Dnes je smutné výročí. Je den, jehož datum většině světa evokuje jediné – záběry z bohužel reálného sci-fi filmu. Letadla narážející do mrakodrapů plných lidí, uprostřed pupku světa. Byl jsem ten den v New Yorku - a oživuju své vzpomínky… Jak jsem ten den, dny, měsíce i následující roky v Big Applu prožil, co mi daly i vzaly – jaký je, dle mého názoru (a to podtrhuji), život v americkém světě a můj pocit z něj?

Do New Yorku jsem přiletěl v předjaří roku 2001, když jsem předtím působil necelý půldruhý rok jako reportér pořadu Na vlastní oči v TV Nova. I vydal jsem se na (původně) půlroční zkušenou, zdokonalit chabou angličtinu. Zavolal jsem české kamarádce žijící v Brooklynu, ona mi našla volný apartment přes ulici, slovo dalo slovo – vybral jsem tedy úspory a vyrazil za dobrodružstvím, aniž bych tušil, jak peprný ten pobyt bude. Snad ho měla předznamenat jediná věta, kterou vyslovil obrovský černoch – taxikář, který se mě chystal po tři čtvrtě hodině jízdy z letiště JFK vyložit v „mé“ a mně doposud neznámé ulici. To protijedoucí auto totiž málem nedobrzdilo po černochově velmi pomalém odbočování přes protijedoucí pruh: „Faken šit,“ řekl hlasem Jamese Browna. Znělo mi to jako – vítej v Brooklynu, hošánku!

Celkem automaticky jsem se pozeptal v místní pidi české komunitě čítající jedinců, že bys je na prstech obou rukou spočítal, na práci. Ta se do dvou týdnů našla a bylo… Stal se ze mě načerno pracující Čech v USA, s jediným rozdílem – v mém passportu se skvělo novinářské vízum. Do komunity i pracovního kolektivu jsem zapadl vcelku lehce a jaksi právoplatně, i bylo mi následující týdny a měsíce dopřáváno vyslechnutí si mnoha více či méně bizarních lidských příběhů kamarádů i kolegů „imigrantů“ z Česko-Slovenska, Ruska, Ukrajiny, Mexika, Guatemaly atd.

Skončilo horké léto – a přišlo září!

Nebyl to ničím výjimečný den – den jako každý jiný. Proto když kamarád zvedal mobil, ani ti nejvíc senzitivní senzibilové by nemohli tušit, že se za pár vteřin dozvíme zprávu, která změní svět a více či méně se dotkne života většiny z nás. „DO DVOJIČEK NARAZILO LETADLO A CHVÍLI PO NĚM DRUHÝ!“



Tak takhle jsem si vyfotil "dvojičky" jen pár dní před 11. zářím 2001


Nebývám příliš patetický – přesto… Ta zpráva, ta chvíle, ty vteřiny a minuty potom byly zvláštní, podivné, prázdné! Byli jsme na Brooklynu, vzdáleni jen několik kilometrů od Manhattanu, přesto dodnes vyprávím, jak jsme nad hlavami viděli dva obrovské, kamsi do nebe táhnoucí se pruhy kouře a dýmu.

Život se zastavil!

Během několika minut jsme seděli u televize a sledovali na všech kanálech ty strašlivé a neustále se opakující výjevy „prásk!“, „prásk!“. Seděli jsme tam čtyři, chlapi jako hory, a bylo ticho, jen občas přerušované nepublikovatelnými projevy šoku. Pamatuju si, jak mi přišlo zvláštní, že mi pohled na záběry padajících mrakodrapů vháněl slzy do očí. Vždyť jsem se pod nimi jen čtyři dny předtím procházel, fotil si je a možná se jich i dotýkal. Panorama Manhattanu jsem vídal několikrát denně sedm měsíců – a teď nic…
Nevinní mrtví, díra v zemi, tuny prachu, všudypřítomný azbestový zápach a zoufalství v očích všech. I cesta domů skrze půl Brooklynu tehdy připomínala scény z dekadentního hollywoodského filmu svou zvláštní atmosférou. Jako by se zastavil čas… Metro nefungovalo, vzápětí přestaly fungovat telefony, a když jsme projížděli ulicemi, zdálo se mi, že i lidé, zděšení tím, co se právě stalo, zpomalili své životní funkce, chodili, dýchali a gestikulovali pomaleji. Každý se díval na každého s otázkou v očích: „Co se to proboha stalo? Proč?“

Cítil jsem v tu chvíli podivnou sounáležitost. Když se ocitnete v partě oslavující vítězství svého týmu na mistrovství čehokoli, objímáte cizího člověka ve spontánní euforii – i to je sounáležitost. Jenže co dělat teď?

