Napsal mi pan Hanuš Karlach (pro ty, kdo ho neznají: je to jeden z našich předních znalců světové literatury resp. překladatelů z němčiny a angličtiny, z prvého jazyka překládá například díla Güntera Grasse, Franze Werfela či Volkera Brauna, v případě druhého pak možná znáte jeho překlad Ed McBaina).

Pan Karlach čte zdejší blogy i debaty pod nimi. Občas do nich i vstoupí, ale většinou své – převážně jazyka týkající se - poznámky posílá mailem mně (a já se už drahnou dobu snažím přesvědčit ho, aby si tu nechal založit blog a psal je tam; vždy mne moc mrzí, že jsem jejich jediným čtenářem).

Tentokrát mi pan Karlach poslal dva texty Franze Werfela, německy píšícího židovského autora, který se narodil a část života strávil v Praze. Pan Karlach jimi reaguje na Fabiana Golga respektive jeho anglicky psaný blog Czech Stereotypes of the Germans (České stereotypy o Němcích).

Požádal jsem pana Karlacha, zda bych je zde mohl publikovat (předpokládaje, že je sám překládal, což se potvrdilo). Pan Karlach souhlasil a já mu za to moc děkuji.

Franz Werfel prožil v Praze své dětství i mládí (tedy s výjimkou studií v Lipsku a v Hamburku), ale po první světové válce se usadil ve Vídni. Oba texty (první najdete níže, druhý pak publikuji o několik dní později) napsal ve Francii (kam uprchl po anšlusu Rakouska) ve dnech těsně před mnichovským diktátem (později se hlásil do československé zahraniční armády, kam nebyl odveden vzhledem ke své srdeční vadě, které nakonec podlehl v roce 1945 v USA).

Libor Stejskal

Franz Werfel: Co Češi darovali Evropě

Už týdny je malý český národ vystaven útokům tak nelítostným, tak prohnaným, tak cynickým, jaké dějiny dosud nepoznaly. Celá Evropa přihlíží a v očích má děs. Jak hadím pohledem ochrnutá se diplomaticky kroutí a svíjí, zapřísahá vraha, aby se smrtelnou ranou ještě počkal, žádá oběť, aby byla rozumná, a neuvědomuje si svou nesmírnou převahu, jak morální, tak materiální. Nejen strach z války tu otřásá všemi, kdo mají v sobě lidskost, a zbavuje evropské demokracie průbojné odhodlanosti, jaká jediná je s to zachovat mír. Ta stísňující hra, která nevědomky posiluje útočníka a napadeného dobrými radami víc a více zatlačuje na pokraj propasti, má ještě jeden důvod. Stále znovu lze na Západě zaslechnout otázku: „Kdo vůbec jsou ti Češi, kvůli jejich životnímu problému se má znovu prolít oceán naší nejlepší krve? Je ten malý národ tak důležitý, aby kvůli jeho existenci byla znovu ohrožena existence celé bílé rasy? Je snad svrchovaně nezbytné bránit nový stát, který před mírovými smlouvami vůbec ještě neexistoval?“

Jak podobné otázky dokazují, jednou z příčin onoho ochromení je to, že Evropa strašlivě málo ví o tomto národě, o tom, jaký je, jaká je jeho úloha v dějinách, ačkoli v jejím nejniternějším středu žije už bezmála třináct století. Tak naprostý nedostatek vědomí o důležitém orgánu vlastního těla je hodně zvláštní. Lidé zhruba vědí, na co mají srdce, plíce, játra nebo ledviny. Pokud by se však někdo zeptal na přesný účel sleziny nebo štítné žlázy, asi by to s odpovědí nebylo slavné. Ovšem lékaři by na pochybách být rozhodně neměli.

Dávno ve třináctém století, a ještě i dříve, bylo území dnešního Německa zčásti osídleno Slovany, a na východ od Labe velmi hustě. Dokonce v Braniborské marce, jádru prušáctví, ještě překvapivě nedávno vládla slovanská knížata. Že i Prusové, někdejší pohanský kmen, jsou slovanského původu, to by nejspíš překvapilo leckterého Francouze a Angličana, protože ti v pruském junkerovi nebo v rudokrkém obyvateli končiny na východ od Labe obdivují prototyp německé osobitosti a druhové specifičnosti. (Ostatně dojista existuje doposud ještě nezformulovaná zákonitost, jaká na rasově smíšeném území nutí submisivní rasu, aby nejenom napodobovala, ale dokonce komediantsky přeháněla vlastnosti rasy dominující.) Mohutný germanizační proces, který započal v Německé říši za vlády franckých panovníků, postupně skoncoval se všemi polabskými Slovany. Nejdéle se udrželi Lužičtí Srbové. Ale i oni se vytratili, až na pár muzeálních zbytků. Tak jako záplavové výspy, které pronikly příliš daleko na pevninu, vyschl slovanský prvek nebo ustoupil zpět do soumračného východního šera. Jeden jediný kmen se zachoval, dospěl do stádia národnosti, založil stát a dorostl do úrovně národa. Takový byl slavný a věčně čímsi ohrožený osud Čechů.

