Kulturní jednota Čech
Dnes publikuji druhý, panem Karlachem přeložený text, který stejný, německy píšící židovský autor napsal v atmosféře vypjatých dnů krátce před mnichovským diktátem ze svého pařížského exilu.
Libor Stejskal
Kulturní jednota Čech
Praví se o pravěkých ještěrech, kterým věda říká „dinosauři“, že pouhým pohledem ochromovali nervové centrum své oběti. Žádní z obětí se nedokázala ani pohnout. Dnes zažíváme něco podobného. Na Západ i na Východ vrhají obrovité stíny dinosauři političtí. Ochromují nervové centrum zemí, které považují za kořist, a pak ty země polykají. Ale nejenom malým zemím, i těm velkým se děje totéž. Kdo o sobě tvrdí, že pořád ještě věří na právo a na mravnost, tváří v tvář tomuto drzému lačnění po revizi upadá do hluboké strnulosti. Jako kdyby v celém světě nastávalo něco jako pravěk. Lidstvo za jeho technickou zpupnost z trestu honí po pekle jakési zasuté vývojové etapy.
Nehodlám se odvolávat na myšlenky dlouhé křesťanské éry, na lásku k bližnímu, na lásku k nepříteli, na to, že všichni jsme Božími dětmi, na milost a na vykoupení. My se nedržíme ani hodnot takové Eddy. Posvátnost smluv je jakési neznámé slovo z budoucnosti. Muži ve velkoměstských centrech, kteří nedokáží přijít o pět šilinků, aby nedotírali na právníka, vydávají se pokorně těm nestvůrám vstříc, aby na jejich oltáři obětovali právo slabých, právo, které tak vzývali. Pouhým ochromeným nervovým centrem se to vysvětlit nedá, ba ani jenom strachem z války ne. Za touhle slabostí je jemně skrývaný souhlas, tajný obdiv, sympatie. Nedošla tu snad už dospělosti mládež, co nemá jiný ideál než motorizované kreténství? Nenachází tu náhodou své příznivce ďábelskost, která může být jakákoliv, ale musí umět lámat ten nebo onen rekord a být sdostatek vynalézavá? Adam a Eva marně jedli ze stromu poznání, ač jeho ovoce učí, jak odlišit dobro od zla. Všude prudce raší morální džungle a jen čeká, až povstanou různé druhy dinosaurů.
Spolkli nebohé Rakousko. Teď jejich pracky spočívají na Čechách, na Moravě a na Slezsku. Zmíněnou malou kořist i velké sousedy ochromuje jak pohled na přehlídku moci, tak to, že se jim injikují rozběsněné lži, tak nestoudné a jedovaté, jaké tahle planeta nepoznala. O Rakousku tvrdili, že jeho lid bez výjimky prahne po návratu domů do mateřské říše. Kolik překrucování je v tomhle výroku! Tou matkou bylo ne všelijak poskládané Velkoruskou, nýbrž Rakousko; ti parvenuové ji po dvě staletí vraždili. Teď prohlašují, že Československou je slátaný nacionální stát, jehož součástí jsou sudetští Němci od roku 1918 pouze dílem násilí. Tenhle stát prý musí proto zmizet. A svět, od dob vynálezu automobilu záškolák a ignorant, jim věří na slovo a přesvědčeně přikyvuje.
A jak tedy tváří v tvář té neuvěřitelné propagandě vypadá tisíciletá, spolehlivě doložená pravda? Země svatováclavské koruny, Čechy, Morava a Slezsko, jsou od raného středověku nedělitelným jádrem státu. Utvářely se nikoli svévolí, ale politicky, v souladu se zeměpisnými zákony. A jako málokterá jiná část Evropy v průběhu staletí nezměnily svou vnější strukturu. Tady požadavek „opravy hranic“ znamená brutální rozervání jednoty dané přírodou a dějinami, rozervání, jehož následky budou nedozírné pro celý kontinent. „Nacionální touha po vlasti“, kterou údajně pociťují sudetští Němci, je, pokud nebereme v úvahu pár posedlých vousatců a obchodníků s politikou, vynálezem poslední doby. Co existují dějiny českých zemí, žijí tu Němci. Zvala je sem česká knížata, zvali je sem čeští králové, chránili je, zaručovali jim jejich způsob života, práva, svobodu.
V roce 1178 kníže Soběslav II. vydal toto nařízení: „Já, Soběslav, kníže české, zvěstuji všem, současným i budoucím, že beru v ochranu Němce… Zaručuji těmto Němcům život podle zákona a spravedlnosti. Vězte, že Němci jsou svobodní lidé.“ Král Přemysl Otakar II, jeden z největších českých panovníků, osvědčoval Němcům veškerou přízeň, lákal je ze Saska a z Bavorska do českého vnitrozemí, dosazoval je do vysokých úřednických funkcí a odměňoval je v zemi nejbohatšími obročími. V patnáctém a v šestnáctém století, kdy Češi měli už tak jako dnes národní stát, německého obyvatelstva tak přibývalo a jeho vliv natolik rostl, že posléze germanizovali celá velká území. Tohle se dělo v době, kdy moc Čech byla na vrcholu, což ctihodného otce českých dějin Františka Palackého podnítilo k nejedné přemítavé úvaze. Že za ta staletí, co v Čechách vládli Habsburkové, národem, který dominoval a spravoval zemi, byli Němci, nikoliv Češi, to je ještě v dobré paměti. Mladá, demokratická republika se svou pokrokovou ústavou, která vzorně chrání práva osobnosti, stanovila těsné meze pomstychtivé nacionalistické utlačovatelské politice.