Haló? Volám vám z New Yorku…

Jak mi mé novinářské vízum ve stále platném pase velelo – jal jsem se okamžitě po příjezdu domů volat do TV Nova, abych mohl reportovat live – a nejlépe tak, abych to stihnul do večerních zpráv. Telefonní sítě naskakovaly velmi sporadicky, a tak jsem se dovolal i kvůli časovému posunu těsně před rozjezdem televizních novin. Na Nově nastalo pozdvižení i nadšení – máme tam člověka! Prý mám zavolat za deset minut, vše se připraví na živý vstup. Nedovolal jsem se další hodinu, nervozita byla zjevná na obou stranách – i telepaticky. Konečně – první report proběhl, ani si už nevzpomínám, co jsem pln emocí tehdy hlásil, co si ale vzpomínám, že se mi při prvním vstupu chvěl hlas. Když jsem se po další půlhodině dovolal mámě, že jsem jaksi v pořádku (byť pravděpodobnost, že bych se zrovna ve chvíli útoku nacházel vně či v okolí WTC byla mizivá), s úlevou v hlase mi oznamovala, že už mě slyšela na Nově. Moje reportování skončilo po posledním z řady telefonátů z nováckého zpravodajství, když mi zavolali ve čtyři hodiny ráno, načež jsem jim musel rozespalým hlasem vysvětlit zákonitosti časového posunu. Zaslechl jsem jen na druhém konci (zjevně rukou špatně zakrytého sluchátka): „Voni tam prej maj čtyři hodiny ráno…“ Už nezavolali!

Toč! Cokoliv!

S kým jsem ale zůstal v kontaktu, byl Radek John, především Janek Kroupa. Oba se shodovali v jednom, sežeň si někde kameru a toč! Cokoliv!

To jsem do několika hodin udělal a vyrazil do terénu s pomocí kolegy nepolíbeným jakoukoli novinářskou prací – nicméně měl kameru! Zapomněl ji sice občas zapnout, ale s tím se tak nějak počítalo. Bylo dva dny po útoku, metro už jezdilo, otázky v očích ale zůstaly. Točili jsme na ulicích, v metru – přesně podle zadání – všechno, pár krátkých rozhovorů na ulici, včetně toho s horlivou, pravověrnou Američankou, která ze všeho vinila „fucking“ Bushe a vládu. I rozhovor s černoškou, která vše prožila na vlastní kůži a jen pár minut po pádu dvojiček přebíhala bosky, spolu s davy vyšinutých spoluobčanů, Brooklyn Bridge – a byla stále plna emocí! Nedivili jsme se!

Druhý den jsem se už sám vydal na podvečerní akci, hodlal jsem se dostat co nejblíže „epicentru“. Celý Manhattan byl od Canal Street směrem dolů uzavřen, všude byly policejní zátarasy, které se odstraňovaly, jen když projížděla auta se špinavými záchranáři a hasiči. Kdykoliv se takový náklaďák se zlomenými a unavenými muži na korbě objevil a prosvištěl ulicí, všichni spontánně tleskali. V tu chvíli se zvedala oblaka prachu a v dálce jen mizela americká vlajka. I to bylo dojemné! Novodobí hrdinové!

Natočil jsem ten podvečer pro novináře „úžasný materiál“, desítky minut záběrů na hořící svíčky, kolektivní a individuální projevy smutku, zoufalství, ale i solidarity. Hořící svíčky, všudypřítomné fotografie obětí a pohřešovaných, jejichž manželky, manželé, děti a jiní příbuzní stále doufali…. Včetně srdceryvných proseb plačících lidí, kteří mi přímo na kameru ukazovali fotografie svých nejbližších a naříkavě prosili všechny, kteří kdy uvidí tyto záběry, aby jim dali vědět – že je to jejich (nejčastěji) syn, či dcera.