I ti, kdo popírají, že dějiny řídí vyšší bytost, musí přiznat, že všechno se děje jako řetěz příčin a následků. Nic, co je, neexistuje bez důvodu a bez cíle, a i kdyby takovým cílem bylo pouhé udržení existence. Že Češi i za velmi těžkých podmínek udrželi existenci jako národ, to má důvod svrchovaně dostatečný, totiž zeměpisný. Čechy, obdélník na roh postavený, tento plochý kotel obkroužený zřetelnými hradbami pohoří, je vedle Brenneru nejvýznamnějším rozvodím Evropy. Země, kterou tu příroda vytesala jako nedělitelnou jednotu, vysílá soustavu svých řek na německý sever, ale od něho nemá ani jednu jedinou. Vůle přírody, kterou nelze popřít, tu staví rozumnou mez německé expanzi.

Zeměpisný tvar vyjevuje, že Čechy, bohaté na nejrůznější poklady, mohou tu Německu leccos přenechat, od Německa se však na oplátku nemohou nadít ničeho (dobrého). A opravdu, jak učí dějinná zkušenost, do země ze severu znovu a znovu vtrhávala válka a válečné hrozby. Hory na pokraji této země se tyčí jak vlnolamy a stojí v cestě cizím nárokům. Občas se ta imperialistická povodeň, bičovaná nejednou bouří, přes vlnolamy přelila. Zůstal po ní široký pás nemastné neslané nacionální naplaveniny. To jsou takzvaní sudetští Němci. (Kde jsou mrtvé vody, vyskytují se bodaví komáři.) Až do poloviny devatenáctého století, do bitvy u Sadové, nepomýšleli sudetští Němci vůbec na to, že by se vzepřeli zeměpisu a rozsápali jednotu Čech. Po Bismarckově vítězství z nich najednou byli zbožňovatelé Pruska. Bismarck je ale setřásl. I když vyslovil tu hojně citovanou větu, že „Kdo má Čechy, má Evropu“, neodvážil se po Čechách sáhnout. Věděl, že by to byl hřích proti přírodě, a tím i proti dějinám. Takovýchto zábran, jaké Bismarckovi diktovalo svědomí, jsou vládcové Třetí říše zcela prosti.

Od dob takzvaného stěhování národů Češi sedí v úrodných nížinách své země i v obou přilehlých zemích soustavy, na Moravě a ve Slezsku. (Není nedůležité konstatovat, že jako kmen, který se věnuje zemědělství, objevili se ve střední Evropě spolu s pastýřským, jezdeckým a válečnickým národem Maďarů.) Jestliže jsme poznali, že zeměpisná struktura jejich osídlení je důvodem, proč se vyhnuli osudu ostatní polabských Slovanů, dějiny nám předvádějí dokonce půtky o intenci, o smysl jejich přežití. V těle Evropy jsou Češi orgánem rovnováhy. Nebýt českého národa, ve střední a ve východní Evropě by už neexistovaly malé národy. Nebýt dějin Čechů, Slováci, Poláci, Rusíni, Charváti, Slovinci, Srbové, Rumuni a také Maďaři by se dávno už byli ponořili do Hádu bezdějinnosti a vzpomínalo by se na ně jen jako na jména, která vymřela. Nebýt tragického zápasu Čechů za Evropu, čtyřiceti miliónům Francouzů a čtyřiceti miliónům Američanů by dnes tváří v tvář stálo více než dvě stě padesát miliónů Germánů, odhodlaných k válce. Nejspíš by ale Západ byl evropskou partii prohrál už před několika sty lety. Zápas Čechů za Evropu však je ku prospěchu nejenom Západu, ale stejně tak nejlepším silám pravého němectví. Tohle němectví by bylo dávno pohlceno onou stonásobnou zpanchartělostí, jaká nás děsí na typickém „prušáctví“. Národy zaniklé se vším všudy totiž temně rebelují ve vítězově sebevědomí, až ten z toho onemocní a na těle se mu jak ekzémy vyrážejí „rasové teorie“. Takový vítěz si počíná podle osvědčené zásady „Chyťte zloděje!“. Třináct století na stráži! Třináct stoleté neustálé, zhusta beznadějné obrany, přikované k hroutícímu se cimbuří, ucpávající pukliny vlastním tělem! Vzácné jsou chvíle klidu, oddechu, kdy si člověk může utřít z čela pot. Taková chvíle nastala po světové válce. Byla krátká, probuzení drsné. Jaký to dějinný osud, úctyhodný i děsivý zároveň!

