Současná veřejná „diskuse“ o požadavcích lékařů nese všechny znaky, které byly kdysi připisovány davové stádnosti: iracionalita, agresivita, neschopnost podívat se na situaci pohledem druhého, přehnaná emocionalita, neohlížení se na předkládaná fakta a argumenty.

K sepsání následujícího výčtu mě vedla (možná naivní) snaha pokusit se o výčet co nejméně sporných tvrzení, jejichž souhrnem chci přispět ke kultivaci veřejné „diskuse“ o hrozbě odchodu části lékařů ze zaměstnání. Způsob argumentace a prosazování vlastních (politických) názorů, často za maskou novinářské objektivity a vyváženosti, totiž ve mně zatím zanechává hořkou pachuť z dojmu, že posledních dvacet let nijak výrazně nepřispělo ke zvýšení kvality veřejné diskuse a k uznání povolání, která mají sice dlouhodobě nejvyšší prestiž, ale velmi nízké finanční ohodnocení a špatné pracovní podmínky. I když níže uvedené body mohou být vyloženy jako pro-lékařské v současném konfliktu mezi politiky a lékaři, jsou podle mého názoru důsledkem rozumové úvahy, která pracuje s veřejně dostupnými informacemi.

1) Dát výpověď je právem každého z nás. Nutit někoho k výkonu zaměstnání jakýmikoli prostředky je něco, co doufám již patří jen do minulosti a ne do naší budoucnosti. Pokud lékař nechce nadále vykonávat svoji práci, má na to stejné právo jako kterýkoli strojvedoucí, mlékař, popelář, učitel.

2) Z prvního bodu plyne, že lékaři nikoho nevydírají. Pouze říkají, že nebudou dále dělat svoji práci za stávajících podmínek, které jsou podle všeho nedůstojné. Na to máme všichni plné právo a je na společnosti, resp. na její vládě, aby řekla, zda je ochotná vyjednat kompromis spočívající v garanci úpravy pracovních podmínek a ohodnocení vykonané práce, nebo zda se smíří s nižší úrovní lékařské péče. Pokud se skupina popelářů z mého bydliště rozhodne podat výpověď, protože jim platím málo za svoz odpadu, nebudu přece sám sebe chápat jako jejich rukojmí. Pokud se soukromníci pod tlakem konkurence v mé čtvrti rozhodnou zavřít své koloniály v rámci akce „Můj odchod, váš hladomor“ a budu pak muset jezdit o několik kilometrů dál, také se nebudu chápat jako jeho rukojmí. Stejně tak nejsou pacienti rukojmími lékařů. Ano, pokud bude méně lékařů, sníží se dostupnost a kvalita zdravotní péče. Jakou cenu jsme ochotni zaplatit?

3) Lékaři nepodávají výpovědi pouze proto, že by měli malé platy. Koneckonců to neplatí v celostátním průměru o všech, kdo se k akci přidali, nebo ji podporují. Platy lékařů jsou pouze jedním z celkem třinácti důvodů exodu. Bulvarizace celé akce českými médii a zřejmě cílená pozornost tomuto bodu ze strany politiků vedla k smrsknutí veřejné diskuse o problémech zdravotnictví na mzdové požadavky lékařů. Nelze se pak divit, že většina veřejnosti celou akci nechápe a staví se proti ní.

4) Lékaři nejsou nevzdělané a lehkovážné děti. Pokud v takové míře riskovali své životní podmínky podáním výpovědi, nešlo jistě o vypočítavost, ale o projev závažného systémového problému, který je třeba řešit. Lékaři nejsou hloupí, aby podali výpověď, aniž by měli zajištěno náhradní řešení. Argument, že lékaři s výpovědí počítají se svým návratem na svá místa je slabý – každý nezaměstnaný lékař je na tom stejně jako další nezaměstnaní lékaři a nemá své původní místo jisté. Na prázdná místa se musí vypsat výběrové řízení a každý lékař, který šel do této akce, se musel smířit s možností, že se na své místo již nevrátí. Před zákoníkem práce je bílý plášť roven montérkám. Z tohoto hlediska byl požadavek garance návratu na původní pracovní místo jistě problémový a jen obtížně zajistitelný (pokud nemělo jít opravdu jen o symbolické gesto).