Bylo mi z toho nanic, nejen z toho, že točím lidi, kteří prožívají své peklo na zemi, a snad ani ne z toho, že jejich záběry uvidí česká populace a jen těžko (i kdyby) jim mohou pomoci. Ale z toho všeho! Jejich zoufalství bylo strašné a stejně jako já, tak i oni tušili, že své nejbližší už nikdy nenajdou. Že skončili někde v troskách a tisícovkách tun zřícené oceli. Děkovali mi, že jim umožňuji prostřednictvím kamery zveřejnit jejich bolest a prosby, a bylo jim jedno, kdy a kde se mnou pořízené záběry budou vysílat. Hlavně aby je vidělo co nejvíc lidí. Nikdo se nezlobil, nebo už neměl sílu reagovat na mou kameru – to je holt dnešní svět, říkal jsem si. I ve válce jsou dvě bojující strany a mezi nimi se pohybují voyeuři s kamerami a foťáky a nápisy PRESS na zádech. Nepomáhají umírajícím, často ani nemohou, pomáhají informovat, ukazovat realitu i zvěrstva, válečné zločiny i dojemné příběhy – ale vždy jen skrze objektiv. Tak jsem si v tu chvíli připadal!



Kousek od Ground Zero několik dní poté


Setmělo se, a tak jsem to zkusil!

Nebyla to nikterak promyšlená akce, prostě se uvolnily zátarasy směr evakuovaná zóna a spadlé dvojičky, hlídkující policisté v nastalém chaosu povolili svou ostražitost, bylo po půlnoci, a byť na ulicích (mluvím především o Canal Street – protínající Manhattan ve dví a protentokrát tvořící pomyslnou hranici mezi dolním, a útokem zasaženým, a horním – fyzicky nedotčeným Manhattanem) bylo světla z lamp dost, stejně jako zoufalých lidí. Po pár minutách svižné chůze jsem se dostal před New York City Federal Court House, tedy budovu Federálního soudu, vypadající jako antický chrám. Nevelké náměstíčko bylo prázdné, blížila se první hodina ranní, kolem jen projížděla blikající auta policie, hasičů a záchranářů v jedné osobě. Kdybych tušil, co bude následovat za několik minut, asi bych se býval divil víc, proč si mě nikdo v těch potemnělých, prázdných, zaprášených ulicích plných neustávajícího jakoby toxického zápachu nevšímal.

Pozoroval jsem z povzdálí hlídkující policejní vůz, který bránil v průjezdu do ulice směřující kolmo na Broadway, za níž zářily do temné oblohy miliardy fotonů z halogenových světel nasvěcujících hromady trosek po WTC – a můj cíl! Měl jsem za to, že záběry na trosky dvojiček, záchranáře, kteří v těch milionech oceli beznadějně pátrají po přeživších, bagry, které kus po kusu odstraňují a nakládají traverzy a zbytky pýchy velkoměsta, by se měly v reportáži objevit. Neobjevili…

Následující historka je tak neuvěřitelná, že se ostýchám ji vyprávět i nejbližším přátelům – zní totiž poměrně neuvěřitelně a lecjaký „ostřílenec“ by se jí možná rád pochlubil – není a nebylo však o co stát! I když…

FBI a hodiny na chodníku

Opakuji – táhlo na půl druhou ráno a já se pohyboval v zapovězené zóně dolního Manhattanu, kde by se atmosféra apokalyptického filmu dala krájet. Když hlídkující policejní vůz uvolňoval cestu dalšímu vozu, proskočil jsem křovím podél mě doposud neznámé budovy a mezi stojícími auty jsem se snažil nepozorovaně posouvat k World Trade Center. Když jsem míjel hlavní vchod do té záhadné budovy, otevřely se dveře a vyšla parta chlapíků ve stejných bundách s velkým žlutým nápisem FBI na zádech.
Zvednul jsem kameru, abych si tento výjev natočil, pánové však byli daleko, aby v té tmě byla moje kamera schopna zaostřit. Škoda, říkal jsem si a pokračoval, pokud možno nepozorován, dál. Během minuty, se kolem mě začaly mezi auty hemžit postavy, které se blížily a já si ani nestačil uvědomit, že se „něco“ děje!