Nedá se popřít, že v prvním vítězném opojení roku 1918 takové tendence existovaly a působily, ke škodě budoucnosti. Ale svádět na ně stav nouze, vyhlášený tehdy v sudetských horách, je zase jen propagandistická lež. V těch končinách tkalců a domáckých dělníků vlastně panuje stav nouze odedávna, a souvisí s hospodářskou reformou, ne s formou vlády. (Ne nadarmo se tu jedno staré městečko jmenuje „Wassersuppen“, česky „Nemanice“.) Přes to všechno se tu za posledních dvacet let napáchala nejedna Chyba. Když se však pomyslí na to, jak dinosauři, co se zmocnili německého národa, nakládají a ještě budou nakládat se svými menšinami, zamrznou člověku v hrdle veškeré námitky.
Je to tak. Oba národy spolu už tisíc let zápolí. To zápolení jim ale neuškodilo, naopak uchovalo jejich síly svěží. To zápolení bylo ve své nejvlastnější podstatě jakousi agresivní podobou plodné symbiózy. Pokud by někdo chtěl zkoumat prarodiče Čechů a Němců v Čechách, způsobil by si v mysli zoufalý zmatek. Napravo, nalevo, všechno obráceně! – Nejpodstatnější pravda je však takováhle: Nikdy v průběh svých dějin až do chvíle, kdy propukl nacionální socialismus, neprojevovali čeští Němci sebemenší separatistické sklony. Ani za husitské revoluce nepomýšleli nikdy na to, rozbít jedinečnou jednotu země, která byla jejich vlastí, a přidat se k některému saskému nebo bavorskému dynastovi. Ani chviličku nikdy nesnili o severu. Tváří se obraceli vždycky na jih, tak jak jim to velí zeměpisný zákon. Za vlády Habsburků tíhli v drtivé většině k Rakousku. Za převratu v roce 1918 jediný z nich nepomýšlel na to, přidat se k Velkoprusku, a jen část jich hodlala nadále být po boku zmenšeného Rakouska. A stejně tak málo pociťovali kdy sudetští Němci touhu po nějaké státní samostatnosti. Dějiny neznají žádné sudetoněmecké knížectví, ani v nějaké uzavřené a hustě osídlené německé jazykové oblasti. Tahle skutečnost má pádnou důkazní sílu. Učí nás, že kmen českých Němců není s to konstituovat stát a svůj svéráz si zachovává pouze ve svárlivém soužití s Čechy. I rpo něj „anšlus“ znamená nesmyslnou sebevraždu. Nejlepší synové a dcery českých Němců tohle vždycky věděli a vědí to i dnes.
Především kulturní sebevraždu! Země svatováclavské koruiny s hlavním městem Prahou jsou svým vlastním světem. V onom zápolení se tu smísily dvě národní původnosti a prýští z nich pramen nanejvýš vydatný a ryzí. Ušlechtilý model mnohonárodního státu Rakouska měl svůj původ v Čechách. Čechy, Morava a Slezsko a také Slovensko byly velkým rezervoárem talentů, a jim díky mohlo staré Rakousko tak dlouho vzdorovat modernímu nacionalismu. Namísto dlouhého zdůvodňování tu uveďme krátký výčet jmen. Omezuje se jen na dobu novější a nečiní si nárok na úplnost. V Čechách a v zemích s nimi sousedících mají svůj původ tito vědci devatenáctého století: historiograf František Palacký, filozof a zakladatel státu T. G. Masaryk, filozof a fyzik Ernst Mach, filozof, filantrop a vynálezce Popper-Lynkeus, velicí učitelé socialismu Karl Kautsky a Victor Adler, fyzik a filozof Bernard Bolzano a Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy. Z Čech a ze sousedních zemí pocházejí tito velcí hudebníci: Christoph Willibald Gluck, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Gustav Mahler, Josef Suk, Leoš Janáček, autor „Její pastorkyně“, opery, která jednou bude nesmrtelná. Mozart a Carl Maria von Weber měli v Čechách druhou vlast. Lze tu uvést básníky a spisovatele nejvyšších kvalit: Adalberta Stiftera, Jana Nerudu, mocného lyrika Otokara Březinu, Rainera Maria Rilka, Franze Kafku. Řekněme tu ještě, že z téhle končiny pocházejí rodiny Huga von Hofmannsthala, Artura Schnitzlera, Petera Altenberga, Richarda Beera-Hofmanna a Maxe Reinhardta.
Ta řada jmen by se dala rozhojňovat donekonečna. Ale už těchhle několik, z období poměrně krátkého, dosvědčuje svéráz a plodnost jisté organické jednoty, která má teď být rozervána, k neštěstí Němců neméně než k neštěstí Čechů. Nejde tu vpravdě zdaleka jen o tragický osud Čechů. Prastará kultura Čech, plná mystického ducha a zářivé lidskosti, prastaré dějiny Čech zmírají pod rukama onoho šklebícího se „chirurga“ a jeho stejně tak neslavných jako nicnetušících asistentů. Nevědomost nechrání před trestem. To platí jen pro soukromníka. Politika trest nestihne, pokud zrovna nepadne do rukou nepřátelského pohlavára. Čechy si bere čert. Puritánští křesťané mu udílejí požehnání. My však hájíme svou duši; voláme hlasitě: Je to zločin na lidskosti!
Franz Werfel prožil v Praze své dětství i mládí (tedy s výjimkou studií v Lipsku a v Hamburku), ale po první světové válce se usadil ve Vídni. Oba texty napsal ve Francii (kam uprchl po anšlusu Rakouska) ve dnech těsně před mnichovským diktátem (později se hlásil do československé zahraniční armády, kam nebyl odveden vzhledem ke své srdeční vadě, které nakonec podlehl v roce 1945 v USA).