5) Často uváděná a „běžného občana“ provokující částka 50 tis. průměrného platu je na tom se svojí vypovídací hodnotou ještě hůře, než ukazatel průměrného platu v ČR. Bylo sice o tom řečeno již mnoho, avšak vzhledem k častému používání této částky částí novinářů a politiků asi ne dost. Tedy jen zopakuji pár bodů. Za prvé, tato částka představuje hrubý příjem. Za druhé, ve fakultních nemocnicích jsou mladí lékaři zaměstnáváni často jen na 0,1 a 0,2 úvazku, přičemž pracují běžně 8 hodin denně a dorovnávají příjem prostřednictvím přesčasů (podotýkám, že 0,1 úvazku z tarifního platu lékaře se čtyřmi roky praxe je 2024 Kč hrubého!). Za třetí, průměrné číslo 50 tisíc obsahuje i velké množství přesčasů, a to nad rámec běžné pracovní doby. Lékař nebo lékařka s atestací má po 32 letech praxe tabulkový plat 29210 Kč hrubého měsíčně (pro bližší výpočet platu lékařů např. ZDE). Více si samozřejmě lékař může vydělat na službách nad rámec pracovní doby, což ale znamená, že nemůže být o večerech a o víkendech se svojí rodinou (pokud si tedy nějakou stihne založit). Nad rámec běžných nákladů si v současném systému předatestačního vzdělávání ovšem lékař musí sám hradit i kurzy v řádu tisíců korun ročně. A dále – i pokud vezmeme tuto průměrnou částku jako odrážející něco reálného: lze se divit, že je chápáno jako nespravedlivé to, že manažer reklamní agentury či fotbalista bere sto tisíc, kdežto lékař, který zachraňuje životy, dosahuje v pochybném ukazateli průměru pouze poloviny? (k názorům manažerů viz např. ZDE)

6) V diskusích na téma ohodnocení lékařů se často nebere v potaz rozdíl mezi soukromou praxí a nemocničním lékařem. Vyšší platy lze nalézt právě v soukromých praxích, požadavky současné akce jsou požadavky lékařů ze státních nemocničních zařízení.

7) To, že v současnosti není dostatek času na důkladné vyjednání a řešení celé situace je dáno tím, že situace byla politiky dlouho podceňována. Lékaři dali své požadavky najevo v březnu roku 2010. Dále poměrně přesně definují, co jsou podle nich důstojné pracovní podmínky, jaké jsou způsoby řešení jejich situace a jaké chtějí garance naplnění slibů. Až do ledna 2011 ministr zdravotnictví situaci pouze bagatelizoval, snažil se akci Děkujeme, odcházíme rozložit a připravoval krizový scénář v případě jejího úspěchu. Poté předložil „konečnou“ nabídku. To se mi nezdá jako snaha o vyjednávání s rovnocenným partnerem, který je osočován z „kladení ultimát“.

8) Lékaři nepožadují ani korunu navíc ze státního rozpočtu nad rámec současného financování a je tudíž nesmyslné argumentovat nemožností navýšit finanční prostředky pro resort zdravotnictví. Zástupci ČLK a LOKu nabídli již v roce 2010 seznam opatření, které by pomohly splnit jejich požadavky a ušetřit potřebné peníze v rámci resortu zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví ani jeho představitelé nikdy veřejně neobhájili nemožnost využití navrhovaných opatření.

9) Požadavek dodržování zákoníku práce a zvýšení platů samozřejmě nevznášejí špičkoví lékaři se sto tisíci hrubého měsíčně. Pokud se lépe podíváme, kdo a z jakých nemocnic se k akci připojil, jde většinou o lékaře mladé a o lékaře z regionálních nemocnic, tzn. lékaře pracovně přetížené, nedostatečně ohodnocené, a bez větší perspektivy na zlepšení situace v dohledné době. Pokud proto někdo tvrdí, že odcházejícím lékařům jde o zvýšení platu z padesáti na šedesát tisíc platu, je to na základě výše uvedených informací očividná lež a pokřivení celé situace.

10) Vedení LOKu a ČLK nevystupuje za sebe, ale má za sebou množství lékařů, kteří je zvolili. Je proto ukázkou určité argumentační ubohosti, je-li demokraticky zvolený zástupce těchto orgánů napadán, že jde proti těm, kteří jej zvolili. Nemusím s jejich názory a vyjednávacím stylem souhlasit, ale nemůžu jim upírat to, že mají silný mandát daný.

11) V Německu v současnosti chybí zhruba 6000 lékařů, přičemž čeští lékaři mají v Německu dobrou pověst. Takový propad v Německu není způsoben pouze odchodem části německých lékařů do Švýcarska či do Norska, hlavním důvodem je kombinace demografické křivky a minulých politických rozhodnutí. Zhruba před padesáti lety totiž došlo z důvodu přesunu populace mezi západním a východním Německem k omezování počtu studentů na východoněmeckých lékařských fakultách – lékaři, kteří vystudovali před touto dobou, tam nyní odcházejí do důchodu.

12) Lékaři v současnosti nepřísahají na Hippokratovu přísahu (což ví jistě dobře i pan doktor Heger). Právní řád ČR je v nesouladu s Hippokratovou přísahou hned v několika bodech (zákaz potratů, vzdělávání žen, ... ). Na důvody a její znění se ostatně můžete podívat sami ZDE.

13) „Jen si jděte“ a „vždyť již máte dost“ jsou výroky zdravého člověka; v závažné nemoci by většina diskutujících, osočujících lékaře z hrabivosti a vypočítavosti, mluvila úplně jinak. Měli by to být právě „běžní“ občané, kteří by měli demonstrovat za lepší pracovní podmínky lékařů, neboť je to v očekávání chvíle, kdy se sami stanou pacienty, především jejich zájem.

Petr Lupač
autor je sociolog působící na katedře sociologie FF UK