Po pár vteřinách jsem už ležel na zemi, nade mnou, na mě a kolem mě přesně deset agentů FBI!

Moje zadržení probíhalo pravděpodobně dle regulí FBI – přišel jsem okamžitě o všechno, co se bezprostředně nedotýkalo mého těla, jinými slovy – zůstali mi kalhoty a triko. Přišel jsem o kameru, bundu, klíče, peníze, international press card a hlavně o tři natočené kazety = všechny záběry toho dne!

Důmyslně pokládaným otázkám jsem často nerozuměl, ne snad, že bych si je nedokázal přeložit, ale mátl mě jejich smysl resp. nesmysl. „Jako to, že vlastníš americký řidičák?“ Nechápal jsem, žádný řidičák nemám! Když jsem nahlásil svou brooklynskou adresu a telefon, okamžitě vše zpochybnili a tvrdili, že jim lžu, telefon prý mám jiný. Vylhat se v následujících desítkách minut ležící stále na chodníku s rukama za hlavou ze všech mých přátelství s výše popsanými imigranty, uhájit svou „nezávislou“ pozici stejně takového českého novináře, a neprozradit jediné jméno bylo silně vyčerpávající a považuji dodnes toto mé kličkování za um hodný mistra psychologa. Nedokázal jsem odpovědět ani na asi 158x položenou otázku, kdo je můj komplic… V kapse mi našli i vytištěný email od nejlepší kamarádky Lucie, která v tu dobu žila v indické Kalkatě. Vytisknul jsem si ho s tím, že až si někde sednu na patník, znaven natáčením, přečtu si ho. Jenže… Indie sousedí s Pakistánem a ten s Afghánistánem, a v té době již agenti zjevně věděli, odkud vítr vane. Problém byl na světě! Slovo od slova jsem email musel překládat se svou nedokonalou angličtinou. „Dear Aleš,“ začínal jsem…

Po pár chodníkových hodinách byli na pomoc povolání ještě dva agenti z imigračního, což by kupříkladu pro téměř všechny mé newyorské kamarády znamenalo okamžitou deportaci, v tom lepším případě. Jenže já měl v pase novinářské vízum! V pase ležícím v brooklynském šuplíku.

Jede se pro pas – černým vanem, se čtyřmi agenty!

Když se agenti snažili dovolat ke mně domů, asi aby ověřili mou totožnost a zjistili, s kým žiju, moje česká spolubydlící a pochopitelně „černá duše“ spala tak tvrdě, že telefon nezvedla. To bylo její štěstí. Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní mě naložili agenti do černého vana (dodávka, v níž lupiči všech amerických filmů přepadávají banky) a vyrazili jsme na Brooklyn pro můj pas. To je konec, chudák Andrea, říkal jsem si, ta mě zabije, až ji vzbudí dva FBI a dva imigrační agenti… Cestou se mě stále ptali na komplice a stále mě podezírali ze spiknutí proti Americe, nepřetržitě hlásili a spelovali do vysílaček moje jméno – možná padesátkrát. Stále jsem neměl své věci, včetně kamery a kazet. Agenti odemkli můj byt mými klíči a společně jsme vstoupili. Nutno říct, že krom toho, že mě neustále drželi za ruku, se již chovali velmi korektně. Po chvíli jsem našel pas, prošel jsem tedy kontrolou, vízum shledali platným a opravdu novinářským. „Fajn,“ říkal jsem agentům, „teď vidíte, že jsem v ničem nelhal, můžete mi tedy vrátit všechny mé věci, prosím?“. Jistě, prý stačí sejít k autu před domem, tam mi vše vrátí a věc je vyřízená.