Už záhy Češi rozpoznávají smysl situace, v níž jsou. Obracejí oči k Západu, ve své zemi střeží jeho rovnováhu. Není žádnou středověkou dynastickou náhodou, že svým králem ustanovují Francouze, Jana Lucemburského, rytířského hrdinu u Kresčaku. Jeho syn, Karel IV., jeden z největších panovníků rané renesance, přináší Čechům zlatý věk, dlouhou hodinu oddechu. Učiní z Prahy sídlo Svaté říše římské národa německého, zakládá tu první německou univerzitu. Přitahuje do Prahy veliké architekty, malíře, trubadúry a pařížské profesory. Národ hmotně i duchovně sílí. Spolu s pokrokovými názory pronikají ze Západu nové myšlenky. Spisy anglického teologa Johna Wicliffa probudí náboženského génia Jana Husa. Ten je víc než jen horlivým reformátorem, který zášť vůči římskému náměstkovi Krista odívá do bílého roucha lásky ke Kristu. Svou františkánskou ryzostí převyšuje všechny reformátory, kteří jsou jeho následovníky. Hus není kompromisník bušící pěstí jako Luthera, není urputník, co nenávidí lidi tak jako Kalvín: proto také končí na hranici on a ne jeho nepřátelé. Jeho smrt roznítí jednu z nejvýznamnějších revolucí v dějinách. Husitstvím se poprvé dostává na světlo evropského vědomí slovanské, skoro by se chtělo říci tolstojovské vnímání světa. Prostý selský lid, národ zádumčivých mužů a dobromyslně zbožných matek, zničehonic dospívá k neuvěřitelnému prožitku opravdové křesťanskosti.

Tento národ začíná slovo Boží brát za slovo, jako celek chce brát vážně život z evangelia. Sužovaný kmen těkající neustále mezi bytím a nebytím se ptá: „Proč pořád jen zápas a zášť? Pán přikazuje lásku a nemajetnost. Poslechněme ho!“ Jenže svět není takový, aby trpěl podobná předsevzetí. Zlostí tu však vidí rudě ani ne tak mocnosti duchovní, jako světské. (Dva z nejmocnějších církevních vládců té doby, legáti Julián Cesarini a Eneáš Silvius Piccolomini, na kostnickém a basilejském koncilu otevřeně sympatizovali s kacíři.) Německý císař však sestavuje jedno „křižácké vojsko“ za druhým, aby s husity tvrdě zatočil. Dnes se tomu říká „intervence“, a bylo by lze pro srovnání dodat „fašistická intervence“ a nic by se tím nefalšovalo. Říšská vojska totiž tvoří rytíři a potulní rytíři, dobrodruzi, všelijak posbíraná a vyděračsky naverbovaná chátra a neteční tupci. Skuteční „Boží bojovníci“, jak si husité říkají, interventy znovu a znovu porážejí na hlavu. Čistému vyznání nedokáže vzdorovat sebevětší přesila. Přinejmenším hodně dlouho. Boží bojovníci, kteří vyrazili hledat mír pro duši, byli nuceni objevit v sobě vojenského génia. Dlouhá desetiletí není v Evropě armády, která by se jim takticky i strategicky rovnala. Už jejich jméno budí děs, znamená vítězství. Ale pak i pro ně nadchází noc, dávno už na spadnutí. Veškeré loupeživé rytířstvo Říše je posléze silnější než oni. Husité vysílají na Západ zoufalé výzvy o pomoc. Copak tam nemají přátele, třeba Philiberta, pařížského arcibiskupa? Západ mlčí. Temnota se snáší na zpustošené luhy a háje Čech.

Husitství je vrcholem českých dějin, které vyjevují stále týž rytmus: krátký vzmach, prudký pád, dlouhé temno. Tak tomu bylo za dlouhého období, které se obdařuje souhrnným názvem „Třicetiletá válka“. Tehdy porážka Čechů darovala světu jiného etického génia, ušlechtilého českého bratra, velepedagoga a autora díla „Orbis pictus“, Jana Amose Komenského. Komenský byl emigrant, doputoval na Západ a je pochován v Holandsku.

Poslední vzmach českých dějin jsme sami zažili, Ve světové válce za paradoxních podmínek splnily úkol, který jim byl dán, být ostnem v těle německého imperialismu, a nedopustit, aby se vychýlila rovnováha ve prospěch Západu. Teď jako by se třítaktový rytmus tragických národních dějin měl zopakovat, strašlivěji než kdy předtím. Přijde po krátkém vzmachu a po prudkém pádu dlouhá noc, možná noc definitivní? Snese Evropa, aby jeden malý národ, mírumilovný národ mužů a matek, byl vyhlazen jako nějaký divoký pravěký kmen? A to po třinácti staletích krvavého sebeprosazování? Má se tím snad všem malým národům umožnit, aby útěšně volaly: Pereant sequentes, ať zhynou ti, kdo přijdou poté!“? Jak dlouho má ještě po Západě obcházet bezelstná otázka: „Kdo vůbec jsou ti nešťastní Češi, kvůli nimž se my šťastní tak znepokojujeme?“ Kdy konečně tisíceronásobně zahřmí jasná odpověď: Češi bojovali za naši věc, a ne teprve posledních dvacet let, nýbrž celá staletí. Jestli teď nebudeme s fanatickou rozhodností bojovat za jejich věc, zpečetíme tím náš vlastní zánik.