nic nemění.

Dvě významné proměnné ve hře jsou také stárnoucí populace a docházející ropa. Odchod silných poválečných ročníků do důchodu a tím úbytek práceschopného a daně platícího obyvatelstva vychází právě na druhou polovinu minulého desetiletí. Podobně i tzv. „peak oil“, tedy vyvrcholení produkce levné konvenční ropy, byl s velkým předstihem prognózován zhruba na rok 2005. Bohužel, údaje o těžbě a koneckonců i cena ropy samotná potvrzují, že tzv. Hubbertova křivka nebyla jen další příklad nenaplněného katastrofického scénáře. I přes všechny snahy je ropa stále nejvýznamnějším zdrojem energie současné civilizace. Tyto faktory jsou bohužel docela mimo naši kontrolu a spíše máme smůlu, že působí proti nám právě nyní. Není ale možné je ignorovat a nepřizpůsobit se jim. Spotřeba ropy však globálně stále roste a prosadit reformu penzijního systému je téměř nemožné kdekoliv na světě.

Nemalou roli na současné tristní situaci má i rostoucí role státu a Evropské unie. Že je stát nejhorším hospodářem, ví i malé dítě a rostoucí přerozdělování anonymních peněz těch druhých neustále zvětšuje prostor pro korupci. Korupce odnepaměti byla, je a vždy bude. Avšak nejen u nás, v Řecku či Itálii nabývá stále větších rozměrů. Nejde o náhodu, ale o důsledek zvětšující se kupy, která se přerozděluje a rostoucí anonymity původu peněz skrze mechanismy EU. Pro příklad není třeba chodit daleko, každý z nás osobně zná nejeden nesmyslný projekt, před kterým se tyčí plechová tabulka s modrou vlajkou a žlutými hvězdami. Bohužel, korupční prostředí v lidech postupně formuje postoj, který pamatujeme z dob komunismu: „Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“. Kdo by také chtěl cpát peníze do kapes mafiánům, kteří se jim vysmívají z toskánských vil?

A konečně tím nejzákladnějším důvodem, proč se nic neřeší, je lidská povaha. Člověk je tvor, který si rychle zvykne na lepší, ale dobrovolně si opasek utahovat nechce. Paradoxně je určitou komplikací i demokratický systém, kde rozhoduje většina. Pokud budou u voleb většinu tvořit státní zaměstnanci, důchodci a nezaměstnaní, lze čekat hlasy pro úsporná opatření? Navíc při všudypřítomné korupci a absenci důvěryhodných lídrů, kteří by dokázali lidem nastínit vizi, pro kterou by stálo za to pokládat oběti. Spíše je možné čekat stávky, demonstrace a volbu snadných řešení. Ty však nic nezmění a Evropa i USA se stejně nevyhnou dnu finálního zúčtování za těch několik desítek let, co si žily nad poměry.

Pokles konkurenceschopnosti v globální soutěži, drahá ropa, stárnoucí populace, rostoucí korupce jako důsledek zvyšující se role státu a lidská přirozenost jsou příčiny, které Evropu i Spojené státy zahnaly do současné dluhové pasti. Nikdo dosud řešení tohoto problému nepřinesl a je téměř jisté, že žádné bezbolestné řešení ani nemá.

Kam však současná situace povede, v době blízké i vzdálenější? Obrovské dluhy a potenciální bankroty jsou vlivem deflačním a jeho projevy jsme viděli v roce 2008. Ceny akcií, komodit, nemovitostí i dalších aktiv v takovém prostředí padají, vyplatí se držet peníze a nakoupit pak levněji. Je otázka, jak se bude vyvíjet situace, pokud se dostaneme do „krize verze 2.0“, kdy se dostanou do insolvence státy. Přirozený dopad na ceny aktiv by byl obdobný jako v krizi předchozí. Ceny komodit, akcií či nemovitostí bychom viděli o desítky procent níže. Nastane však tento scénář? Z větší perspektivy je nutné si uvědomit, že finální řešení dluhového problému v měnovém systému založeném na ničím nepodložených papírových penězích je inflace, velké nebo dokonce totální znehodnocení peněz či měnová reforma. Otázkou tedy je, zda před finálním scénářem inflačním bude ještě jeden (nebo několik) deflační.

I když věštit budoucnost je značně ošidné, je podle mého názoru pravděpodobnější varianta, že deflační scénář se již konat nebude. Klíčovým faktorem pro vývoj situace bude postoj centrálních bank. Ty určují, kolik bude na světě peněz a tudíž rozhodují o tom, zda ceny všeho zboží i všech aktiv budou růst nebo klesat. I když odhadnutí jejich chování by se dalo přirovnat k věštění protivníkových karet v pokeru, vsadil bych na to, že scénář Lehman Brothers riskovat nebudou. Nyní je hra o stupeň výše, jde o důvěru v celé státy, nikoliv jednotlivé soukromé firmy. Hrozí rozpad eurozóny, bankrot velkých států a to by vyvolalo zásadní proměny nejen ekonomické, ale i společenské. Do takového rizika nikdo nepůjde. Proto bude jedinou variantou tisknout, tisknout a tisknout, ať již se pro tuto činnost vymyslí nálepka QE3, ESM nebo jiná. Cena zlata i přes všeobecnou komoditní korekci včera uzavřela na novém historickém maximu. Nyní je nutné sledovat kurz dolaru. Pokud se začne strmě propadat, tiskařské lisy běží na plné obrátky a velká investiční příležitost může být za rohem.

Článek napsán pro Dialog iHNed.cz