Ha, ona korektnost byla záhy tatam. Natlačili mě do auta a jeli jsme zpátky na „centrálu“. V mrakodrapu FBI jsem byl usazen do kanceláře, někteří stále hlásili do vysílaček moje nacionále, jiní se mě vyptávali na komplice a další fantazie, najednou ale všichni zmizeli a já se ocitl v rozlehlé FBI kanceláři úplně sám. V zápětí jsem si všiml, že na vedlejším stole jeden z agentů „zapomněl“ zcela jistě nabitou pistoli pořádné ráže. Na vteřinu jsem zaváhal, zda-li se neprostřílet z budovy plné agentů Federal Bureau of Investigation ven, ale nakonec jsem si svůj záměr a dokonalý plán, s úsměvem nad jejich naivismem, rozmyslel. Usvědčující metody snad byly vyčerpány. „Excuse me, I need to pee now! Can I?“ Ale jistě, dva agenti mě doprovodili na WC a při vykonáváni stáli oba po mém boku, každý u své mušle.

Ještě nezbytných několik fotografií z polaroidu do databáze zločinců, sejmutí všech otisků prstů (proti čemuž jsem marně protestoval) a po 8. hodině ranní jsem byl propuštěn. Vrátili mi všechno – jen ne ony tři natočené kazety! Že prý je to diskrétní materiál. Marně jsem je přemlouval s tím, že je to produkt celodenního natáčení po Manhattanu a že to již dnes musím poslat do ČR, aby se vysílala za dalších pár dní „unikátní“ reportáž z New Yorku. Až po měsíci, když jsem týden co týden volal jednomu z agentů, který mi dal svoji vizitku, mi byla vrácena jedna, ta nejméně důležitá kazeta.

Ptáte-li se, jak skončila moje spolubydlící, pak vězte… že agenti sice otevřeli její pokoj, posvítili si na ni baterkou, ale nechali ji spát, aneb presumpce neviny in natura! Když jsem jí poté líčil okolnosti a obsazení noční návštěvy, chameleon by jí záviděl. „Ty vole!!!“

Reportáž se nakonec vysílala přesně týden po pádu dvojiček v pořadu Na vlastní oči (sestříhaná z kazet natočených den před mým zadržením), jen málokdo ale tušil, že mohla být daleko zajímavější, nebýt horlivých agentů FBI.

Když jsem pak v mailu popisoval kamarádce Lucii mou noční anabázi, byla již o všem zpravena – prý už slyšeli na BBC, že byl na Manhattanu zadržen český novinář. Agenti nelenili…

Bude válka – končí náš americký sen!?

Ano, přesně takové obavy zaznívaly z úst mnohých kamarádů. Vědomi si složitosti jejich situace (víza, pasy, práce práce i pobyt načerno atd.), báli se, že se mnohonásobně zpřísní kontrola, imigrační úředníci po všech „ilegálech“ půjdou, zkrátka, že končí sladký život za a hlavně pro dolary. S odstupem deseti let vím/e, že se nic tak závažného nestalo, ti co již na území USA existovali, existují a fungují dál, ostatním se vysněná cesta do USA zkomplikovala. Jen dolar již není tak lákavou valutou a přepočítávat ho proto na ruble, pesos, koruny při případném (a jen v minimu případu realizovaném) návratu na rodnou hroudu, je poněkud tristní a výdělek tudíž zdaleka ne takový. Tak proto…

Run for the money? Mission impossible!

Co se ale změnilo – je svět!

Během uplynulých deseti let jsem mnohokrát přemýšlel nad absurdností světového, jakéhosi geopolitického vývoje, nad politickou i mediální manipulací a propagandou, nad tím, jak parta vousatých týpků, kteří „něčemu věřili“ a za tím šli doslova přes mrtvoly změní svět. Jak jsou naše životy, smýšlení, názory čím dál tím více ovlivňovány a často radikálně měněny médii. Média nám přinášejí války do obýváků v přímých přenosech a často jsou tak rychlá, že jsou schopna svými výstupy měnit a ovlivňovat samotné dění na bojištích. Politikové jsou lačni ediční podpory a udělali by cokoliv, aby mohli prezentovat své čiré i skryté úmysly. A my, veřejnost, často mediálně negramotná, nechť si všechna ta sdělení přebere/me, vyselektuje/me, zhodnotí/me a zaujme/me stanovisko. Bůh s námi!

