Před deseti lety si můj syn umínil že musí mít psa. A když psa, tak samozřejmě bojové plemeno. Byli jsme se spolu podívat na krásná štěňata v Litoměřicích. Na dobrmany.

Na tom dvorku se kulilo asi deset krásných štěňátek. Všechna před námi prchla pod ochranu své mámy, jen jeden psík se statečně vydal synovi naproti. Byla to láska na první pohled.Bylo rozhodnuto.

Dneska ten pes umřel. Zažili jsme si s ním tolik, že by to vydalo na pět životů. Byl svůj, charakterní a statečný. Nikdy by nedopustil, aby se někomu z rodiny ublížilo. V době jeho dospívání a mládí bylo u nás na vesnici dost rušno, ale k nám si jaksi nikdo netroufl. Byl lepší než brokovnice. Dokonce zahnal i komando černých šerifů z Čezu, kterým se nelíbilo, že šetříme a topíme dřevem.

Někdy utekl a honili jsme ho po vesnici, jednou ho přivedli chlapi z hospody na kousku špagátu, prej hledal páníčka. Nikdy nikoho nekousl, jen jednou a to právě toho, kterého si vybral za pána, Když se pral se psem od souseda a kluk se snažil je roztrhnout.

Dvakrát ho ošklivě potrhali psi ze sousedství. Protože byl vždy uvázaný, tak se mohl proti dvěma špatně bránit. A dvakrát ho někdo otrávil. Poprvé jsme mu mohli pomoci. Na to podruhé – byl to krysí jed – jsme mu už nepomohli. Ti zlí lidé se mohou radovat.

Sbohem, Ozine. Jseš v psím ráji, tak si to užij. Tatínek

Jiří Dundáček, Petrovice