Dny a týdny po pádu dvojčat se, alespoň v New Yorku, nesly v duchu národní hrdosti na padlé hrdiny – hasiče a policisty, kteří při katastrofě zahynuli pod troskami dvojiček. Ale zároveň pomstychtivosti patřičně živené mediální propagandou. Snad každý Američan si nalepil na okénko svého automobilu pomyslný terč, uprostřed něhož byl vyobrazen Usáma bin Ládin a nápis Osama bin Laden DEAD OR ALIVE (alive přeškrtnuto), politické projevy i přání lidu byly totožné – pojďme a pomstěme se!



Vchod do stanice metra World Trade Center v době, kdy se k němu již opět mohlo.

I stalo se, že Američané vstoupili o měsíc později do Afghánistánu a o dva roky později do Iráku, aby za dohledu kamer a žurnalistů celého světa strhli sochu, jejíž živou a zarostlou karikaturu stejně slavnostně vytáhli odněkud z díry a Saddáma popravili. To, že se posléze ukázala záminka vstupu do Iráku jako planá, už nikdo neřeší.

Svým způsoben jsem obdivoval, jak americký lid, intenzivně masírovaný politickou propagandou skrze věci oddaná média, dokázal přetransformovat národní tragédii v celospolečenské odhodlání vést (jak byli přesvědčeni) vítězné tažení islámským světem. Po stopách vousáče, který na mule, s kalašnikovem přes rameno a hrstkou oddaných mudžahedínů prokličkoval afghánskou pustinou do neznáma. Našli se samozřejmě skeptici, kteří argumentovali resp. varovali před druhým Vietnamem, i obyčejní občané, kteří jsou, byli a budou a priori proti válce z mnoha důvodů. A mnozí z nich teď jistě říkají: „Vidíte, já jsem vám to říkal/a... Bude nás to stát spousty peněz, životy našich synů, a jejich mysl a duši stejně nezměníme, tudíž tu válku nikdy nemůžeme vyhrát! “

Ve dvojičkách zahynulo přes 3000 nevinných. Nevím přesně kolik US i jiných vojáku zahynulo od války v Iráku a Afghánistánu, a kolik civilistů bylo zabito omylem, či úmyslně odpálenou bombou atentátníkem. Přijde mi ale pošetilé, odmyslím-li si politicko-mocenské ambice, ekonomické nutnosti (ropa tam), oživení ekonomiky vzkříšením zbrojařského průmyslu (tady doma) a snaha o udržení si statusu globálního hegemona, pak (filozoficky vzato) je válka mezi technologicky dokonale vyzbrojenou armádou, vojáky totálně odlišné kultury, životní úrovně, kulturně sociálního prostředí a především víry (konzumu, či křesťanství) a muslimy, jejichž kořeny, výchova, historie, definice etiky a morálky, životní hodnoty a víry v Alláha jsou na odlišné straně vnímání světa válkou předem prohranou. Ale možná se mýlím…

Jistě podaří se nastolit nový „demokratický“ režim v islámském pojetí v dočasně okupované zemi – co ale s přesvědčením, s vírou, s onou odlišností? Bude mít afghánský či irácká domorodec stejný pocit, z „dobře“ vykonané práce? Zejména v Afghánistánu – co se stane, až mocnosti odejdou, neb je tlačí vlastní ekonomická krize a armády živené na druhém konci světa už je nad limit?

Suma sumárum Ameriko!

Prožil jsem v tobě, i přes vše shora uváděné, jedny z nejkrásnějších a bezstarostných let života. Poznal spousty příjemných lidí i sousedů mnoha národností i kultur, včetně nejlepší ženy, našel pár skvělých přátel, za dolary v tobě vydělané projel velký kus světa a potápěl se ve vysněných vodách. Dala jsi mi ale i důvod přemýšlet nad životy jiných, i životem svým. Nikterak dramaticky, ale přirozeně… kam se ubírat, kde a jak žít, jaké hodnoty ctít, jakými pohrdat, jaké nechat jiným, i jaké s klidným svědomím - nechat tobě!

New York budu vždy milovat, jako pulzující svět podmanivé atmosféry, kterou nepochopí a pod kůži nedostane ten, kdo v něm nežil, do hospod nechodil, ulicemi se necoural. Bylo mi s tebou báječně a doufám, že se další parta diverzantů, ať je to mudžahedín nebo blonďatý Nor, hned tak nenarodí a když už - odpálí je vlastní nálož už v zárodku.

Aleš Wallcon